Dar křídel

Několik inspirativních příběhů z cyklu Strom štěstí.

Dar křídel

Miluju létání. Je to moje největší radost, vlastně byla. Něco se stalo, něco, na co si nedokážu vzpomenout. Jako bych se úplně rozbila. Nejen, že nelétám, já nedokážu ani běžet, dokonce ani chodit nedokážu. Celé dny jenom ležím a pláču.

Všechno jsem se musela naučit znovu. Ovládat ruce i nohy, ústa. Konečně se mi podařilo vyslovit: „Maminko, kdy mi narostou křídla?“

„Ale jdi, ty jedna,“ usmála se maminka. „Cožpak jsi holubička nebo motýlek, abys poletovala po světě? Buď ráda, že máš zdravé ruce.“

To mi mělo stačit. Nestačilo, zoufale ne.

Pak jsem se dozvěděla o Ježíškovi. Děťátko, které plní přání ostatních dětí. Přání bylo zde: Mít křídla. Maminka slíbila, že to zařídí.

Nekonečně pomalu vlekly se dny, nakonec byl Štědrý den přece jenom zde. Celá hromada dárků na mě čekala pod stromečkem, mě však zajímalo jediné. Moje křídla. Byla tam, ale úplně jiná, než jsem chtěla. Z papíru a nalepeného peří.

Maminka si všimla mého zklamání. „Copak, nelíbí se ti?“

Byla pěkná, já ale potřebuji opravdová křídla, taková, se kterými se dáskutečně letět.

Začala jsem trénovat, bez křídel, protože já létat umím. Vím, že jsem létala před narozením, stejně tak budu létat po tom, čemu se říká smrt. Tak proč ne mezitím?

Největší problém je tělo. Je tak těžké, i když jím docela maličko a maminka se na mě potom zlobí. Ty její věčné obavy mi příliš nepomáhají. Navíc mi zakázala trénovat. Trénuju stále, ať se jí to líbí nebo ne, šplhám na střechu garáže a skáču dolů.

Stovky a tisíce pokusů začínají přinášet ovoce. Mé skoky se čím dál tím víc podobají letu. Možná ne navenek, tam uvnitř, tam uvnitř však na zlomek vteřiny, někdy i na celou vteřinu, skutečně letím.

Hlavní je na nic nemyslet a nebát se. Každá myšlenka strachu je mnohem těžší než celé tělo. Všechno by zkazila.

Stojím na střeše. Na jejím okraji. Pomalu se nakláním dopředu. Rozpažím ruce. Všechno bez jediné myšlenky. Není třeba na nic myslet, všechno se děje samo od sebe.

„Okamžitě slez z té střechy! Chceš se zabít?!“

Vytrhne mě křik. Moje maminka stojí dole na zemi a divoce máchá rukama. To mě splete. Zapomenu, že jsem chtěla letět, a zřítím se k zemi.

Nezabila jsem se, jenom v noze to křuplo.

Maminka vyjekne bolestí, v očích slzy.

„Kolikrát jsem ti říkala, že na tu střechu nemáš lozit?! Kolikrát?! Co kdyby ses zabila?! Co kdyby…?!“

Ani ona to se mnou nemá lehké. Ale já to nemůžu vzdát. Létání je můj život. Létání, to jsem prostě já.

Jaro je jaro

„Dobrý den, našlo by se tady místo, prosím?“ zeptal se příchozí, když se mu podařilo otevřít vzpříčené dveře kupé.

Když se mu nedostalo odpovědi, poděkoval (snad se mu odpovědi dostalo a jenom on ji v burácení uhánějícího vlaku neslyšel) a začal pomalu postupovat dovnitř. Rukou sahal po volném místě, místo toho se jeho prsty dotkly novin. Muž, kterému patřily, podrážděně vzhlédl. Mladá žena uskočila k oknu.

„Tady je volno.“

Slepý našel volné místo, poděkoval a opatrně se posadil.

Jeli mlčky. Muž s novinami se věnoval novinám, dívka si prohlížela okno (nějaký umělec ho počmáral nepříliš lichotivými znaky, dotýkalo se jí to).

Jeli několik minut, vtom si slepý sáhl na zápěstí levé ruky. Měl na něm hodinky. Odklopil skleněné víčko, konečky prstů se několikrát jemně dotkl ručiček, až odečetl přesný čas.

„Máme zpoždění,“ řekl s úsměvem, „už jsme měli být v Lipníku.“

Muž si dál četl noviny, dívka se dál dívala z okna.

Jeli kolem ovocného sadu. Až k obzoru se táhly všemi barvami kvetoucí jabloně.

„To je vždy krásné, když tak všechno začne kvést a vonět,“ začal slepý vyprávět. „V zimě je všechno šedé, jakoby bez života, potom ale přijde jaro a něco se změní. I sněhem zaváté stromy jsou krásné, někdy doslova pohádkově kouzelné, ale jaro…,“ vydechl zhluboka, „…je jaro.“

Dívka na něho hleděla jako omámená, protože venku skutečně všechno vonělo a kvetlo a kvetlo a vonělo, ty čmárance byly jenom na skle a ten kluk, na kterého myslela a trápila se, za to stejně ani nestál.

Projížděli takovou malou staničkou. Slepý se rozpovídal o tom, jak tam na komíně každé jaro čápi opravují své hnízdo, aby na svět přivedli další pokolení. A ti čápi tam skutečně byli. Stáli na vysokých nohách a v zobáku drželi kus dřeva, sami jakoby z dřeva vyřezaní.

Hrad na kopci, jezero v údolí, kamenolom za lesem nebyl skoro ani vidět, a přece byl, těžké plně naložené nákladní automobily odvážely kámen a slepý o tom vyprávěl.

Dívka poslouchala, udivenýma očima hltala každé jeho slovo, muž četl noviny. Vtom se chytil za srdce a neskácel se mrtev, namísto toho vyndal z kapsy mobilní telefon.

„Dobrý den.“

Slepý, než si uvědomil, že nemluví s ním, ale s kýmsi daleko, v oné krajině hovorů bez jediného kontaktu pohledu či úsměvu, se domníval, že někdo přistoupil a s širokým úsměvem odpověděl: „Dobrý den.“

Muž začal hovořit a slepému jeho omyl došel, přesto se nepřestal usmívat.

Hleděl jsem na něho jako blázen, a že se blížil večer, začínaly se rozsvěcet hvězdy. Také ve mně se cosi rozsvítilo.

Hlas v telefonu slábl a slábl a nebyl už vůbec, jako nebyly noviny, žádné zprávy, které se mohly udít mimo rámec jarní krajinou jedoucího vlaku, toho jediného kupé v něm, ve kterém jsem seděl a zpoza rozečtených novin se díval na muže přede mnou, který byl možná slepý, zajisté však byl šťastný.

Dál jsem to nevydržel, také jsem se usmál a řekl omluvně: „Promiňte, neviděl jsem vás…“

Zlatá rybka

Na břehu jezera seděl rybář. Za celý den nechytil ani malou plotičku. Netrápilo ho to. Měl dost práce s pozorováním tančících vln, naslouchání šepotu rákosí a štěbetání ptáků. Po obloze plynula nadýchaná oblaka připomínající svými tvary všechno na světě.

Začal se snášet soumrak, slunce zapalovalo obzor záplavou barev. Už jenom poslední okamžiky zbývaly do chvíle, kdy rybář začne sklízet své nářadí a vrátil se domů.

Tu se splávek začal nořit pod tahem ryby.

Rybář vzal klidně udici a začal navíjet vlasec. Šlo to snadno.

„Asi nějaká plotička,“ pomyslel si. „Anebo nějaký zlomyslný kapřík zatahal za návnadu.“

Rybář svinul vlasec a sestoupil k vodě. U břehu se něco lesklo. Ne, nebyl to kapřík, ani plotička. V mělčině se třepetala malá zlatá rybka.

Rybář si ji pozorně prohlížel. Nedivil se, ničím ho nemohl život překvapit, to, co mu každý den přinášel, bylo poučení. Jedno právě držel ve své dlani.

Když se na rybku vynadíval, na její klidné přemýšlivé oči podobné perlám, na její oslnivě zlaté boky ještě zvýrazněné paprsky zapadajícího slunce, ponořil ruku do vody.

„Tak si plav, tvorečku. A hodně štěstí.“

Rybka zamrskala ocasem na znamení radosti, neodplula však. Namísto toho promluvila lidským hlasem: „Děkuji ti, rybáři, že jsi mě pustil, máš laskavé srdce. Za to, že jsi takový, ti splním jedno přání. Jakékoliv.“

„Jakékoliv přání?“ opakoval rybář bez známky údivu.

„Ano,“ pravila Rybka, „můžeš si přát cokoliv. Cokoliv vyslovíš, ti ihned vyplním.“

Rybář hleděl do vln a mlčel. Potom pozvedl pohled k obzoru. Mlčel dál. Zvedl oči ještě výš a díval se do tmavnoucího nebe, do kterého se zvolna začala vpíjet první světýlka hvězd.

Konečně promluvil: „Děkuji ti, Rybko. Jsi hodná, já si ale nemohu nic přát.“

„Cožpak nemáš žádné přání?“ podivila se Rybka.

„Milá Rybko,“ odpověděl rybář, „mám bezpočtu přání, snů i tužeb. Věřím ti, že bys mi mohla některé z nich vyplnit. Jakou radost by mi to ale přineslo? Jakou radost bych měl ze štěstí, o které jsem se sám nepřičinil? A bylo by to vůbec ještě štěstí? Uvnitř mě jsou všechny mé sny dávno splněny. Je jen a jen na mně, abych je uvedl v život. Nechej to, prosím tě, na mě. To je mé přání, o to jediné tě žádám. Dovol mi, ať si sám splním všechna svá přání.“

„Dobrá tedy, jak si přeješ,“ usmála se Rybka, mrskla ocasem a byla ta tam.

Rybář ještě dlouho seděl na břehu a pozoroval hru vln pohupujících se v rytmu samotného Bytí. Stejně jako jeho usmívající se ústa nebo jeho vzdouvající se a klesající hruď ukrývající tu nejvzácnější rybku – lidské srdce.

Ukázka z připravované knihy Strom štěstí

Michal Čagánek, michalcag@seznam.cz, Tel: 775 642 390

                  

Napište komentář