Povídky z cyklu „A bude zase bílý den“. Ústředním tématem všech příběhů jsou partnerské vztahy.

…

Už častěji se stalo, že jsem se vrátil z práce domů a našel Magdu ležet zhroucenou na podlaze. Poprvé to bylo nejhorší. Tenkrát jsem o záchvatech žlučníku nevěděl vůbec nic. Ani jak na ně reagovat, ani jak jim čelit, prostě, začal jsem panikařit – po sanitce, lécích, kde je má, ať leží, ať hlavně klidně leží, už jsou na cestě.

„Co je ti?“ pronesu dnes starostlivým hlasem zkušeného odborníka znalého situace. (Starost je to, co většina nemocných potřebuje ze všeho nejvíc.)

„Já jsem taková kráva blbá,“ zasténá Magda a obě předloktí si ještě silněji vmáčkne do bolavého břicha. Z očí jí vytrysknou slzy.

„To neříkej,“ setřu jí konečkem prstu jednu slanou kapku. „Jsi-“

„Kráva,“ nenechá se Magda utišit.

„To ne,“ pokusím se ji pohladit.

„To jo,“ ucukne.

„Jsi hodná.“

„Hodná kráva.“

„Ale ne,“ trvám na svém.

Stejně tak ona.

„Jsem a jsem! A ty si vůl, jestli si myslíš něco jiného! Nebo sis nevšiml, jak sem tlustá? Pořád nějaké problémy. S žaludkem a – a – Žlučník, záda, všechno v prdeli!“

Schylovalo se k hádce. K hádce? Proč? Nepotřebuji se s nikým hádat, tím méně se svojí ženou, která je ke všemu nešťastná, potřebuje se o mně opřít a ne abych jí pod nohy házel klacky výčitek.

„To máš dobrý,“ říkám nadneseně, „já jsem tlustý, plešatý a kromě tebou zmíněných problémů mám z toho věčného chlastu v prdeli játra a ledviny. Za chvíli se začne hlásit prostata. No, a taky jsem o nějaký ten pátek starší než ty, takže určitě i dřív natáhnu brka. Pane Bože, oroduj za mě!“

Myslel jsem, že se usměje, že jí alespoň trochu zvednu náladu. Nepodařilo se.

Potřeboval jsem, aby se smála. Aby byla veselá, alespoň veselá, když ne přímo šťastná. To ani nejde, být neustále šťastný, ale pořád se mračit, pořád se jenom mračit, to přece není žádný život. I když je člověk sebevíc nemocný, tak se přece vždy najde důvod alespoň pro malý úsměv.

Filozofuju mi to hezky. Je mi sotva třicet, nic mě nebolí, mám báječnou ženu, práci, která mě skutečně baví, a jenom trochu hlad, což není zapříčiněno mojí nepříznivou sociální situací, ale tou prostou skutečností, že jsem samým pracovním nasazením nestihl oběd.

No tak se usměj, Magdi, snažím se do ní pohledem přenést trochu dobré nálady. Vtom mě v nose zašimrá vůně čerstvě usmažených bramboráků.

„Á, bramboráčky!“ mazlím se s tím slovem, vděčný, že můžu převést řeč na něco jiného. V ústech se mi začínají sbíhat sliny. Hlavně jemná majoránková vůně mě příjemně dráždí, zařezává se vzadu do čelistí a startuje příval slin. Nejraději bych se hned zakousl, jenom kdyby Magda neseděla zhroucená na podlaze.

„Chtěla jsem ti udělat radost,“ hroutí se dál.

„Poď sem.“

A dál a dál.

„Měla jsem na ně takovou chuť…!“

A dál?

„Poď sem, ty moje kravičko. No tak, nebul,“ hladím ji po vlasech. Připadám si jako největší zločinec, že jí nedokážu pomoct, když to potřebuje. A připadám si jako samotný Pánbů, že se o to můžu vždy znovu a znovu pokoušet.

Možná se mi to skutečně podaří, ona přestane plakat, vstane a bude zase bílý den. Další mraky, vítr, bouře, potom však vždy opět nový bílý den.

…