O zlobivém tatínkovi

Netradiční pohádky pro všechny generace čtenářů        

O neposedné lžičce

Byla jednou jedna maminka a ta měla malou holčičku. Ta holčička taky něco měla, neposednou lžičku. Jedla polévku a ta lžička si pořád hrála. Hned se stavěla na špičku, aby spojovala mastná oka, hned si umínila na okraji talíře uspořádat výstavku těstovinových písmen. Aby ale podávala polévku holčičce do úst, to milou lžičku ani nenapadlo.

„I-VAN-KA,“ četla holčička, co lžička napsala. Stejně jako ona byla samý smích a čertovina a maminka řekla: „Proč hezky nejíš, Ivanko? Vždyť to budeš mít dočista studené.“

„Já za to nemůžu, maminko,“ řekla holčička a upřela na ni nevinný pohled. „To ta lžička. Ráda bych pěkně jedla, kdo ji ale má uhlídat?“

„Ale to je velká škoda,“ povzdychla si maminka, „chtěla jsem ji odpoledne vzít s sebou do města na procházku, ale bojím se, že bych si tam s takovou nezbednicí přivodila jedině ostudu.“

Lžička přestala tancovat po talíři.

„Ona už bude hodná!“ vyhrkla Ivanka a rychlými pohyby si podávala polévku do úst.

„Podívej, už se dočista uklidnila,“ mluvila s plnou pusou a polévka jí stékala po bradě.

„Ale no tak, ne tak rychle!“ smála se maminka, lžička si však nedala domluvit. Zastavila se teprve ve chvíli, když byl talíř prázdný.

O princezně Ostružince a princi Mlsném jazýčku

Byl jednou jeden les. Štíhlé smrky se tu mísily s košatými duby a buky, jahodové vršky střídaly borůvkové stráně, v mechu se nebylo možné dopočítat hříbků. Uprostřed lesa se nacházela mýtina. Nebyla větší než dětská dlaň a právě tak hřála. Leskla se sluncem a voněla čerstvou travou ověšenou kapkami rosy, na které se pásly štíhlé srny i  králíčci ušáčci. Na okraji mýtiny byla studánka plná osvěžující chladivé vody. Hned vedle ní se nekonečnými šlahouny rozpínal zámek ostružinového krále.

Král měl své komnaty skryté hluboko v nitru keře, aby jej nikdo neobtěžoval a on se mohl plně věnovat svým vladařským povinnostem. Mezi ty patřil zejména vydatný spánek a kochání se krásou své dcery. Protože k sobě nepouštěl slunce, byl neobyčejně zatrpklý.

Léto bylo v plném proudu, slunce zalévalo mýtinu záplavou hřejivých paprsků. Vše kvetlo a vonělo a nalévalo se. Také princezna Ostružinka se cítila krásně zralá. Nejraději by se hned vrhla do náruče nějakému urozenému, spanilému princi. Ba nemusel by být urozený, dokonce ani na jeho spanilosti netrvala, jenom aby jeho srdce bylo čisté a on by ji měl rád.

Král nechtěl o námluvách ani slyšet. Kromě toho, že byl zahořklý, byl také mimořádně žárlivý. I nejmenší zmínka o jiných mužích ho bolestně hnětla. Chtěl mít Ostružinku jen a jen pro sebe a sám vychutnávat její sladkou krásu.

Ostružinka se velmi trápila, mnoho nocí probděla v slzách, nevědouc, co si počít.

Jednoho dne se řešení našlo samo od sebe. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se na mýtině hlouček dětí. Dováděly v trávě, pletly věnečky z květin, hrály si s motýli na honěnou.

Unavené vším tím skotačením objevily studánku. Uhasily žízeň, když tu si všimly ostružinového keře. Krásně zralé plody vyložené na sametových lístcích vábily dětské oči podobně jako dorty ve výkladu cukrárny. Nikdo je nemusel pobízet, aby se do nich s chutí pustily.

„Ta je slaďoučká!“ pomyslel si okouzleně chlapec, který si do úst vložil naši Ostružinku.

„Jakpak by ne, vždyť jsem pro tebe celé léto zrála!“ pomyslela si Ostružinka a samým blahem se rozplynula na chlapcově jazýčku.

Jak se toulání zatoulalo

Josífek byl malý čertík. Vlastně to byl človíček jako každý druhý, že ale chvíli neposeděl a pořád někde běhal, vysloužil si od maminky toto označení. Kdyby alespoň běhal jenom po dvorku nebo po zahradě, on ale pro sebe musel mít celou ulici a čtvrť, ba celé město mu bylo málo, až k sousedním vesnicím se někdy zatoulal.

Co se kvůli tomu jeho věčnému toulání maminka natrápila. Co se natrnula strachy. Co mu nadomlouvala, nahubovala, co se ho naprosila. Všechno bylo marné. I kdyby ho snad za nohu ke stolu přivázala, našla by ho večer celého uběhaného.

Pak se jednou Josífek zatoulal ještě dál. Sledoval nějakého motýla nebo snad obláček na obloze a nejednou byl – to kdyby věděl kde. Někde určitě byl, ale nepoznával to místo. Totiž, to místo poznával, dobře věděl, že je v lese, ale panečku, v jakém lese!

Vysoké stromy nad ním spínaly ruce, z každého křoví se  plížily krvelačné stíny. Kdepak, to nebyl žádný z těch přátelských lesů, ve kterých si dosud hrál, byl to les dočista strašidelný.

Smrákalo se. Josífek běžel pěšinou hledaje nějaký známý bod, o který by se mohl opřít. Marně. Běžel dál a dál až k samotnému pláči beznaděje, když se nad ním tma přece jen smilovala a vydala jeho očím drobné světlo osamoceného stavení.

„Copak se ti přihodilo, chlapče?“ zeptal se udiveně muž, který na Josífkovo nesmělé zaklepání otevřel dveře. Někoho tak malého a vystrašeného už dlouho neviděl.

Za chvíli už spolu seděli v teple u kamen a popíjeli čaj, který Josífek sotva udržel ve chvějících se dlaních, jak ho dosud ovládalo prožité dobrodružství.

„Co tě to napadlo, vydat se sám do lesa?“

Josífek nevěděl. Plakal, že už se nikdy nebude toulat, že si bude hrát jenom doma na dvorku nebo s kamarády na hřišti, dál že se ale neodváží ani o krůček.

To samé opakoval doma mamince. Když pak za ním někdy žertem volala, kdypak se zase zatoulá do toho černého lesa, aby se o něho mohla bát a celou noc nezamhouřit oka, on jí stejně vesele odpovídal: „Už nikdy, maminko. To Toulání se toulalo, teď se někam zatoulalo a bez něho se ani já nemůžu toulat.“

A už se nikdy netoulal.

O ztraceném domečku 

To bylo jednou deset brášků hrášků. Žili svorně ve velkém lusku. Povídali a hráli si spolu celé dny. Bylo jim pěkně útulno, takže je ani nenapadlo vystrkovat nosy, natož jiné části svých boubelatých těl, ven ze svého obydlí. Jaké proto bylo jejich překvapení, když se jednoho rána probudili a domek nikde! Jako čuníci se váleli v blátě a pršelo jim na hlavu.

Chvíli vyjeveně mžourali kolem sebe a potom nejstarší,  nejboubelatější brášek hrášek řekl: „Nedá se nic dělat, brášci, ale budeme se muset po tom našem domečku podívat.“

Každý se vydal v jednu stranu. Šli a šli, každou chvíli se ohlíželi a volali jeden na druhého: „Našels?!  Našli jste?! Našols?!“

A z různých stran se ozývalo sborem: „Nenašel! Našels?! Nenašel.“

Šli pořád dál. Dávno už na sebe přes vysokou trávu neviděli a málem už jeden druhého ani neslyšeli, navíc se začala snášet noc. Nejstarší hrášek rozhodl: „Nedá se nic dělat, brášci, dnes budeme muset spát venku.“

A tak se stalo. Každý si ustlal tam, kde právě byl. Bylo to velmi nepohodlné spaní, navíc celou noc lilo jako z konve. Vrtěli se a převalovali ve svých provizorních postelích, až kterýsi z nich zvolal: „Brášci hrášci, zavrtejte se co nejvíc do země! Bude vám pěkně teploučko a nebude vám pršet na hlavúúú!“

Přihrnul si tedy každý na sebe pořádnou hromadu hlíny. Tak se jim podařilo přečkat noc.

Ráno je probudily paprsky slunce. Hned se domluvili, že budou pokračovat v hledání ztraceného domečku. Ale co to? Ani jeden hrášek se nedokázal pohnout. Volali na sebe udiveně, dohadovali se, čím to asi může být, na nic kloudného však nepřišli.

„Mně narostl ocásek!“ všiml si jeden hrášek.

„Mně taky!“ sděloval druhý.

Všech deset hrášků bylo se zemí spojeno tím podivným výrůstkem, který z nich přes noc vyrašil.

„Co to je?“ podivovali se všichni. Nevěděl žádný.

„To je přece klíček, vy hlupáčci!“ ozvalo se najednou z oblohy slunce, které je už déle pobaveně pozorovalo. „Uzráli jste a vypadli z lusku. Zmokli jste a přikryla vás zem. Potom jsem vás zahřálo a začali jste klíčit. Budou z vás nové rostliny! Nové domečky pro nové hrášky, rozumíte?“

To si hrášci oddechli, že se nemusejí trmácet po světě a hledat ztracené obydlí. Oni to nechtěli říkat nahlas, ale to včerejší plahočení dalo jejich nožičkám pěkně zabrat.

Pevně se přimkli k půdě a spokojeně rostli. Za chvíli už na sebe viděli, dokonce se vzájemně dotýkali lístky a povídali a hráli si opět celé dny.

Jen jejich domeček se změnil. Namísto malého domku, kde se tísnili namačkaní jeden na druhého, měli najednou kolem sebe prostorný dům plný zeleně. Tím domem byl širý svět. A střechou bylo nebe.

Ukázka z připravované knihy netradičních pohádek pro malé i velké čtenáře.

Michal Čagánek, email: michalcag@seznam.cz, tel: 775 642 390

1 komentářů ↓

  1. Karolína napsal:

    Krásná pohádka,děkuji,že jsem si ji mohla přečíst.To si člověk musí prožít a pochopit.Dává mi to smysl a je to upřímně kouzelné.

Napište komentář