Nedělní dopoledne

Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvony svolávající na mši právě dozvonily, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní, hned tu, hned tam, hned cink, hned bam…  Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá a voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete. Možná se vám trochu nafouknou a zakulatí tváře, ale to se musí, když se člověk chce usmívat na svět a být šťastný. Mráčky na obloze jsou zrovna tak lehounké a zrovna tak se smějí a modré nebe je tak modré, že by nemuselo být nic jiného a ty bys byl nejšťastnější člověk na světě. Chce se ti do něj skočit, celý se v té modři vyválet, tak jako jsi to dělával, dokud jsi byl malý chlapec, kterým se nyní opět stáváš.

Děda nemohl ani dospat a, sotva se rozednilo, vydal se na mši svatou. Má za vesnicí svůj vlastní kostel s celým tuctem košatých věží. Dvojice chrámových lodí běžících od obzoru k obzoru je zastřešena jediným mozaikovým oknem vyskládaným z modravých střípků nebe a oblaků, teď spíše obláčků, bílých beránků božích a křídel andělů žehnajících nebeské modři v každém z nás. Vánek zlehounka dýchá do varhan a tisícihlasý chór ptáků a cvrčků a potůčků a vlnících se trav zpívá všem. Jako bájná loď s nákladem obilí bezpečně uloženým v lánu protkaném křížovou cestou vlčích máků vyplouvají ty tóny a jsou tak lehké, že mohou kráčet po hladině a ona se ani nepohne, a přitom, celá rozechvělá, předává jejich poselství všem vlnkám až po samotné dno bytí.

A kde je děda? Tam klečí v lavici mrkve nebo snad ředkviček a konečky prstů odpočítává svazečky trávy. Ani jednou nenahlédne do modlitební knížky, všechny modlitby i písně zná dávno nazpaměť. Nezabolí hřeby bodláků, když je vytrhává holou rukou, dávno svou zlobu vyštípaly kopřivy.

Tak, ještě motykou požehnat záhonům a dát jim napít vody svěcené potůčkem a je hotovo. Zbývá ještě chvíli postát, narovnat záda, v nábožném tichu přijmout hostii slunce a osvěžený se vrátit domů. A nebo, když se domů ještě nechce, k obědu daleko a člověk si touží podržet tu svátost klidu a míru, může otevřít postranní dvířka a dát se nahoru do lesů a nebo může sejít k řece. Tam i tam lze spatřit usmívající se tvář Boží, od srdce se usmát do toho štěstí a spolu s tím tichem zašeptat: „Amen.“ 

…                             

O skutečných lidech

Znám jednu ženu, ta má čtyři děti a měla by být ustaraná a vážná, ona je ale zatím samý úsměv. Když vidí jablko, nevrhne se na ně dychtivě, místo toho si je položí do dlaně, dlouze k němu přivoní a řekne: „Ty jsi krásné, jablíčko!“

Když napadne hodně sněhu, že ani auta nemohou projet a lidé vytáhnou do ulic s lopatami, aby ho odházeli co nejdál od svých příbytků, ona si ho ještě přiveze od sousedů, aby z něho s dětmi postavila, co jen se ze sněhu postavit dá.

Ta žena má muže, ten muž má čtyři děti zrovna tak jako ona, k tomu má plnovous a svoji vlastní firmu a měl by být tudíž k smrti vážný, on si ale raději se svými dětmi zazpívá. A nebo si sedne na podlahu a vede se svým nejstarším synem válku s panáčky z LEGA. Nebo se k povyražení své nejmenší holčičky promění v rozverného opičáka. A nebo vezme polínko, přiloží  do krbu a řekne: „To je tak krásné…“

Ať myslí cokoliv, je to pravda.

Moc rád k nim chodím na návštěvu. Je to jako procházet se lesem. Všechno zpívá a štěbetá, volá a křičí a každý z těch zvuků má domov v mém srdci a nikdy nezabolí.

To je pohádka o Radce a Pavlu Beníčkových z Nezdenic, která vůbec pohádkou není. A to je na ní nejkrásnější.

…