Dvířka dětství

Tiché zaklepání na dveře.

„Je tam děda?“

Ticho.

Další ťuky – ťuk.

„Je tam děda?“

Konečně odpověď: „Není.“

„A kde je?“

„Vlk ho sežral.“

„A proč?“

„Protože měl hlad.“

„Děda není k jídlu ale.“

„To ten vlk nevěděl.“

„A chutnal mu?“

„Chutnal.“

„A snědl ho celého.“

„Celého.“

„A není mu špatně?“

„Není.“

„A – můžu jít dál?“

„Jestli se nebojíš…“

„Tak já jdu. Nebojím.“

Častokrát hráli jsme tu hru. Já na chodbě, děda za bíle natřenými dveřmi obývacího pokoje. Naoko si v křesle u okna četl noviny, ve skutečnosti čekal, až tichounce zaklepu na dveře, začnu s ním vést náš rozhovor, potom vezmu za kliku, opatrně jako by byla z perníku a já jsem ji mohl příliš prudkým pohybem zlomit, vstoupím do místnosti a on si pak se mnou bude hrát. Malovat mi slona nebo labuť jedním tahem, pomalu listovat v obrázkové knize, plánovat, jak spolu půjdeme na ryby nebo na pole, kočkovat se na koberci, škrábat mě strništěm na tváři, říkat mi ty pazúze jeden a ty žide malá a ze srdce se smát. Skutečně krásný čas, moc pěkné vzpomínky. A co vy, kdy naposledy jste zkusili zaklepat na dvířka dětství? Ťyky – tuk, kdo je tam?

 

Babička na prodej

Vždy na mě padala úzkost z těch dvou malých oček na koncích hrubých provázků, které děda přivázal k hornímu rámu branky do zahrady. Moc dobře jsem věděl, na co tam visí a pro koho.

Měl jsem moc rád naše ušáky, hlavně když byli maličcí, tak malí že ani nebyli vidět v pelíšku z chlupů mámy králičice a děda do něho sáhnul a ukázal nám králíčka na dlani, malé králičí mrně se slepýma očima a neposlušnými nožičkami, které chtělo jediné, být rychle zpátky u svojí maminky. A tak jsme ho nechali a čekali u dvířek králíkárny, až ušáci povyrostou a mi si s nimi budeme moct hrát. Pěkně divocí byli tihle dědovi králíci, vůbec nebylo snadné je dostat ven, natož je chvíli udržet v náručí. Na mazlení tedy moc nebyli, mi jsme je ale stejně měli rádi a dávali jsme jim seno a zrní a vodu do misek.

Králíci rostli a sílili a zakrátko už byli dospělí. Děda je jednoho po druhém bral za kůži na zádech nebo za uši a zvedal je do vzduchu. Držali jak hlúpí, jak se u nás říká, asi nic netušili, ani potom ne, když hlavou dolů bezvládně viseli pod rámem branky. To jenom na mě padal smutek a bylo mi tak nějak do pláče, ve svíčkové jsem se rýpal, ne omáčku jsem měl rád a ani knedlík mi nevadil, s králíkem jsem si ale nějak nevěděl rady.

Za králičí kožky jsem byl ale vděčný. Působily trochu strašidelně, když visely v kůlně na zdi, králičí kůže s chlupy obrácenými dovnitř. Všechen strach však rázem zmizel, jen co se ulicí rozlehlo: „Kúúúžééé!!! Vykupujeme kúúúžééé!!! Péééříííí!!! Starééé péééřííí!!! Kúúúžééé vykupujemééé!!!“

Hned jsem byl před domem a pospíchal jsem za známým autem s tlampačem na střeše. Dole v ulici zůstalo stát, já jsem nesměle pozdravil a podal kůže otevřeným oknem. Pán za volantem se na ně podíval vážným pohledem, ze kterého mě tuhla v žilách krev, co když se mu kůže nebudou líbit, a rovnou je hodil za sebe na hromadu jiných králičích kožíšků.

Vracel jsem se lehký, s úsměvem a několika penízky v dlani. Bylo to, jako bych se vracel z lovu nebo z nějaké dobrodružné výpravy, bylo to, jakoby žádný králík nikdy nezemřel, jako by ten morous chlap odvážel kůže rovnou do nebe, aby se králičí holátka měla do čeho obléknout.

Někdy, když se rozezněl amplion, vyšla babička na verandu a jak byla v dobrém rozmaru, začala napodobovat hlas z tlampače: „Děckááá! Zlobivééé děckááá vykupujemééé!“

Dědeček byl naštěstí se mnou a začal křičet: „Babkýýý! Starééé babkýýý!“

Načež se babička začala smát. Dobře věděla, že by ji neprodal za nic na světě, ani za milion, ba ani za lepší babičku ne, tu nejlepší měl beztoho už dávno doma a žádnou jinou ani nechtěl.

 

Před sto lety

Připadá mi to jako před sto lety, ale je to teprve čtvrt století, kdy jsem byl malým chlapcem. Ten malý chlapec musel občas vzít tašku a jít na nákup do Smíšeného zboží na opačném konci vesnice. Na papírku měl napsáno, co má přinést. A protože ještě neuměl číst, papírek pokaždé předložil paní prodavačce a ta mu vše potřebné naložila do košíku. Později se číst naučil, protože však nemohl něco najít a nevěděl, jak jinak by si řekl o pomoc, oslovil prodavačku stejně: „Můžete mi to přečíst?“ Paní prodavačka hned věděla: „Ty to umíš přečíst, ty nevíš, kde to je.“ Usmála se širokým úsměvem a už zahanbenému chlapci kladla do košíku: strouhanku, pytlík mouky, kvasnice. „Ostatní už zvládneš sám, nebo ne?“  Přikývl jsem stydlivě a přidal do košíku zbývající věci. Půlku chleba, šest rohlíků, máslo a mléko. Ouha, mléko. Jestli jsem něco k smrti nerad kupoval, pak to byla právě tato nenápadná bílá tekutina. Ne, proti mléku samotnému jsem neměl vůbec nic, z čeho jsem měl hrůzu, byly igelitové pytlíky, ve kterých se prodávalo, a které tak rády tekly. Nekonečně dlouho jsem stál nad bednou, bral jeden pytlík po druhém do rukou, všemožně je obracel, ze všech stran je prohlížel a hledal, jestli někde skrytou prasklinkou neteče. Vybral jsem ten správný, odnesl ho k pokladně, zaplatil, uložil ho nahoru do tašky. Pak jsem šel, tak opatrně jsem vykračoval, jako bych nesl samá vajíčka, ale za chvíli jsem viděl, že mi z tašky něco po kapkách uniká, a bylo to bílé a bylo to mléko, na které jsem dával takový pozor. Z chleba byla žemlovka, z rohlíků jakbysmet a na silnici loužička a já jsem pospíchal zpátky do obchodu, zanechávaje za sebou mléčnou stopu, úzkou bílou čáru, z které si každý mohl přečíst, co se stalo. Srdce jsem měl až v krku a přece jsem šel, šel jsem za prodavačkou, provinile jsem sklonil hlavu a tiše vyslovil onu smrtící větu: „Mně teče mléko.“ Prodavačka sáhla do tašky a mléko vyndala, pak ho kamsi odnesla a mě přinesla nový pytlík. A já jsem ho už vůbec nekontroloval, honem jsem ho strčil do tašky. Moc jsem se styděl za ten mokrý, mlékem nasáklý chleba, bál jsem se, aby mi ho třeba taky nechtěla vyměnit. Rychle jsem utíkal domů. Už jsem nemyslel, co je s mlékem, jestli teče nebo ne, prostě jsem už chtěl být doma, abych podruhé a naposledy vyslovil, při čem jsem pokaždé tolik trpěl: „Mně prasklo mléko.“

Na mléko se má chodit s plechovou konvičkou, tak jako jsem pro ně chodili s maminkou. Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla. Ano, měl jsem chuť natáhnout ruku, mít v ní trs trávy a tu trávu jí podat, čekat, jestli si vezme, bát se její velké hlavy, obrovských očí, rohů, co kdyby mě nabraly. Nikdy jsem to neudělal, vůbec jsem se nedokázal pohnout, prostě jsem stál a díval se a kbelík se plnil a plnila se konvička a já jsem ji nesl domů, na chvíli jsem si ji vždy půjčil od maminky. V druhé ruce jsem měl krásné paví pero třpytící se ve slunci, které tak krásně svítilo a hřálo. Šli jste přes pole a sadem a mléka v konvičce ubývalo, jak jsme se zastavovali a pili sladké doušky. Měl jsem potom pod nosem knír div ne jako dragoun a maminka se smála, až si z toho musela sednout do trávy. Smál jsem se spolu s ní, i ona měla pod nosem krásně bílé fousky. Tak jsme spolu seděli na stráni a přehlíželi kraj, který nikde nekončil, ani nezačínal, který byl zalitý sluncem a tam nahoře přecházel rovnou do nebe, na kterém se klidně popásaly naducané Stračeny a Bětky.

 

Zvláštní tvor

Dítě je zvláštní tvor. Snažíš se mu zavděčit obědem, že by si ani ve svátek nemohlo přát lepší, ono žadoní o kousek suchého chleba. Nabízíš mu hory doly z těsta a másla, ono stejně běží na dvůr, vyštrachat z kouřícího hrnce vařenou bramboru. Však ono Pašíkovi neubude.

Tak také já jsem ze všeho nejvíc miloval suché chlebové kůrky. Jaký svátek, přinesla-li maminka z obchodu čerstvý, dosud sálající pecen chleba! Jaké spory s malou sestřičkou o krásně křupavý skrojek! Žádný ho nechtěl dát tomu druhému, i přes domluvy a výhružky nedal, a tak musela nejednou maminka vzít nůž a obřezat bochník z obou stran, teprve potom křik ustal.

To mi ke štěstí úplně stačilo, suchý chléb, nanejvýš s kouskem másla, povidel a nebo medu. A potom samozřejmě brambory, ve slupce vařené, holými prsty loupané a se špetkou soli pojídané. A co teprve brambory pečené v ohni! Kdepak v ohni, ve žhavém popelu, žár ohně by je spálil na troud, popel však mají rády, krásně řeřavějící uhlíky.

Abyste věděli, takové pečení brambor, to je celá věda, mnohokrát se musí strčit klacíkem do uhlíků, jestli se nezačínají propékat příliš, i tak se některé z nich promění v černé uhlí. Je třeba hodně sykat bolestí a ještě víc foukat, než se brambůrek poddá tvým dlaním a dovolí ti nahlédnout jeho sálající nitro. Hledač perel otvírající lasturu nemůže zažít slastnější pocit, když se ti zjeví zlatý poklad propečené bramborové střídky, krásně se drolí a přímo se domáhá tvých úst. Děda vytahuje z kapsy trochu soli, sedíte na mezi a umouněnými ústy se usmíváte jeden na druhého. Nemusíte nic říkat, aby bylo slyšet, jak ve vás všechno zpívá: „To je dobrota, to je dobrota, to je…“

 

Nejkrásnější zážitek

Mezi nejkrásnější zážitky každého dětství patří déšť. Déšť procházející se po oplechování okna, déšť zvonící v okapech, déšť rozpíjející se na tabulkách skla, tajuplná noční bouřka prosycená duněním hromu naléhající na ztemnělá okna, s bleskem šlehne pokaždé trochu strachu, tím spíše, že zase nejde proud. Sedíte kolem stolu při svíčkách a povídáte si tichými hlasy, nebo ležíš v posteli, docela sám, peřina mrazivě hřeje, studí, ale už se stává teplou a je teplá stále víc a víc a ty usínáš s očima vytřeštěnýma do tmy. Takovou má nad tebou bouřka moc. Pak ve dne sníš, že se přižene bouřka, ty si budeš hrát na dvoře a maminka nevyběhne a nezavolá tě domů, bude ticho, jedině hrom dá občas ránu, těžké kapky se začnou snášet z nebe a vpíjet se do země. A ještě na tebe nikdo nevolá a ty nespěcháš domů, chytáš ty kapky do dlaní. A pak už budeš docela mokrý, šaty se ti budou lepit k tělu, v botách ti bude čvachtat a po tvářích ti potečou pramínky vody a ty zavřeš oči a otevřeš pusu, zakloníš hlavu a nabereš trochu deště do úst. Jenomže maminka pokaždé vyběhne a zavolá.

Jednou jsme se s maminkou vypravili na jahody, na družstevní pole. Jak jsme šli, putovaly s námi, jak špatné svědomí, černé mraky. Nevšímali jsme si jich, měli jsme plné ruce práce. A také trochu strachu jsme měli, že nás někdo načapá a bude zle. Načapal nás déšť. Už dlouho se ohlašoval dutým burácením, jako když v dálce odstřelují kámen. Rychle se stmívalo a bylo to vážně moc napínavé, jak mě maminka povzbuzovala a jak jsem trhal a pořád trhal a ani jednou jsem se nespletl a nepodal si jahodu do úst, tak napjatý jsem byl, že bych ji nedokázal ani spolknout. Pak na zem začaly dopadat první kapky. Byl čas nalámat květy černého bezu, aby zakryly náš lup, a běžet domů. Spěchali jsme. Maminka spěchala, já jsem se opájel štěstím. Nejraději bych vykřikl radostí, ale nevěděl jsem, co by tomu řekla maminka. Vypadala tak ustaraně. Proto jsem nekřičel a spěchal, pro ni. Pro sebe jsem schválně šlapal do louží.
Pak se stal zázrak. Maminka přestala spěchat. Bylo to jedno, byli jsme mokří jako dva sněhuláci po oblevě, na rozdíl od nich na nás ale nemělo co roztát. Snad jedině naše obavy, snad jenom zbytečný smutek. A tak se stalo.

Seděl jsem ve vaně. Všude kolem bublala a vznášela se horká voda. Kdybych se podíval na zrcadlo, viděl bych, že je pokryté vrstvou sražené páry, možná bych vstal a něco na ně prstem napsal nebo namaloval, ale nestalo se tak, protože mi celý výhled vyplňoval zářící obličej mojí maminky. Pažemi se koupala společně se mnou a ústy mluvila, jistě něco krásného, ale co, to jsem neslyšel, v uších mi pořád ještě znělo šumění deště. Maminka vstala, šplíchla na mě hrst vody, usmála se a odplula do kuchyně. Bylo slyšet, jak tátovi, dědovi, babičce a malé sestřičce plná dětinského nadšení líčí naše dobrodružství. Rázem jsme se proměnili v udatné rytíře, kteří se vrátili ze země ležící za sedmero horami a ještě více moři. Jindy bych ve vaně vydržel třeba hodinu a nechtělo by se mi ven, voda by už byla dávno studená a prsty plné vrásek, maminka by musela přijít a vylovit mě jako kapra o Vánocích, dnes jsem se hnal ven, sotva jsem se namočil. Tolik mě přitahoval smích z kuchyně. Také jsem se chtěl smát a vypravovat, nabírat plné hrsti jahod, jako v truhle plné zlata se v nich přehrabovat, sypat je do umývadla a zase je vybírat ven, mačkat je s cukrem a nakládat do misek, nechat si až kdesi zezadu z čelistí vystřelovat déšť slin a olizovat se až za ušima. A tak se stalo.  

 

Pošli tátu

Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, zašeptal: „Míšo…“ Dřív než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já už jsem otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Jedli jsme tiše, jenom ranní pták zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl s máslem a medem a z čaje se kouřilo. Potom jsme vyšli na dvůr a ranní chlad nás objal. Před garáží stála naše škodovka a já s dědou jsem do ní nakládal rybářské pruty, brašny s náčiním, skládací židle, malé přenosné rádio. Potom jsme vyjeli. Bylo ještě šero, všechno spalo, jenom já už jsem nedokázal zavřít oči. Tolik jsem se těšil, až vyjedeme z vesnice a pojedeme poli, za Bánovem uhneme z hlavní silnice na úzkou silničku vedoucí k přehradě, mineme v mlhavém oparu utopenou rybářskou chatu a svahem plným výmolů vystoupáme k malému travnatému parkovišti. Těšil jsem se, jak na sebe navěsíme všechny brašny, tašky, kbelíky, krmení pro ryby i něco málo k snědku pro nás dva, úzkou kamenitou pěšinou mezi šípkovými keři sejdeme dolů k vodě, železnými parůžky vytyčíme náš plácek, rozložíme udice a poprvé, ještě bez návnady, švihneme prutem, v dálce to žbluňkne a my znovu navineme vlasec a vezmeme malý váleček těsta a napíchneme ho na háček.

Nikdy jsem se nenudil. Celé hodiny jsem vydržel tiše sedět a nenudit se. Tak dokonale jsem byl prostoupený tím tichem.

Někdy, když dlouho nic nebralo, jsem se vydal podél břehu hledat ztracené háčky a olůvka, nebo jsem sbíral vršky od piva, které rybářům vypadly z prstů, kladl jsem je na hladinu a pozoroval, jak vzdorují vlnám. Jindy jsem se svlekl do trenek a nechal si mezi prsty protékat krásně mazlavé bláto, nebo jsem budoval malá jezírka, nebo jsem si do té krásně vyhřáté vody celý vlezl a trochu si zaplaval. Celé hodiny jsem vydržel číst pohádkovou knížku, která od začátku tvořila nedílnou součást mé rybářské výbavy, nebo jenom tak sedět na staré vojenské celtě. Když bylo chladno, tak jsem se do ní zabalil, seděl jsem, díval se na svůj prut, v ruce jsem měl jablko nebo rohlík a nic mi nechybělo.

Někdy, když jsem se podíval na udici, byl vlasec napnutý, a ve mně se pokaždé také něco napnulo, odhodil jsem lodičky, knížky, rozjedená jablka, cokoliv jsem držel v ruce, letělo pryč, a já jsem se nejkratší cestou řítil k prutu. Děda se smál, že si zlámu nohy, že ten kapr neuteče, pomalu… Mě v tu chvíli však nedokázalo nic zastavit.

A někdy jsem měl štěstí a vytáhl jsem z vody parádního kapra a dal ho do vezírku, abych ho pak vítězoslavně nesl domů. Jindy slavil úspěch kapr, utrhl se a nebo byl ještě příliš malý. To jsem mu potom ještě ve vodě opatrně vyprostil háček z tlamičky, zlehka jsem ho pohladil po hřbetě a pustil ho na svobodu. Díval jsem se za kapříkem, jak mizí v hlubině, a tiše jsem pronesl: „Pošli tátu.“

 

Zrnka a zrníčka

Potřetí vychází děda na zápraží, aby si zastínil dlaní oči a zadíval se přes zahrady k polím. Současně napíná sluch. Nic. Chvíli přechází po dvoře, potom se na několik okamžiků ztratí v domě, hned je ale zase venku a upíná zrak k obzoru. Konečně se mu rozzáří oči. „Už jede!“ Seběhne na dvůr k připraveným pytlům, plachtě a lopatě a všechno to naloží do auta. Je tady táta a jsem tu také já, nepatrný človíček toužící po nesmírném zážitku srovnatelném snad jedině s příchodem Ježíška. K našemu poli se blíží kombajn. To si nemůžu nechat ujít!

Je tam, skutečně, mohutný, silný a tajuplný. Spásá sousedovo pole, jako obrovská housenka se posouvá vpřed. Úzké políčko rychle mizí v jeho útrobách. Jednou tam, jednou zpět a úroda je v břiše, zatímco na poli zůstaly pásy slámy. Krásně voní a zvedá se z ní prach, jemný prášek léta zlacený sluncem. Mé oči se však dívají jinam a nic jiného nevidí, než mamutí stroj, o kterém mi děda namluvil, že ho přes zimu nechávají odpočívat zaházený v seně. Dlouho jsem mu to věřil.

Hotovo, z obilného lánu je strniště. Kombajn stojí na příjezdové cestě a tráví. Dvířka kabiny jsou otevřená, řidič se vyklání ven, aby uvolnil dlouhý krk výsypníku. A už je zpět v kabině a pod výsypníkem je rozvinutá plachta. Jsou slyšet jakési tajemné povely, ve vzduchu visí zvláštní napětí. V kombajnu to zahrčí, chlapi vezmou za okraje plachty a do náručí se jim sypou zlaté dukáty. Hřmí to a prší a rozstřikuje se jako v opravdové bouři. Chlapi odvracejí tváře, ale drží dál, na hlavy se jim snáší zlatý prach a ukládá se jim ve vlasech a na montérkách. Burácení motoru zesílí, kombajn se začne třást, děsivě se třese a vydává ze svých útrob poslední zrnka a zrníčka.

Řidič se natáhne přes bok stroje, jako malá blecha na mohutném psisku, který ji poslouchá na slovo. Soused čeká, až dá výsypník zpět a znovu vsedne do kabiny, vsedne prudce, péruje a přijímá papírek, o kterém vím, že to jsou peníze. V druhé sousedově ruce se vznáší skleněná lahvička, ploskačka slivovice, celou dobu, co se řidič věnoval výsypníku, se v ní vznášela, jen tak si poletovala vzduchem a čekala, nyní je její chvíle. Vznáší se výš a výš k řidiči, řidič však vrtí hlavou a zavírá dvířka, ještě jedno pole ho čeká. A to je naše pole. 

Táta s dědou pomáhají sousedovi plnit zrno do pytlů. Pomáhal bych taky, nadevšechno miluji nořit dlaně do bedny s obilím, když mě pro něho děda pošle na půdu, nabírat lopatkou a sypat do kbelíku. Ale jsem malý, dlouho by mi trvalo než bych naplnil velký pytel a chlapi spěchají. Já nespěchám, sedím v kombajnu, hned vedle pana řidiče, dívám se na něho a na pole, dívám se z kabiny, vznáším se v kabině, tak jako astronaut v raketoplánu se vznáším. Sedadlo péruje, řidič se usmívá, má velké ruce, drží je na volantu, na mojí hlavě, na chvíli položí jednu ruku do mých vlasů, rozvíří vlasy, řekne něco, co si nezapamatuju, co mě však učiní nevýslovně šťastným, neboť to řekl pan řidič, neboť to řekl v kombajnu a mě. Tak když přejedeme pole tam a zpět, když spolu „pomlátíme“ obilí a řidič se natáhne k výsypníku a já sklouznu z pérujícího sedadla a z kabiny, abych se nohama opět dotkl pevné země, nejsou to už stejné nohy, které vstupovaly do kombajnu a není to ten samý chlapec. Je to malý dospělý muž a jeho srdce je zalité blahem.

 

Bezhlavá krása

Málo co vypadá tak žalostně smutně jako dědovi pávíci, ti běloskvoucí holoubci s nadýchanými vějíři ocasních per, s ukousanými hlavami. Kuna je taky krásné zvíře, i tchoř, i lasička, a nikdy by mě nenapadlo se na ni hněvat jenom proto, že se rozhodla utišit svůj hlad, nepozorovaně se vkrást do zahrady, přehopkat do holubníku a tam, aniž by procitl ze snu o pohádkovém hospodářství, kde si může volně poletovat, jako korouhvička se otáčet na hřebenu střechy, usedat na parapet okna a dvořit se svému obrazu ve skle, kde se může nerušeně procházet po betonovém dláždění dvorku, stejně jako po babiččiných skalkách a záhonech, kde má vždy dostatek čerstvé vody, zrní a loupané kukuřice, popadnout holoubka a stejně nepozorovaně, tak jako by k ničemu nedošlo, se s ním rozplynout ve tmě.

Ani kvůli těm ukousaným hlavám se nehněvám, skutečně ne, ale je mi to líto. Je mi líto holoubků, co už nikdy nezatleskají křídly, a je mi líto těch kun a lasiček a všech ostatních zvířat, kterým příroda dala do vínku sytit se krví jiných tvorů, protože se o to víc budou muset skrývat před lidským hněvem. A také dědy mi je líto. Plouží se po dvoře jako bez duše nebo zase sedí doma v kuchyni, na stole před ním leží noviny s nevyluštěnou křížovkou, křižovatkou, jak říkává, a on není schopný pohnout jediným slovem, tak ho ten pohled zasáhl.

Dokonce i vrchní nepřítel holubů, naše babička, jindy žehrající na jejich nenasytnou lásku k jejím kytkám, se zachmuří nad tím výjevem, už neříká „bestie“, ale „chuděrky malé“, nedupe zlostně nohama, ale klade je zlehka, zlehýnka, jakoby se křehké holubí dušičky stále ještě vznášely v ovzduší a rozmýšlely se vrátit do svých znetvořených těl.

A držíme ne minutu, ale celý den ticha za mrtvé holoubky a i větve na stromech a i prádlo na šňůrách se pohupuje a povlává jen napůl kolébáno polovičním větrem.

To není jako když se rozbije hrnek na kafe, třebas to také mrzí, je to jako když umře kamarád, a děda to dobře zná, každou chvíli se přes zahrady od kostela přehoupne tklivá melodie smuteční písně.

Proč?

Třeba si skutečně chtěla vzít jednoho holoubka, ale ostatní holubi tak polekaně přešlapovali na bidýlkách, tak zoufale pleskali křídly, tak usilovně vypínali hlavičky a vrkali, vzlétali a ve tmě o sebe tloukli, že se rozhodla umlčet je všechny. A nebo se jali bránit napadeného druha a nebo prostě chtěli uletět, měli strach. Nějaký důvod to jistě má, a kdybych byl kuna, tak bych mu moc dobře rozuměl, ale kuna nejsem. Jsem člověk a jako takový se chovám, lituji holubi a spílám kunám, černá, bílá, bílá, černá. Ale co dál. Otazník.

 

Dárek z nebe

„Bude pršet, Lesan žere trávu,“ říkával děda malému chlapci, kterým jsem byl, kdykoliv jsme spolu něco kutili na zahradě a rozjívený vlčák ustal v radostném pobíhání a začal se popásat na svěží zeleni. Daleko víc než prostá zahradní tráva mu zachutnaly babiččiny kytičky, které piplala ve skalce rozprostírající se kolem jezírka s lekníny a zlatými karasy. To potom skutečně lítaly hromy a blesky.

Někdy jsem to zkoušel po něm. Ukusoval jsem stonek pampelišky a rozhlížel se po nebi, kdy se začnou sbíhat mraky. A opravdu, někdy skutečně pršelo. Tu maminčin polibek, tu pohlavek, tu skutečný déšť. Pořád se něco děje v tom čase, který se jmenuje dětství. Jede se s dědečkem, naložen na vesele pískajícím vozíčku, na pole nebo se s maminkou šlape „za horu“ na čerstvé mléko přímo z vemínka. S tátou je možné vyrazit do lesa na houby nebo mu v garáži pomáhat něco roztloukat, s babičkou je báječné plavání v bazénu na koupališti.

Také se sestřičkou se báječně plave, píská i roztlouká. Hned má kvočna kuřata nebo se to začne hýbat v králičím pelíšku. Lesan se dá skvěle drezúrovat, na povel si sedne i lehne, také mohutnou tlapu ti podá do tvé malé tlapky. Ochotně se nechá česat kartáčem a, jsi-li ještě maličký, můžeš si na něho vylézt jako na koníka. Později ho můžeš alespoň zapřáhnout do saní.

A pak se to stalo. Ne, nebojte se, žádná pohroma se neřítí, to jenom Lesan začal povážlivě tloustnout a zakulacovat se. Už ani nedováděl jako dřív, většinu času proležel ve stínu pod tújí.

„Co je s tím psem?“ přemýšleli jsme všichni, na nic kloudného jsme ale nepřišli.

Až jednou. Šel jsem s babičkou nakoupit, Lesan se ploužil za námi.

„Dobrý den vynšuju, na nákup, na nákup?“ dostihl nás zvučný hlas a pokračoval: „Kdy to čekáte? No, kdy budú štěňata? Jedno by sa ně zešlo.“

Kde se vzal, tu se vzal, stál vedle nás pan Cimérka a přátelsky drbal našeho Lesana.

„Jakápak štěňata, pane?“ pobouřila se babička. „Vždyť je to pes jako les!“

„Já vám řikám, že je to fena, jak dělaná, a co nevidět bude rodit! Enem sa divím, že to ten váš kohút stará nepozná.“

Pak se stal zázrak. Žádná Panenka Maria se nezjevila, ani babička nepřestala hubovat, zato našemu Lesánkovi se v boudě zjevilo půl tuctu těch nejsladších štěňátek. Vypadala dočista jako malí králíčci, také milion dalších věcí připomínala, malá a slepá. Nožičky je neposlouchaly a z hrdélek se jim místo radostného „Aleluja!“ dralo jen rozpačité kňourání, když se snažila domoci maminčiných cecíčků.

Tak jsme přišli o hafana Lesana a získali fenečku Lesněnku. Žila s námi šťastně svůj psí život, dál se pásla na babiččiných kytkách, chlemtala vodu z jezírka plného zlatých karasů, snášela naše rozpustilé dětské dlaně, brala si z nich kousky jídla, olizovala nám tváře, vodila nás na procházku. Přitom stačila hlídat dům, všude být a všechno vidět, kdyby se snad, nedej bůh, mělo přihodit něco zlého.

Jednou v noci usnula ve své boudě a místo toho, aby se ráno probudila a začala se světaznale procházet po dvoře, spala a spala a spala a spala…, hlavu měkce složenou na předních tlapách.

V zahradě pod smrkem jsme vykopali jámu a opatrně do ní Lesněnku uložili. Děda byl toho dne bez vtipu, babička plakala. Byla by ráda, kdyby jí zase spásala záhony. Už by Lesněnce nedomlouvala, místo toho by ji hladila po hebké srsti.

Bráška byl ještě maličký, příliš tomu nerozuměl. Dřepěl nad hrobem a kladl na Lesněnku zavinutou do bílého plátna: hrst granulí, kdyby tam snad měla hlad, gumovou kachničku, aby si měla s čím hrát, a dopis. Vlastně to byl obrázek, několika tahy, čmrk sem, čmrk tam, zachytil svoji představu nebe.

Tak jsme tam stáli a naše hlavy byly svěšené stejně jako větve smrku, jehož stín jsme zvolili za místo posledního odpočinku našich mazlíčků. Svůj příbytek tu měla vodní želva i křeček. Spala tu naše morčata a andulky, pestře zbarvená rozela, stejně jako malé, ještě neopeřené ptáčátko, které jsem našel ležet mrtvé pod hnízdem.

Bylo ticho a nic je nerušilo. Babičce se pořád chtělo plakat, tak plakala, dědovi otrnulo a začal si z ní dělat legraci, jestli bude stejně „bečat“ aj na jeho pohřbu. Honzík pobíhal kolem hrobečku a všemožně ho upravoval.

Vtom mu poskočila hlavička. U plotu sousedovic zahrady se něco tetelilo, hnědo-černo-bílý uzlíček tlapiček, ocásků a čumáčků dorážel na plot. Honzík vyskočil a uháněl pryč. V okamžiku byl zpět s kapsami plnými granulí a začal je přes plot nabízet pejskovi. Pejsek mu olizoval dlaně i tvář, Honzík ho hladil, oči přetékající štěstím. Babička přestala naříkat a se zalíbením přihlížela tomu nenadálému představení, rozhodnuta vyslat dědečka při nejbližší příležitosti koupit nového psa.

Příběh však pokračoval a s ním přicházel, dlaně umazané od hlíny a obě kolena, jak klečel v záhonech, pan Vrátek. Přišel k plotu, podřepl k těm dvěma drobečkům a, zatímco drbal pejska za uchem, řekl Honzovi: „Tak co, Honzo, chceš ho?“

To se ví, že chtěl. Hned si pro něho běžel a už i jméno pro něho měl a celé srdíčko, když volal: „Děkuji ti, Lesněnko! Děkuji ti, Lesněnko!“

Věřil totiž, že mu Papínka jako náhradu za sebe poslala z nebe.

 

Nesmělý hlas ve tmě

„Dědóóó…? Dědóóó…“

A po chvíli zas: „Dědóóó…!“ o něco důrazněji.

Skulina ticha, ve které je slyšet vystřelovat krystaly tmy, jako když se neviditelné prsty dotýkají konečků okvětí netykavky připravených k explozi nového života. A potom: „Dědóóó!“ už docela vystrašeně. Jestli se hned neprobudí, budu se muset počúrat.

Zkusím to ještě jednou: „Dědóóó…“

A znovu: „Dědóóó…!“

Odpověď – chrápání.

„Dědo!!!“

Konečně kdesi cosi praskne. Neviditelná bublina dědečkova spánku je narušena. Pro jistotu řeknu ještě jednou: „Dědo…“

„No – co je?“

„Dědo, já du čurat.“

„Tak běž,“ řekne dědeček, aniž by se pohnul. To stačí, abych překonal strach, vyloupl se zpod bíle nadýchané peřiny, sklouzl z gauče v nohách dědovy a babiččiny postele a vydal se na dobrodružnou cestu přes ložnici, pokoj a úzkou chladnou chodbu až na záchod. Proudem ze mě prýští nastřádaná tekutina, zatímco mi noc neodbytnou rukou sahá za límec mého dětského pyžama, malým okýnkem nad záchodovou mísou se tlačí noc, studené dlaždičky cítím až v kolenou. Tak, konečně hotovo. Teď rychle zpátky.  

Nepoznal jsem od té doby blaženější pocit – vrátit se vyprázdněn z noční výpravy, na které jsem musel projevit tolik odvahy, a klidně spočinout pod nadýchanou přikrývkou dětských snů, která dosud hřeje mým vlastním teplem.

 

Zpět do nekonečna

Zuby už neměla. Rohlík si lámala do kávy a to pak jedla. Bylo jí devadesát let. Moje prababička. Šťastná žena. Jistě taková byla. Všechno už rozdala, všechny své vzpomínky i sny, celou paměť. Mně říkala Šárinko a sestře Míšo. Smál jsem se. „Jsem už stará,“ říkala.

Byla to pravda. Zažila dvě světové války a svého muže, mého pradědečka, přežila o víc než dvacet let. Nakonec se znovu proměnila v malé děvčátko, daleko menší než moje malá sestřička. Malé batolátko, sotva narozený drobeček – a potom se tím neskutečně úzkým průchodem vrátila zpět do nekonečna. Tam, kde není rozdílu mezi malým a velkým a všichni nosí stejná jména. Jediné Jméno v nekonečnu obměnách.

 

Příroda ČSSR

To by vám nejlíp řekla moje babička, jak jsem celé hodiny vydržel sedět u tlustého svazku Příroda ČSSR, pomalu obracet stránky a číst, nejprve obrázky nejrůznějších zvířat a rostlin, později i popisky k těm obrázkům. Když jsem tu knihu vzal do rukou, jako by zmizel celý svět a já jsem jenom četl, četl a četl.

Přírodu jsem měl vždy rád, výpravy do okolní krajiny s tátou a maminkou, s dědou. Za jarní travou a petrklíči. Za vodou z potůčků a obláčky srnčí zvěře rozptýlenými po zelenavém nebi polí. Za sluncem a vůní listí, za hříbky a ostružinami, za třpytícím se sněhem.

Byly pochody přes hory a doly. Až do Luhačovic jsem s tátou došel a v hospodě pil čaj s dospělými chlapy. Lom za koupalištěm se zbytky kolejové dráhy pro těžké železné vozíky svážející kámen se otvíral snům o časech Zlaté horečky. Za naším polem tekl potok a unášel mě s sebou dolů k řece. Brodil jsem se v jejím proudu, bral do dlaní vodu, stříbrné běličky a vousaté hrúzky, mušle, co se z nich dřív vyráběly perleťové knoflíky a nyní radost malých chlapců. A všude rostly stromy, na které bylo tak snadné vylézt a ještě snadnější z nich skočit,  dopadnout na zem a svalit se do trávy. Nabrat do plic vítr přinášející vůni dalekých krajů a potom se těm krajům vydat v ústrety. Pustit po proudu loďku se vzkazem, že jsem tu, že žiju. Dívat se za ní a nelitovat, jenom oči nechat otevřené – všem přítomným chvílí a snům. 

 

Luky, šípy, samopaly

Sousedovi kluci. Martin a Jarek. Bez těch dvou by mé dětství nebylo úplné. Bez společných výprav do útrob opuštěného statku v naší ulici. Bez šplhání po stromech. Bez plastových vojáčků a cvrnkacích kuliček. Bez luků z prutů zlatého deště a kusu rybářského vlasce, bez pistolí kapslovek a špuntovek koupených na pouti. Indiánské čelenky z gumy do trenýrek s našitými pery holubů našeho dědy jsme doplnili pery papoušků, které choval táta obou kluků. Někde jsem vyštrachal vestičku z pravých králičích kůží, kalhoty musely být s třásněmi. Děda mi daroval zub na provázku, tvrdil, že z medvěda, já jsem ale dobře věděl, že mu v puse chybí jedna stolička. Film Poklad na stříbrném jezeře jsme viděli snad stokrát. Pokaždé, když ho u nás v kině dávali, jsme ho museli vidět. I když se nás naše maminky snažily zadržet: „Tys to ještě neviděl?“ „Viděl, ale…“ Jako bychom jim mohli něco vysvětlit. Ne, to žádná máma nikdy nepochopí, jak opojné je sednout si do lavice v kině, vrazit si do pusy lízátko a zajíst ho sladkými tyčinkami, počkat, až se setmí a ozve se hrom, tam někde v zákulisí to duní a zase přímo tady, jednou, dvakrát a potřetí. To už se rozevřela opona a zjevilo se plátno, svítí stříbrně jak úplňkový měsíc, ještě pohasnou světla a potom už to spustí. Jak můry lampa nasávalo nás kino silou příběhů plných dobrodružství, napětí i humoru. Takovou sílu mělo, že jsem někdy prošel kolem pokladny bez placení, ne že bych chtěl, ale protože jsem se tak těšil, až si přisednu ke klukům, a paní pokladní jsem vůbec neviděl. Vrátil jsem se, zaplatil dvě koruny a dostat kousek papíru. Někdy i plakát pro nás zbyl a jednou jsem dokonce směl nahlédnout do kabiny pana promítače, ale žádní indiáni tam nebyli. Ty bylo snazší spatřit u nás na zahradě nebo na louce za domem, kdekoliv, kde se našlo pár stromů, kde se dal napnout luk a zavěsit terč. Taky oštěpy jsme měli a praky a nádherný samopal, nevystřeloval náboje, zato však krásně řehtal a blikal. Ve školce na zahradě jsme si udělali tank, ze tří starých pneumatik, jedné velké od traktoru a dvou menších, větev byla hlaveň, každý z nás partyzán. Sbírali jsme pohledy s Vinettouem, milovali ohníčky a stanování na zahradě. Kouřili jsme trávu, ale ne jako dnešní mladí, obyčejná stébla suché trávy, taky orobinec – čibuk, ten vůbec netáhl, zato však vypadal jako opravdový doutník. Všude jsme měli své bunkry, všude bylo něco zajímavého, všude se dal objevit poklad. Ve sklepě, na půdě, v dutině starého kaštanu. Všechno rostlo na louce za domem, švestky a jabloně, lesní jahody, maliny, občas jsme našli pár hříbků. Z koziček byl dobrý čaj na zimu, kopřivy jsme nosili Pašíkovi. Šplhali jsme po zdech starého statku a vyhlíželi nepřítele, málo kdy nějaký přišel, to jsme se spíš poprali sami mezi sebou. I to patřilo k našemu přátelství zpečetěnému na opáleném listu papíru úmluvou, kterou jsme zakopali u potoka v lese. Chtěli jsme se taky píchnout do prstu a stvrdit naši smlouvu vlastní krví, tak jako Vinettou s Old Shatherhandem, ale nakonec jsme to neudělali. Obyčejný podpis obyčejným perem stačil, stejně jsme už dávno byli bratři, nebo skoro bratři, přinejmenším rodina jsme zaručeně byli – přes naše prababičky, které byly sestry. Tak či tak naše přátelství trvá dodnes.           

 

Pole v plamenech

Tisíce radostí přináší pole dětské drobotině. Zatímco dospělí pilně pracují, ona neméně pilně poletuje, hned tu, hned tam, u potůčku, na každém stromě, všude v trávě. Málo co ji skutečně vyruší, tehdy však každý kluk i nejedno děvčátko všeho nechá a běží, co jí síly stačí, když zaslechne, že se chystá ona velká věc, že se totiž bude dělat oheň, že se bude pálit suchá sláma. Neznám větší radosti, většího požitku pro malého dobrodruha. Nějaké to opálené obočí je samo sebou, tak akorát připečený prstík také není na škodu, stejně jako několik doušků báječně štiplavého kouře. To vše je mnohonásobně vyváženo blahodárným pocitem malého žháře rozsévajícího oheň, kam ho jen napadne. I když to je samozřejmě přehnané, pálit se může právě jenom sláma a to ještě jenom po částech, aby nevzplálo sousedovo pole, na kterém sice kromě kousku suché slámy nic není, jenomže za sousedovým polem je další pole a další a za ním začínají první domy, taky náš dům tam někde začíná a nechtěl bych ho proměnit v popel. Také na stromy je třeba dávat pozor, sláma se od nich musí odhrabat kus dál, nelíbí se ovoci růst na ožehnutých větvích.

Je to krajně sváteční chvíle srovnatelná s přijímáním posvěcené hostie v kostele, když ti děda vloží do dlaně krabičku zápalek. Chvíli si ji prohlížíš, potěžkáváš ji, zkrátka jak jen můžeš prodlužuješ tu omamnou chvíli, pak vytahuješ zápalku, zažeháváš ji a přikládáš k hrstičce sušiny, kterou sis vyvolil za pochodeň. A potom se už jenom jako opravdový bůh na různých místech dotýkáš pruhu slámy běžící z jednoho konce pole na druhý a pozoruješ, jak za tebou zůstává spálená země ještě tu a tam ožívající osamělými plamínky poztrácenými ve strništi. A jsi to opět ty, pán nad životem a smrtí, kdo má moc prodloužit jejich tanec přidáním několika stébel nebo je v mžiku zašlápnout v popel.

 

Něco pro nožky

Spím moc rád. A nemám teď na mysli ani tak spánek samotný, jako spíš sladké usínání po naplněném dni, či naopak omamné probouzení, například o víkendu, kdy člověk nikam nemusí a proto může kamkoliv a cokoliv a dříve než vstane z postele o všech těch možnostech ještě chvíli sní a ještě chvíli… Ano, spím rád, ale není to nic proti tomu, jak rád jsem spával, dokud jsem byl malým chlapcem. To bylo za oněch bájných časů břichatých peřin naší babičky, tak skutečných pohádkových příběhů a hraček, které byly zároveň přáteli, byla to i doba Vincka. Vincek, někteří necitliví lidé říkají „termofon“. Vůbec nechápu, jak si k tomu milému, hřejivému dobrákovi mohou takovou neomalenost dovolit. Vždyť to zní skoro jako nadávka!

Babička v čase dětství dostávala do postele v kachlových kamnech nahřátou cihličku, já gumový míšek plný horké vody. To bylo něco pro nožky, něco tak měkoučkého a teploučkého jako střídka králičího pelíšku vystlaná samou máminou srstí. Snad se dnes už něco takového ani nepoužívá, alespoň mému o patnáct let mladšímu bráškovi nehřál nohy nikdy. Snad je od těch dob více teplo, nemusí se šramotit v kotli, náklaďáky nepřivážejí fůry uhlí i s kousky zkamenělých pravěkých zvířat, neřeže se dříví a neštípají polínka. Jednoduše se otočí kolečkem a je hotovo.

A přece bylo něco krásného v tom burácení, šedavém popelu, ohni a dýmu, i na ty zeboucí nohy rád vzpomínám, nikdy nezábly déle než chvíli a když, byl tady pohotově Vincek, aby na ně nezištně dýchal své teplo. Nedá se najít poklad v plynovém kotli, jak na mě už už vykukoval z hromady uhlí (některé kousky se skutečně třpytily zlatem), nedá se omámeně koukat do ohně ani do komína, sirku ke krabičce nepřiložíš ani neškrtneš, papír nevzplane a nezapálí třísky. A Vincek, Vincek ten už vůbec nikde není, peřiny jsou ultrahřejivé, samé nejlepší a ještě lepší, z žádných peříček.

To babiččiny peřiny byly pěkně boubelaté, člověk se do nich mohl krásně zavrtat, celý v nich zmizet, tak jako malý králíček ve svém pelíšku se ztratit, jako malý lišák v noře pod pařezem, tak že nikdo neví. Byly ty peřiny jakoby z kynutého těsta dělané, tak krásná měla bříška, tak jich bylo všude plno. Mohl ses s nimi prát i mazlit, topit se v nich, plavat, schovávat se a hned zase vykukovat, brát je do náručí, skákat v nich a padat, dělat kotouly, smát se, plakat, třást se strachy nebo zas vykřiknout radostí, všechno ti dovolily. Ne, ne, to žádná z dnešních přikrývek nedovede, co dokázala jedna každá babiččina peřina, tak krásně studit a ještě nádherněji hřát, tak něžně hladit, skrývat před strašidly nebo zas přičarovat maminku a krásné sny. Co se stalo s těmi peřinami? Počkejte, jdu se podívat.

 

Hledači poladů

Vidím to jako dnes. Sedím v našem pokoji na podlaze a kreslím. Nic jiného není. Zmizela moje malá sestřička hrající si opodál i babička, se kterou jsme na dovolené v Moravském krasu. Rozplynula se místnost, kterou obýváme, svým způsobem jsem se rozplynul také já, jenom barevné tužky zůstaly tančit po papíře. Co maluji? Ani to není podstatné, daleko důležitější je pocit bytí, který mě naplňuje.

Někdo si sedne vedle mě, někdo se dívá na obrázek, dívá se, jako se dívá do studánky, a já vím, že se přišel napít a ne ji zakalit. A nebojím se.

Mladá žena se zajímá o můj výtvor. Vidím ji poprvé a přece jako bych ji znal. Povědomá krása se dotkla mého srdce a otevřela je společnému setkání. Pokud se stydím, tak ne za to, co jsem namaloval, ale jedině  že jsem dosud tak malý, tak malý chlapec, který sotva začal chodit do školy. Ona studuje střední školu, já jsem dokončil první třídu. Jí je šestnáct, mně šest let.

Během našeho pobytu nevynechám jedinou příležitost, jak jí být nablízku, a během společné prohlídky jeskyní se mi dokonce dostane cti největší, a ona mi nabídne svoji ruku. Nepouštím ji ani v Macoše ani v Balcarce ani v Punkevní jeskyni. Poutavě nasvícené krápníky mě zajímají jen málo, hlavně, aby se nepřerušilo naše spojení. Tak usilovně tisku její dlaň, až se z toho začnu potit, ačkoliv je v jeskyni jinak chladno a všichni jsme teple oblečení, my děti navíc v pláštěnkách. Nevím, jak ostatní, ale já se v té barevné igelitové slupce moc dobře necítím. Nejsem si jistý, jestli mi sluší, nezdá se však, že by to mé průvodkyni vadilo a její ruka zůstává v mé, je tedy všechno v pořádku.

Na jednom místě přijdeme k malé studánce, prohlubeň ve skále je plná vody. Kdo chce, může do ní vložit prsty a něco si přát. Přání se mu splní, tak praví pověst.

Nechám se vyzvednout nahoru a smočím konečky prstů. Přání je zde: Najít poklad. 

Už si nepamatuji, co jsem si tehdy pod tím slovem představoval. Zda při svých hrách na půdě najdu hrnec plný odznaků, knoflíků a dalších cenností nebo při objevných cestách do nitra opuštěného statku u nás v ulici se sousedovými kluky narazíme na zapomenutá dvířka, za kterými bude truhla jako z pirátské lodi plná zlatého mámení. To už si nevzpomínám, jenom to vím bezpečně, že jsem nakonec pustil ruku dívky, která mne provázela hlubinami země. Znovu tady byla babička a moje malá sestra. Nastoupili jsme do autobusu, ten se rozjel a my jsme usnuli, mi maličcí, unavení všemi těmi kroky, sny a přáními. Babička, které se nás nepodařilo vzbudit, nás s pomocí pana řidiče vynesla ven na lavičku, takže jsme procitli na autobusové zastávce.

Další autobusy přijížděly a odjížděly a odvážely mě hned do toho hned zas do onoho města, tu k té, tu zas k oné dívce, abych ji držel za ruku a ona držela mě. Mnohokrát jsem ještě usnul a byl vynesený z autobusu ven a nebylo vždy příjemné, vzbudit se sám na neznámém místě a začít nové hledání. Tápat v jeskyních života, být vystaven tmě strachu a chladu nejistoty. Tak i v těch nejčernějších chvílích se mnou bylo se něco, co mi dávalo sílu jít dál, co mě drželo za rozechvělou dlaň a bezpečně mě vedlo krajinou života. Moje rodina. Myšlenky na ni. Na babiččino „Máme tě rádi.“ a „Máš se kam vrátit.“ Na dědovy se smíchem pronášené rady do života, hlavně toho milostného. Na máminu radost při každém setkání, plachou pýchu, že jsem její syn. Pevný stisk tátovy ruky. Společné kuchtění se sestrou s příchutí sdílení. Rozpustilé vodní bitvy s bráchou. Podvečerní ohníčky s opékáním buřtů, tradiční Vánoční vycházku do lesa. Vzpomínky na náš dům, zahradu a pole. Na celý ten krásný nikde nekončící kraj polí a lesů a dobrých lidí. Domácího medu a slivovice, povidlových koláčů a trnkových buchet, vlastníma rukama ze země vydolovaných brambor pečených s kmínem a solí, jaké vám neudělají nikde na světě, leda byste přijeli k nám do Nezdenic.     

To všechno a ti všichni jsou neustále tady a osvětlují temná zákoutí mých dnů. Když v mysli stisknu tlačítko vzpomínek a srdce se otevře pocitům, tak vím, že je můj poklad přítomný. Poklad, který neničí rez ani kaz, poklad, který je v bezpečí před všemi zloději, poklad, jehož hodnota roste s člověkem, jeho pokorou a vděčností. Skutečný poklad domova.

 

Poslední pole dar

„Kde chceš ležat?“ řekl děda a rozestavěl hrací kameny. Hrála se dáma a neležal sem nikde, místo toho jsem si pěkně pohodlně hověl na židli v kuchyni. Z trúby voněly na plátky nakrájené brambory s kmínem, vyšlo to akorát tak, že když jsme dohráli partičku, byly správně křupavé a my jsme mohli nalít mléko do hrnků, každý si vrchovatě naložit a s chutí se do nich dát. To bylo něco.

Na jaře jsem je pomáhal sadit. Děda nadělal obyčejnou motykou járky, já jsem kladl pečlivě vybrané zemáky a přihrnoval je kyprou zemí. Potom se nechaly být a děla se vůle boží, dokud nepřišel čas ohrnovat – přihrnout zem ke kořínkům rostlin, aby měly hlízy dostatek prostoru pro růst. Potom byl na řadě lov na mandelinky. Obírali jsme je do starého plecháče, černobílí brouci, růžové larvy, všechno přišlo do jednoho hrnce, do kterého jsme se na závěr vyčůrali. A bylo po mandelinkách.

Jak se blížil podzim, vybral děda tu a tam některý dolec, aby se přesvědčil, jak nám brambůrky rostou. Rostly krásně a za chvíli přišel čas sklízet. Celá rodina nafasovala motyky a šlo se. Ano, slyšíte dobře, motyky, žádný traktor. Všechno se vydolovalo ze země pěkně rúčo, dlouho trvalo, než se nám podařilo dědu přesvědčit, aby se přestal bránit mechanizaci. Tak nějak jsem rozuměl tomu, proč trvá na starých postupech. Kutat motykou v zemi, hledat a nacházet, ještě zarýt hlouběji a vynést na povrch několik zlatě se lesknoucích hlíz, to je něco úplně jiného než přijít k poli a jenom posbírat vyorané erteple. Tak či tak přišly brambory do pytlů, z pytlů na hromadu na dvůr, z hromady na menší hromádky, podle toho, jestli byly malé nebo velké,  nakopnuté motykou nebo bez kazu, a konečně do beden ve sklepě. Chodili jsme na ně potom celou zimu a ještě z jara, když už se začínaly scvrkat a vyrážet klíčky, připravovali jsme je na sto způsobů, nejraději však na ten jediný – nakrájené na plátky a pečené v troubě s trochou soli, kmínu a partičkou dámy. 

 

Hotovo

Jako poslední se z pole stěhuje řepa. Se skřípěním dědova vozíčku, dvoukolé kárky vlastní výroby naplněné skoro po okraj. Skoro, ale ne úplně, ještě se nahoru musí vejít malý bráška, náš vytrvalý pomocník a pracant vynikající zejména ve čvachtání se v potůčku za polem, šplhání po stromech, pojídání svačiny a rozverné chůzi po záhonech. A také v té krasojízdě je samozřejmě králem a mě skutečně jímá jakási zvláštní posvátnost, když ho vezu, že ho vůbec můžu vést, že těmi pažičkami šermuje a tím zvonkem úsměvu vyzvání právě v našem vozíčku, který si to potom tak vesele uhání cestičkou známou k domovu.

Ne vždy se tak hezky urovnaně řepa vezla. Bylo třeba ji vytahat ze země, přesně mířenou ranou srpu oddělit listy od kořene, ten očistit od hlíny a naložit na vozík. Teprve potom se mohlo jet.

Mým úkolem je vytahovat řepu a ukládat ji do půlkruhu kolem dědy. Ten neúnavně rozdává rány srpem a nic se neleká valící se hordy. Jen občas je slyšet kletbu na adresu nenasytného zajíce, který v té či oné řepě zanechal otisky svých zubů.

Tak, ještě posledních několik kousků a je hotovo. Ještě jednu cestu však budeme muset vykonat na naše pole, sklizené řepy je víc než může náš vozík pojmout, a tak, co neuvezeme, uložíme pěkně na hromádku a zachumláme do osekaných listů. Ještě se nestalo, že by nám někdo naši úrodu vyfoukl, nač ale pokoušet osud?

 

Letíme

Kola se odlepila od země, letíme. Pohoda, to znám, párkrát už jsem letěl. Ve vyhlídkovém letadle jsem se vznášel nad naším Slováckem, tiskl jsem se k okýnku a viděl: Uherský Brod z výšky, městečko jak z krabiček od sirek skládané, jak papírový model staletí lepený a dávaný dohromady. Viděl jsem pásy lesů a uvědomil jsem si dar přírody. Řeky se změnily v tenké nitky, naše Olšava jako provázek šněrující kraj. Vesnice rozhozené po úbočích. Újezdec u Luhačovic, Šumice a tady, skutečně, vesnička mému srdci nejdražší, Nezdenice v plné kráse pohledu z nebe. Dole před domem číslo popisné 213 stojí malý flíček, který nevidím. Moje maminka, má v očích slzy, neboť letadlo je na obloze a já jsem v něm. Sama by do letadla nenastoupila za nic na světě.

V malém větroni jsem se vznášel nad Kunovicemi, jenom já, pilot a modrá obloha. Zažil jsem přetížení, které mě vlisovalo do sedadla a viděl všechna jezera až na dno. Každé mělo jinou barvu, jiný odstín slunečního světla.

Ve velkém dopravním letadle jsem se vznesl vysoko do ledového ticha, hodinu jsem se vznášel v nebi, v malých obláčcích malujících po zemi svými stíny. Pak křídly pročísli jsme bílou hradbu. Čisté krásno zůstalo pod námi, souvislá plocha bílé pěny, nedozírná pláň samých šlehačkových dortů, té nejvybranější zmrzliny hltané očima, z vatových polštářů vyskládané nebe, bílá labutí pírka kam oko dohlédne, labutí nebo snad andělů, všechno bylo vidět z okýnka.

Tohle je ale jiný druh letadla, místo sedadel jenom lavice po stranách a nikdo nezavřel dveře. Letíme. Výš a výš. Občas se někdo podívá na náramkové hodinky, podivně velké, dochází mi: výškoměr. Je nás asi deset, samé sólové skoky, jedině já tandem. Mladý vlasatý instruktor sedí vedle mě, usmívá se, za chvíli mu svěřím svůj život. Známe se sotva hodinu.

Míjíme několik obláčků, dva kilometry nad zemí se všechno mění. Vystoupáme ještě další dva. Kam jsem to vlezl, kam jsem to vlezl proboha. Všechno se ve mě svírá. Přeju si být někde jinde, kdekoliv, jenom ne čtyři tisíce metrů nad zemí v těsné kombinéze s přiléhavými brýlemi na očích a houpající se podlahou pod nohama. Je pozdě, už nemůžu couvnout, kamarádi už skočili. Taky to dokážu, když to dokázali oni, ujišťuji se, příliš tomu ale nevěřím.

První parašutista je venku, druhý, třetí. Vyskakují jako na procházku, v klidu, bezstarostně. Dělá se mi špatně. Držím se sedadla, dělám, že se mě to netýká. Čtvrtý, pátý a šestý. Ještě je fůra času, ještě se můžu zachránit. Řeknu: „Nezlobte se, ale-“  Instruktor vstane. Jsme sami, lavice jsou prázdné, všichni vyskákali ven. Nějak se mi podaří vstát. Kymácím se, nohy jako z olova. Instruktor se usmívá, padání je jeho život. Bude to moje smrt? O tom se za chvíli přesvědčím. Jdeme ke dveřím, nic za nimi není, nic! Prázdno, motory hučí. Všechno se ve mě vzpírá. Instruktor se staví za mě, karabinou si mě pojistí. Mám zvednout nohy a překřížit ruce na prsou. On se snad zbláznil. To přece nemůžu udělat! Vypadnu!

Áááá! Visím na malé karabince, na cizím člověku, čtyři kilometry nad pevnou zemí a klepu se po celém těle. Jestli tohle přežiju… Až vyskočím, mám se podívat nahoru, uvidím krásně letadlo zespodu. Pevně zavřu oči, zatnu zuby.

Áááááááááááááááááááááááá…!!!

Řítíme se dolů. Volným pádem. Rychlostí sto čtyřicet kilometrů v hodině. Já toho chlapa zabiju. Tohle si vypije! Instruktor mi dává signál, musí ho opakovat několikrát, konečně pochopím a uvolním ruce. Plachtíme vzduchem, padák se pořád ještě neotevřel. Ještě ne, ještě ne. Teď… Trochu to cukne, pád je zastaven. Kroužíme. Směju se. Úleva, nádhera, všechno je tak malé tam dole, obrovské nebe, nekonečné, slunce se prochází po dně jezera, les jako ze sirek, prťavá autíčka. Několik chvil nejvyšší euforie se mění v nebeský klid. Užívám si to. Pět minut. Nechce se dolů, chci být pták, kroužit už napořád, ale nedá se nic dělat, země se blíží. A je tu.

Stálo to za to, bohatě stálo. Sám bych ale nevyskočil a znovu bych už do toho už nešel. To ani náhodou.