Hledači pokladů

Vzpomínkové příběhy z Moravského Slovácka mého dětství

Nedělní dopoledne

Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvony svolávající na mši právě dozvonily, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní, hned tu, hned tam, hned cink, hned bam…  Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá a voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete.
Možná se vám trochu nafouknou a zakulatí tváře, ale to se musí, když se člověk chce usmívat na svět a být šťastný. Mráčky na obloze jsou zrovna tak lehounké a zrovna tak se smějí a modré nebe je tak modré, že by nemuselo být nic jiného a ty bys byl nejšťastnější člověk na světě. Chce se ti do něj skočit, celý se v té modři vyválet, tak jako jsi to dělával, dokud jsi byl malý chlapec, kterým se nyní opět stáváš.

Děda nemohl ani dospat a, sotva se rozednilo, vydal se na mši svatou. Má za vesnicí svůj vlastní kostel s celým tuctem košatých věží. Dvojice chrámových lodí běžících od obzoru k obzoru je zastřešena jediným mozaikovým oknem vyskládaným z modravých střípků nebe a oblaků, teď spíše obláčků, bílých beránků božích a křídel andělů žehnajících nebeské modři v každém z nás. Vánek zlehounka dýchá do varhan a tisícihlasý chór ptáků a cvrčků a potůčků a vlnících se trav zpívá všem. Jako bájná loď s nákladem obilí bezpečně uloženým v lánu protkaném křížovou cestou vlčích máků vyplouvají ty tóny a jsou tak lehké, že mohou kráčet po hladině a ona se ani nepohne, a přitom, celá rozechvělá, předává jejich poselství všem vlnkám až po samotné dno bytí.

A kde je děda? Tam klečí v lavici mrkve nebo snad ředkviček a konečky prstů odpočítává svazečky trávy. Ani jednou nenahlédne do modlitební knížky, všechny modlitby i písně zná dávno nazpaměť. Nezabolí hřeby bodláků, když je vytrhává holou rukou, dávno svou zlobu vyštípaly kopřivy.

Tak, ještě motykou požehnat záhonům a dát jim napít vody svěcené potůčkem a je hotovo. Zbývá ještě chvíli postát, narovnat záda, v nábožném tichu přijmout hostii slunce a osvěžený se vrátit domů. A nebo, když se domů ještě nechce, k obědu daleko a člověk si touží podržet tu svátost klidu a míru, může otevřít postranní dvířka a dát se nahoru do lesů a nebo může sejít k řece. Tam i tam lze spatřit usmívající se tvář Boží, od srdce se usmát do toho štěstí a spolu s tím tichem zašeptat: „Amen.“

Babička na prodej

Vždy na mě padala úzkost z těch dvou malých oček na koncích hrubých provázků, které děda přivázal k hornímu rámu branky do zahrady. Moc dobře jsem věděl, na co tam visí a pro koho.

Měl jsem moc rád naše ušáky, hlavně když byli maličcí, tak malí že ani nebyli vidět v pelíšku z chlupů mámy králičice a děda do něho sáhnul a ukázal nám králíčka na dlani, malé králičí mrně se slepýma očima a neposlušnými nožičkami, které chtělo jediné, být rychle zpátky u svojí maminky. A tak jsme ho nechali a čekali u dvířek králíkárny, až ušáci povyrostou a mi si s nimi budeme moct hrát. Pěkně divocí byli tihle dědovi králíci, vůbec nebylo snadné je dostat ven, natož je chvíli udržet v náručí. Na mazlení tedy moc nebyli, mi jsme je ale stejně měli rádi a dávali jsme jim seno a zrní a vodu do misek.

Králíci rostli a sílili a zakrátko už byli dospělí. Děda je jednoho po druhém bral za kůži na zádech nebo za uši a zvedal je do vzduchu. Držali jak hlúpí, jak se u nás říká, asi nic netušili, ani potom ne, když hlavou dolů bezvládně viseli pod rámem branky. To jenom na mě padal smutek a bylo mi tak nějak do pláče, ve svíčkové jsem se rýpal, ne omáčku jsem měl rád a ani knedlík mi nevadil, s králíkem jsem si ale nějak nevěděl rady.

Za králičí kožky jsem byl ale vděčný. Působily trochu strašidelně, když visely v kůlně na zdi, králičí kůže s chlupy obrácenými dovnitř. Všechen strach však rázem zmizel, jen co se ulicí rozlehlo: „Kúúúžééé!!! Vykupujeme kúúúžééé!!! Péééříííí!!! Starééé péééřííí!!! Kúúúžééé vykupujemééé!!!“

Hned jsem byl před domem a pospíchal jsem za známým autem s tlampačem na střeše. Dole v ulici zůstalo stát, já jsem nesměle pozdravil a podal kůže otevřeným oknem. Pán za volantem se na ně podíval vážným pohledem, ze kterého mě tuhla v žilách krev, co když se mu kůže nebudou líbit, a rovnou je hodil za sebe na hromadu jiných králičích kožíšků.

Vracel jsem se lehký, s úsměvem a několika penízky v dlani. Bylo to, jako bych se vracel z lovu nebo z nějaké dobrodružné výpravy, bylo to, jakoby žádný králík nikdy nezemřel, jako by ten morous chlap odvážel kůže rovnou do nebe, aby se králičí holátka měla do čeho obléknout.

Někdy, když se rozezněl amplion, vyšla babička na verandu a jak byla v dobrém rozmaru, začala napodobovat hlas z tlampače: „Děckááá! Zlobivééé děckááá vykupujemééé!“

Dědeček byl naštěstí se mnou a začal křičet: „Babkýýý! Starééé babkýýý!“

Načež se babička začala smát. Dobře věděla, že by ji neprodal za nic na světě, ani za milion, ba ani za lepší babičku ne, tu nejlepší měl beztoho už dávno doma a žádnou jinou ani nechtěl.

Před sto lety

Připadá mi to jako před sto lety, ale je to teprve čtvrt století, kdy jsem byl malým chlapcem. Ten malý chlapec musel občas vzít tašku a jít na nákup do Smíšeného zboží na opačném konci vesnice. Na papírku měl napsáno, co má přinést. A protože ještě neuměl číst, papírek pokaždé předložil paní prodavačce a ta mu vše potřebné naložila do košíku. Později se číst naučil, protože však nemohl něco najít a nevěděl, jak jinak by si řekl o pomoc, oslovil prodavačku stejně: „Můžete mi to přečíst?“ Paní prodavačka hned věděla: „Ty to umíš přečíst, ty nevíš, kde to je.“ Usmála se širokým úsměvem a už zahanbenému chlapci kladla do košíku: strouhanku, pytlík mouky, kvasnice. „Ostatní už zvládneš sám, nebo ne?“  Přikývl jsem stydlivě a přidal do košíku zbývající věci. Půlku chleba, šest rohlíků, máslo a mléko. Ouha, mléko. Jestli jsem něco k smrti nerad kupoval, pak to byla právě tato nenápadná bílá tekutina. Ne, proti mléku samotnému jsem neměl vůbec nic, z čeho jsem měl hrůzu, byly igelitové pytlíky, ve kterých se prodávalo, a které tak rády tekly. Nekonečně dlouho jsem stál nad bednou, bral jeden pytlík po druhém do rukou, všemožně je obracel, ze všech stran je prohlížel a hledal, jestli někde skrytou prasklinkou neteče. Vybral jsem ten správný, odnesl ho k pokladně, zaplatil, uložil ho nahoru do tašky. Pak jsem šel, tak opatrně jsem vykračoval, jako bych nesl samá vajíčka, ale za chvíli jsem viděl, že mi z tašky něco po kapkách uniká, a bylo to bílé a bylo to mléko, na které jsem dával takový pozor. Z chleba byla žemlovka, z rohlíků jakbysmet a na silnici loužička a já jsem pospíchal zpátky do obchodu, zanechávaje za sebou mléčnou stopu, úzkou bílou čáru, z které si každý mohl přečíst, co se stalo. Srdce jsem měl až v krku a přece jsem šel, šel jsem za prodavačkou, provinile jsem sklonil hlavu a tiše vyslovil onu smrtící větu: „Mně teče mléko.“ Prodavačka sáhla do tašky a mléko vyndala, pak ho kamsi odnesla a mě přinesla nový pytlík. A já jsem ho už vůbec nekontroloval, honem jsem ho strčil do tašky. Moc jsem se styděl za ten mokrý, mlékem nasáklý chleba, bál jsem se, aby mi ho třeba taky nechtěla vyměnit. Rychle jsem utíkal domů. Už jsem nemyslel, co je s mlékem, jestli teče nebo ne, prostě jsem už chtěl být doma, abych podruhé a naposledy vyslovil, při čem jsem pokaždé tolik trpěl: „Mně prasklo mléko.“

Na mléko se má chodit s plechovou konvičkou, tak jako jsem pro ně chodili s maminkou. Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla. Ano, měl jsem chuť natáhnout ruku, mít v ní trs trávy a tu trávu jí podat, čekat, jestli si vezme, bát se její velké hlavy, obrovských očí, rohů, co kdyby mě nabraly. Nikdy jsem to neudělal, vůbec jsem se nedokázal pohnout, prostě jsem stál a díval se a kbelík se plnil a plnila se konvička a já jsem ji nesl domů, na chvíli jsem si ji vždy půjčil od maminky. V druhé ruce jsem měl krásné paví pero třpytící se ve slunci, které tak krásně svítilo a hřálo. Šli jste přes pole a sadem a mléka v konvičce ubývalo, jak jsme se zastavovali a pili sladké doušky. Měl jsem potom pod nosem knír div ne jako dragoun a maminka se smála, až si z toho musela sednout do trávy. Smál jsem se spolu s ní, i ona měla pod nosem krásně bílé fousky. Tak jsme spolu seděli na stráni a přehlíželi kraj, který nikde nekončil, ani nezačínal, který byl zalitý sluncem a tam nahoře přecházel rovnou do nebe, na kterém se klidně popásaly naducané Stračeny a Bětky.

  

Pošli tátu

Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, zašeptal: „Míšo…“ Dřív než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já už jsem otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Jedli jsme tiše, jenom ranní pták zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl s máslem a medem a z čaje se kouřilo. Potom jsme vyšli na dvůr a ranní chlad nás objal. Před garáží stála naše škodovka a já s dědou jsem do ní nakládal rybářské pruty, brašny s náčiním, skládací židle, malé přenosné rádio. Potom jsme vyjeli. Bylo ještě šero, všechno spalo, jenom já už jsem nedokázal zavřít oči. Tolik jsem se těšil, až vyjedeme z vesnice a pojedeme poli, za Bánovem uhneme z hlavní silnice na úzkou silničku vedoucí k přehradě, mineme v mlhavém oparu utopenou rybářskou chatu a svahem plným výmolů vystoupáme k malému travnatému parkovišti. Těšil jsem se, jak na sebe navěsíme všechny brašny, tašky, kbelíky, krmení pro ryby i něco málo k snědku pro nás dva, úzkou kamenitou pěšinou mezi šípkovými keři sejdeme dolů k vodě, železnými parůžky vytyčíme náš plácek, rozložíme udice a poprvé, ještě bez návnady, švihneme prutem, v dálce to žbluňkne a my znovu navineme vlasec a vezmeme malý váleček těsta a napíchneme ho na háček.

Nikdy jsem se nenudil. Celé hodiny jsem vydržel tiše sedět a nenudit se. Tak dokonale jsem byl prostoupený tím tichem.

Někdy, když dlouho nic nebralo, jsem se vydal podél břehu hledat ztracené háčky a olůvka, nebo jsem sbíral vršky od piva, které rybářům vypadly z prstů, kladl jsem je na hladinu a pozoroval, jak vzdorují vlnám. Jindy jsem se svlekl do trenek a nechal si mezi prsty protékat krásně mazlavé bláto, nebo jsem budoval malá jezírka, nebo jsem si do té krásně vyhřáté vody celý vlezl a trochu si zaplaval. Celé hodiny jsem vydržel číst pohádkovou knížku, která od začátku tvořila nedílnou součást mé rybářské výbavy, nebo jenom tak sedět na staré vojenské celtě. Když bylo chladno, tak jsem se do ní zabalil, seděl jsem, díval se na svůj prut, v ruce jsem měl jablko nebo rohlík a nic mi nechybělo.

Někdy, když jsem se podíval na udici, byl vlasec napnutý, a ve mně se pokaždé také něco napnulo, odhodil jsem lodičky, knížky, rozjedená jablka, cokoliv jsem držel v ruce, letělo pryč, a já jsem se nejkratší cestou řítil k prutu. Děda se smál, že si zlámu nohy, že ten kapr neuteče, pomalu… Mě v tu chvíli však nedokázalo nic zastavit.

A někdy jsem měl štěstí a vytáhl jsem z vody parádního kapra a dal ho do vezírku, abych ho pak vítězoslavně nesl domů. Jindy slavil úspěch kapr, utrhl se a nebo byl ještě příliš malý. To jsem mu potom ještě ve vodě opatrně vyprostil háček z tlamičky, zlehka jsem ho pohladil po hřbetě a pustil ho na svobodu. Díval jsem se za kapříkem, jak mizí v hlubině, a tiše jsem pronesl: „Pošli tátu.“

Hledači pokladů

Vidím to jako dnes. Sedím v našem pokoji na podlaze a kreslím. Nic jiného není. Zmizela moje malá sestřička hrající si opodál i babička, se kterou jsme na dovolené v Moravském krasu. Rozplynula se místnost, kterou obýváme, svým způsobem jsem se rozplynul také já, jenom barevné tužky zůstaly tančit po papíře. Co maluji? Ani to není podstatné, daleko důležitější je pocit bytí, který mě naplňuje.

Někdo si sedne vedle mě, někdo se dívá na obrázek, dívá se, jako se dívá do studánky, a já vím, že se přišel napít a ne ji zakalit. A nebojím se.

Mladá žena se zajímá o můj výtvor. Vidím ji poprvé a přece jako bych ji znal. Povědomá krása se dotkla mého srdce a otevřela je společnému setkání. Pokud se stydím, tak ne za to, co jsem namaloval, ale jedině  že jsem dosud tak malý, tak malý chlapec, který sotva začal chodit do školy. Ona studuje střední školu, já jsem dokončil první třídu. Jí je šestnáct, mně šest let.

Během našeho pobytu nevynechám jedinou příležitost, jak jí být nablízku, a během společné prohlídky jeskyní se mi dokonce dostane cti největší, a ona mi nabídne svoji ruku. Nepouštím ji ani v Macoše ani v Balcarce ani v Punkevní jeskyni. Poutavě nasvícené krápníky mě zajímají jen málo, hlavně, aby se nepřerušilo naše spojení. Tak usilovně tisku její dlaň, až se z toho začnu potit, ačkoliv je v jeskyni jinak chladno a všichni jsme teple oblečení, my děti navíc v pláštěnkách. Nevím, jak ostatní, ale já se v té barevné igelitové slupce moc dobře necítím. Nejsem si jistý, jestli mi sluší, nezdá se však, že by to mé průvodkyni vadilo a její ruka zůstává v mé, je tedy všechno v pořádku.

Na jednom místě přijdeme k malé studánce, prohlubeň ve skále je plná vody. Kdo chce, může do ní vložit prsty a něco si přát. Přání se mu splní, tak praví pověst.

Nechám se vyzvednout nahoru a smočím konečky prstů. Přání je zde: Najít poklad.

Už si nepamatuji, co jsem si tehdy pod tím slovem představoval. Zda při svých hrách na půdě najdu hrnec plný odznaků, knoflíků a dalších cenností nebo při objevných cestách do nitra opuštěného statku u nás v ulici se sousedovými kluky narazíme na zapomenutá dvířka, za kterými bude truhla jako z pirátské lodi plná zlatého mámení. To už si nevzpomínám, jenom to vím bezpečně, že jsem nakonec pustil ruku dívky, která mne provázela hlubinami země. Znovu tady byla babička a moje malá sestra. Nastoupili jsme do autobusu, ten se rozjel a my jsme usnuli, mi maličcí, unavení všemi těmi kroky, sny a přáními. Babička, které se nás nepodařilo vzbudit, nás s pomocí pana řidiče vynesla ven na lavičku, takže jsme procitli na autobusové zastávce.

Další autobusy přijížděly a odjížděly a odvážely mě hned do toho hned zas do onoho města, tu k té, tu zas k oné dívce, abych ji držel za ruku a ona držela mě. Mnohokrát jsem ještě usnul a byl vynesený z autobusu ven a nebylo vždy příjemné, vzbudit se sám na neznámém místě a začít nové hledání. Tápat v jeskyních života, být vystaven tmě strachu a chladu nejistoty. Tak i v těch nejčernějších chvílích se mnou bylo se něco, co mi dávalo sílu jít dál, co mě drželo za rozechvělou dlaň a bezpečně mě vedlo krajinou života. Moje rodina. Myšlenky na ni. Na babiččino „Máme tě rádi.“ a „Máš se kam vrátit.“ Na dědovy se smíchem pronášené rady do života, hlavně toho milostného. Na máminu radost při každém setkání, plachou pýchu, že jsem její syn. Pevný stisk tátovy ruky. Společné kuchtění se sestrou s příchutí sdílení. Rozpustilé vodní bitvy s bráchou. Podvečerní ohníčky s opékáním buřtů, tradiční Vánoční vycházku do lesa. Vzpomínky na náš dům, zahradu a pole. Na celý ten krásný nikde nekončící kraj polí a lesů a dobrých lidí. Domácího medu a slivovice, povidlových koláčů a trnkových buchet, vlastníma rukama ze země vydolovaných brambor pečených s kmínem a solí, jaké vám neudělají nikde na světě, leda byste přijeli k nám do Nezdenic.

To všechno a ti všichni jsou neustále tady a osvětlují temná zákoutí mých dnů. Když v mysli stisknu tlačítko vzpomínek a srdce se otevře pocitům, tak vím, že je můj poklad přítomný. Poklad, který neničí rez ani kaz, poklad, který je v bezpečí před všemi zloději, poklad, jehož hodnota roste s člověkem, jeho pokorou a vděčností. Skutečný poklad domova.

 

Tolik ukázka z připravované knihy vzpomínkových vyprávění z Moravského Slovácka mého dětství Hledači pokladů. Na Moravské Slovácko můžete zavítat mimo jiné také prostřednictvím mé novely Piktogramy popisující s humorem dospívání dvou zcela odlišných kluků na malé moravské vesnici.

Michal Čagánek, michalcag@seznam.cz, Tel: 775 642 390

Napište komentář