- SÁZKA O EVU

Co může mít společné malé děvčátko vyrovnávající se s osudem nemilovaného dítěte a dospívající dívka šířící kolem sebe vlnu naděje? Mnohé, zvláště když to malé děvčátko je onou dospívající dívkou a ta dospívající dívka oním malým děvčátkem.

Sázka o EvuBěhem dvou deštivých nocí se odehrává komorní příběh dospívající dívky Evy. Ta žije spolu s otcem a třemi staršími bratry, kteří se k ní, až na nejmladšího Tomáše, nechovají právě nejlépe. Každý po svém jí vyčítá smrt matky, která zemřela při jejím porodu. Eva, která, aby splatila svůj dluh, si volí povolání sestry v porodnici, brzy zaujímá matčino místo a to až do extrému milostného vztahu se zlomených a stále častěji o sebevraždě přemýšlejícím otcem…

Rukopis románu volně navazujícího na novelu piktogramy byl oceněn prvním místem v soutěži Hlavnice A.C. Nora. Ilustrace vytvořily Irena Daňková a Jana Minaříková.

ukázka z knihy

„Ahoj, Eli,“ vydechne Eva. Eliška zvedne oči od novorozeněte. Dva dny starý chlapec vytrvale sliní její plášť. Eliška se svými rty občas dotkne jeho vlásků nebo mu utře pusu plínou, většinou ale jenom tak sedí s dlaněmi zlehka položenými na jeho zádíčkách. Sedí v křesle, na sesterně novorozeneckého oddělení, v místnosti s velkým stolem, dvojicí židlí a stejným množstvím křesel. Křesla od sebe odděluje nízký stolek s hromádkou časopisů a mísou s jablky.

Eva spěchá k dětem. Na dvacet jich leží ve svých postýlkách. Spící děti mají ruce složené vedle hlavy, dlaně s drobnými falďatými prstíky směřují k nebi. Zbylé křičí: „Áááá! Kde si tak dlouho!? Že tě vyměníme!“

„Nóóó… Nóóó… No!“ skloní se Eva k první panence. Opatrně ji zvedne z postýlky a podá si ji ke rtům.

„Ale no tááák..! No tááák…!“

Všech dvacet dětí tak vezme.

„Co Standa?“ vydechne Eva. Je sedm večer. Obě sestry odpočívají v křeslech s dětmi položenými na svých hrudích.

„Jaký Standa?“ nerozumí Eliška.

„No ten, co tě málem přejel! A potom zabrzdil! Jak tě požádal o tu ruku!“ zvedne Eva děťátko do vzduchu. „Vidělas ho potom ještě? Ozval se?“

Eliška vyprskne smíchy. Standa? Nepovažovala tu příhodu za víc než povedený žert. Prosvištěl kolem ní, tak těsně kolem ní projel, až si myslela, že ji srazil. Byla by skutečně upadla, když vtom zaskřípěly brzdy. Ten kluk zastavil a běžel k ní. „Uteč!“ byla její první myšlenka. Ale ten kluk jí nechtěl nic udělat. Slušně se omluvil, že nechtěl, nerad a ať se nezlobí.

Rozezní se zvonek.

„Nějaký blázen,“ zavrtí Eliška hlavou a jde otevřít. „Michal dnes nepřijde?“

Ve dveřích rozpačitě postává paní Vítková. Do porodu překypující životem, nyní ustaraná, bledá. Její chlapec si při porodu vykloubil ruku, aby s ní nehýbal a ruka se uzdravila, připínají ji sestry za rukávek zavíracím špendlíkem k prostěradlu postýlky.

„Nebolí to?“ udělá se mamince při pohledu na zavírací špendlík těžko.

„Paní Vítková, to nemá propichnuté přes ruku!“ usměje se Eliška. Pak si to uvědomí, uvědomí si, jaký nesmysl řekla, že se neměla smát. Když ona ale měla takovou radost! Nejkrásnější kluk, jakého kdy viděla, před ní klečel a prosil, co prosil, přímo škemral, o její ruku! Po kolenou se doplazil pro opodál rostoucí pampelišku a vtiskl jí ji do dlaně. Tam si potom také nechala napsat jeho číslo.

„Promiňte.“

„Promiňte, kde najdu Evu Vítkovou?“ zeptá se Michal vrátného. Ne, že by to nevěděl, je dnes ale tak nejistý a vrátný si ho tak divně prohlíží. „Novorozenecké oddělení, víte?“

„Vím, vím, vím,“ vztyčí se vrátný od rozečtených novin. „A co jí chcete? V pracovní době.“

„Já, já jí nesu, něco,“ vymýšlí si Michal rychle, „vzkaz důležitý.“

„No tak jděte, no,“ uvolí se vrátný, „první patro, ale v pracovní době, doleva a na konec chodby, to je přístup toto.“

Michal stoupá po schodech do prvního podlaží. Kráčí pomalu a v mezipatře se ještě zastaví u okna. Déšť rozhodil po skle několik hrstí vody. Kapky stékají dolů po skle a slévají se do miniaturních potoků. Michal se jich zkusí dotknout, přes sklo na ně však nedosáhne. Někdo přivolal výtah. Majestátně se vznáší šachtou vzhůru podoben velké rybě klouzající neslyšně hlubinou oceánu.

Schody se rozpadnou do šedivých čtverců linolea. Jako velká voda se rozlijí po podlaze, stěny však strhnout nedokážou. Michal se lehce dotkne dřevěné příčky přepažující chodbu. Ta se hned rozestoupí. Ještě se komíhají křídla výkyvných dveří, když prochází další příčkou, tenkou a celou ze skla.

Hned za příčkou, u telefonního automatu, stojí mladá žena. Telefon na opačném konci vyzvání a vyzvání, v celém domě však není jediná duše, která by ho zvedla. A ona přitom tolik potřebuje slyšet něčí hlas! Její syn si při porodu vykloubil ruku a sestřičky ho teď připichují k postýlce. Já vím, že to nebolí, ale… Ženě vyhrknou z očí slzy. Vtom zpozoruje Michala. Ovládne se.

Michal mine ženu, minul by i nástěnku s detailními snímky porodu, kdyby si nevšiml, že je někdo, a Michal nepochybuje kdo, překryl vrstvou veselých obrázků z časopisů pro děti. Někdo další k těm rozverným postavičkám přidal list papíru:

Okamžitě dolů !

silnými písmeny a s vykřičníkem přes celou stranu.

Kampak?

Michal mine několik dveří. Bílých, studených, s čísly pokojů. Všechny jsou zavřené, všechny, až na jedny. Ty jsou dokořán. V místnosti je nízký stůl, na stole káva, pohodlně rozložený bílý plášť vrchní sestry. Michal pozdraví a pokračuje dál.

„Kampak?“

„Já jenom,“ zarazí se Michal. Eva mu řekla, ať normálně jde, normálně šel, ještě nikdy ho nikdo takto nevyslýchal.

Plášť se s výrazem nejvyšší přísnosti blíží k němu.

„Za Evou,“ vyhrkne Michal zaklínadlo.

Sestra se zastaví.

„Dobře.“

„Dobře,“ opakuje Michal v duchu. Po tváři mu přelétne úsměv. Ona si myslela, myslela si, že jsem tatínek! Že se plížím za svojí maminkou! Ženou vlastně, za děťátkem svým novorozeným. Michala zaplaví vlna radosti. Do dnešního dne si ho pletli nanejvýš s holkou.

„Myslíš, že bych mu měla zavolat?“ rozhoduje se Eliška. Dlaní jedné ruky a oběma stehny se opírá o postýlku, volnou ruku nastavuje dlani miminka.

Eva stojí nad prázdnou postýlkou. Dítě drží na rukou.

„Já bych to zkusila.“

„Áááá!“ začne Eliška křičet. Miminko stisklo prst, který mu vložila do dlaně. Vůbec to nebolí, křičí z jiných, radostných důvodů.

„Tak já mu zavolám.“

Eva zvedne svého chlapečka. Natočí ho k Elišce, která zvedne svoji holčičku.

„Dóóó-brýýý dééén, slečínkóóó, vy jste mi nějakááá roztomilááá!“ žvatlá Eva dětským hláskem.

A holčička Eliščinými ústy odpovídá: „Vy taky nejstééé k zahození, panáčkúúú!“

Na to chlapeček pronese: „Což takhlééé, kdybych vás pozvááál… nu, řekněmééé, na decinku sunarúúú!?“

Holčička se ukloní a zvolá: „To nenííí vůbec špatný nááá-pááád! Mlíčku já túze holdujúúú!“

A obě dívky přitisknou děti k sobě, aby si mohly dát své první mnohoslibné políbení.

Michal Čagánek, knihu objednávejte na: michalcag@seznam.cz, Tel: 775 642 390

Napište komentář