Ukázka z knihy

Zastaveno, ilustraceTichý. Tak by se jmenoval, kdybych mu mohla vybrat jméno. Podle toho, čím se mě nejsilněji dotkl, čím na mě nejvíc zapůsobil. Krásný, Čistý, Usměvavý, nabízejí se další jména. Usměvavý, to se mi líbí. Usměvavý nebo také Smíšek. Ano, to je ono, tak mu budu říkat.

On je úspěšný autor stoupající ke hvězdám, já ztracená holka řítící se do propasti sebe sama. Nemám nic, nebo mám alespoň ten pocit. Jsem sama, bez peněz a s dokonale zazděnými zadními vrátky. Už ani nevím, kde byly. Nechci to vědět. Už žádné ohlížení do bolesti.

Zítra to bude den, co jsme se seznámili.

Nevím, co mě čeká, nepochybuju však, že se to stane. Ráno jsem si přála umřít, teď sedím na břehu řeky a život mnou plyne jako voda. Nekonečná řada událostí v jediném okamžiku. Všechno je zastavené. I když mám myšlenky, nemyslím na nic.

Vedle mě v trávě leží cestovní taška. Pár věcí do začátku. Kdo by chtěl víc, na břehu řeky, v první den stvořený z úniku. Prolínání světů. Myšlenky a fantazie. Fantazie myšlenek.

Nechtěla jsem sedět na břehu, chtěla jsem skočit do té vody, utopit se všem na očích, aby viděli, jak jsou marní, jak obyčejní, jak nic neznamenají pro mě. S úsměvem vylézt na kamenné roubení, chvíli po něm jít, s rozpaženýma rukama, jako provazochodec, který to koupil přímo do srdce. Ať si mě fotí túristi. Ať mají rozptýlení ještě chvíli. Ať se smějí svým karikaturním smíchem v rychlosti načmáraným na ksicht. Zvracet se mi chtělo z jejich výrazů, namísto toho jsem se smála, jak šílenec se směje na jiné šílence.

Neskočila jsem. Žebráci vzpínali ruce a další žebráci jim házeli drobné. Psi si chtěli hrát, měli však na krcích obojky, k obojkům vedla vodítka, k vodítkům byly připjaté ruce, které nehodlaly smlouvat. Odpadkové koše přetékaly odpadky. Restaurace přetékaly obžerstvím. Obchody přetékaly totálními slevami na vše. V novinových stáncích nabízeli marnost. Ve stáncích s hot dogy narážely housky na kůl. V kostelech uctívali strach. Ve výkladních skříních pózovala lhostejnost. Milenci žvanili o lásce. Rodiče ukázňovali své děti. Děti se nesměly smát. Stromy trčely z betonu. V květinářství umíraly růže. Holubi vzlétali do nikam. Všichni spěchali. Nikdo si nikoho nevšímal.

Nevěděla jsem, kam jdu. Kam jít, co dělat. Prostě jsem šla. Cítila jsem všechno a nic. Poprvé a naposled. Mít zbraň, asi bych začala střílet. Být bestie, dala bych to všem znát.

Málem mě přejela tramvaj. Málem jsem začala křičet. Málem jsem poslední peníze utratila za chlast. Málem jsem přeslechla, co se snášelo z nebe.

Prezentace knihy, teď a tady. Jméno autora, nic neříkající. Jeho hlas, hlas přenášený interním rozhlasem, jeho hlas snášející se odkudsi z výšky, ten hlas jsem hned poznala.

V jednu chvíli jsem naprosto bezradná stála na ulici před knihkupectvím, v dalším okamžiku jsem byla v prvním podlaží Paláce knih. Jak se to stalo, nevím. Prostě jsem tam byla. Slova splývala s tichem a ticho bylo slova. Lidé neměli hranice. Prostor se rozplýval a ztrácel sám v sobě.

Někdo mi podal knihu a postavil mě před autora. Vše beze slov, on se přesto usmál. V tom úsměvu bylo všechno, víc než se dá prožít za život člověka, i kdyby trval tisíc let. V tom úsměvu to bylo, bylo to tam a já jsem to viděla.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Procházela jsem ulicemi Města a nevěřila. Seděla jsem u řeky a nevěřila. Nepotřebovala jsem věřit. Bylo to tady. Ve mně a všude. Ve vodě, v listí, na první stránce knihy, kterou jsem bez myšlenek pořídila a do které on vepsal:

Jsi daleko silnější, než si myslíš

Četla jsem jednou, dvakrát, po tisící. Dávno jsem neviděla na stránky a přece jsem četla dál. Daleko silnější. Daleko silnější. Daleko silnější.

Vtom jsem to ucítila. Ucítila jsem sílu. Ne, ne, já jsem jí byla! BYLA JSEM.

Probudila jsem se na břehu řeky. Probudila jsem se zimou. Moje dlaně byly od hlíny, na tvář se mi přilepilo suché listí. Sedla jsem si a začala plakat.

Ne, ne, ne, ozvalo se ve mně. Jakýsi vnitřní hlas se mě snažil na cosi upozornit. Začala jsem si vzpomínat. V trávě vedle mě ležela kniha, rychle jsem po ní sáhla.

Nezdálo se mi to!

Nalistovala jsem věnování.

Jsi daleko silnější, než si myslíš, stálo tam úhledným písmem svojí lehkostí připomínající vzdušný tah štětce zenového mistra. A pod tím: Jsi samotná síla.

Ano, přesně tak jsem to cítila.

Už nebylo na co čekat.

První vlak, který odjížděl z Města, měl namířeno na východ. Zamířila jsem tam také.

Ve vlaku bylo příjemné teplo. Krajina za oknem ubíhala jenom zdánlivě. Musela jsem se smát. Ještě před pár hodinami jsem se chtěla zabít! Teď putuji životem, usmívám se, usmívám a všechno je tak snadné.

Spolucestujícímu v kupé se zalíbil můj úsměv. Kluk v mém věku, pořád si chtěl povídat. Co čtu, tak veselého. Kam jedu? Co dělám?

„Já nevím!“ bylo jediné, co jsem mu mohla odpovědět.

„Chodíš do školy?“

„Já nevím, opravdu!“

Chudák kluk, musel mě mít za absolutního blázna. Já jsem ale mluvila pravdu. Nikdy v životě jsem nebyla pravdivější.

Za oknem se střídala města. Prohlížela jsem si je, v mysli si opakovala jejich jména. Pořád jsem nevěděla, kam vlastně jedu. Pak jsem ho uviděla. Zákoutí na Moravě, velký nápis na průčelí udržovaně vyhlížející nádražní budovy. To zní hezky, řekla jsem si a vystoupila.

Zaujala Vás ukázka z knihy? Rádi byste se o Lauře a její cestě za poznáním dozvěděli víc? Objednejte si knihu na michalcag@seznam.cz. Rád Vám do ní napíšu věnování podle Vašeho přání.

Napište komentář