O chlapci, snu a medvídku

Kniha pohádekŽil jednou jeden chlapec, který neměl ani jednoho rodiče. Byl to chudý chlapec bez jména, se stovkou jmen, která mu lidé dávali podle potřeby. Byl to malý chlapec, který rostl uvnitř, aby to nikdo neviděl a mohl to ukázat všem. Byl to dobrý chlapec, o to horší byl svět, ve kterém žil a který miloval.

Ten chlapec měl sen. Ne takový, který se v noci zdá a ráno zapomene. Takový, který dává sílu a naplňuje život barevným světlem.

Snil o domě na břehu moře, kam pozve všechny děti města, a protože město bylo jeho světem, tedy i děti celého světa. Děti jako on – bez mámy, bez táty a bosé.

Byl to krásný dům, který zbudoval ve svých představách. S kouzelnou zahradou a plachetnicí na obzoru, která, a to je zvláštní, nikdy nepřiplula ke břehu, i když děti volaly: „Ahóóój!!! Tadýýý!!! Ahóóój!!!“

Viděl se sedávat uprostřed zahrady, pod mohutným stromem, který podpíral nebe. Tam učil děti číst a psát. To byl jeho druhý sen, chtěl být učitelem.

Třetí sen bych mohl pominout, je nepatrný vedle domu u moře a má knoflíkové oči. Svět by se nezbořil, jen já bych přestal psát a ty číst.

Dobrá tedy.

Byl to napohled docela obyčejný plyšový medvídek vystavený ve výkladní skříni docela obyčejného hračkářství, který chlapci učaroval. Sám bych si ho nikdy nekoupil. Jak říkám, byl to docela obyčejný plyšový medvídek. Dětské oči, tisíckrát vykoupané v nebi a ve hvězdách, se však umí dotýkat obyčejných věcí, tak že pak už vůbec obyčejné nejsou. A možná nejsou obyčejné ani předtím, než se jich dotknou dětské oči, možná neexistují žádné obyčejné věci, a jenom my dospělí je tak vidíme.

Chlapec si medvídka moc přál. Čím víc si ho přál, tím častěji postával před výkladní skříní toho obyčejného hračkářství. Tisíckrát medvídka zaplatil svýma očima koupanýma ve hvězdách, nikdy si ho však nesměl odnést.

Až jednou na jaře.

„Sny jsou od toho, aby se uskutečňovaly,“ přečetl chlapec z oblohy tu noc, kdy plachetnice připlula ke břehu.

Hned věděl, co udělá.

Ráno počkal, až otevřou, pak ještě na první zákazníky, neboť sám se do hračkářství vkročit styděl. Byl to přece jen malý chlapec.

Jako myška vklouzl do krámu. Když viděl, že prodavač hovoří se zákazníkem, popadl medvídka a – Zloděéééj! Chyťte hóóó! -políbil ho na čumáček.

V medvídkovi se rozsvítilo světýlko, které do něho nikdo nedal. Rozhlédl se po krámě a promluvil několik prvních slov, která nikdo neslyšel. Všichni utíkali a honili chlapce.

„Kde to máš!? Kde to máš!?“ křičel obchodník a pohlavky chlapce pobízel do krámu.

„Já nekradu!“ odvětil chlapec hrdě.

„Uvidíme!“ rozhlédl se obchodník po krámě. Jeho zrak padl na prázdné místo ve výkladní skříni.

„Medvěda ukradls!“

Začal chlapce tlouct.

„Tady je! Tady leží! Spadl! Jenom spadl! Podívejte!“ hájil se chlapec. Sehnul se a zvedl medvídka ze země.

Obchodník mu ho zlostně vytrhl: „Tak něco jiného!“ Rozhlížel se po krámě, nic však neviděl a zase viděl vše, a tak mu nezbylo, než chlapce pustit.

Když se znovu rozhlédl po krámě, nikde neviděl plyšového medvídka s políbeným čumáčkem. Křičel: „Zloděéééj!“ a „Chyťte hóóó!“ a medvídka už nikdy nespatřil.

A nikdo už nikdy nespatřil ani chlapce.

Vypráví se, že na břehu vzdáleného moře staví cihlu po cihle překrásný dům, kam, až ho dostaví, přiveze na své plachetnici děti celého světa. Děti jako on – bez mámy, bez táty a bosé.

O SNĚHULÁČKOVI

„Podívej!“ vykřiklo děvčátko. „Sněží!“

„Opravdu!“ zaradoval se chlapec, když vyhlédl z okna. „Tam je bílo!“

Šup do kabátku. Čepici, šálu, rukavice a hajdy ven, přivítat sněhovou nadílku.

„Tu máš! Na! To studí!“ koulovaly se děti.

Když je napadlo, že by mohly postavit sněhuláka, byly sami jako dva sněhuláci.

Chlapec uválel velkou, holčička o něco menší kouli, dali je na sebe, přidali hlavu. Ještě ruce uplácat, na hlavu posadit hrnec. Mrkev namísto nosu, pár kousků uhlí namísto úst a očí.

„Ten se nám povedl!“ radovaly se děti. Prohlížely si sněhuláka ze všech stran a vdechly mu život.

Nejprve se polekaly, když pohnul rukou, aby jim pokynul na pozdrav. Nebylo se však čeho bát, byl to nesmírně hodný sněhulák.

„Můžu si s vámi hrát?“ zašeptal. Znělo to jako rolničky.

Zněly rolničky, byly vánoce a maminky se divily, co se to s jejich dětmi děje, kam každé ráno spěchají a proč šeptají ze spaní: „Sněhuláčku, Sněhuláčku…“

Byla to zima plná her, paláců ze sněhu, závodů na sáních, lyžích, jenom tak na zadku. A kolik pohádek Sněhuláček znal a kouzel s vločkami!

Přišlo jaro. Oteplilo se a sníh začal tát.

Sněhuláček se  musel rozloučit. Rozloučil se s dětmi a tak, jako vlaštovky odlétají na zimu do teplých krajin, on odcházel přečkat léto do země, kde je celý rok sníh a chlad, aby neroztál a děti neplakaly.

Uplynula řada měsíců, co Sněhuláček děti opustil, když se v jeho domku na břehu Ledového moře rozezněl telefon.

„Tady Sněhuláček,“ představil se Sněhuláček.

„A-hóóój, Sněhuláááčkúúú!“ zahlaholil sbor dětských hlasů. „To jsme my! Děti! Sněží! Už zase sněží! Můžeš se vrátit!“

Sněhuláček se dvakrát nerozmýšlel, hned nasedl na první sáňovlak a ujížděl na jih, aby hřál dětská srdce a učil je nebát se sněhu, který není víc než voda.

Jestli neroztál, hraje si s nimi dodnes. Jestli roztál, nebo pokud snad roztaje, děti si postaví nového sněhuláčka. Vdechnou mu život a budou si s ním hrát, až do jara.

O CHLAPCI, ŠTĚNĚTI A PODZIMU

Byl podzim. Na stromech hořelo listí. Na cestu vlaštovkám, slunci a jaru. Na stromech hořelo listí a zvalo oči – na plamínek.

Byl podzim a fontány stromů přetékaly zvonivým zlatem, aby těm, co mají, předvedly kouzlo dávání, a těm, co nemají, připomněly, že se vlaštovky vrátí.

Byl podzim a stromy plakaly. Ne moc, jen co za srdce se vejde a úsměv vysuší. Na trávu, na chodník, na chlapce a jeho štěně. Na štěně a jeho chlapce.

Chlapec a štěně. Oba měli krásná jména, oči, které nepřeháněly a jeden druhého.

Věřili v barvy podzimu a zima byla jim vzdálená.

Měli hlad dětského bříška, ale nestrádali.

Nikdy nechtěli mít víc než měli, a tak byli nejbohatší na světě.

Mluvili ke hvězdám a hvězdy jim odpovídaly.

Plnýma očima se dívali do slunce a nečekali, až po dešti znovu opanuje oblohu. Slunce není tažný pták, dokonce ani křídla nemá, nehledá úkryty.

Lidé chlapce míjeli bez povšimnutí. Spěchali, jak to umí jen lidé, nechávajíce za sebou rucevzpínající zázraky.

O to častěji se zastavovalo slunce, které není zdaleka tak vysoko ani daleko, jak si mnozí myslí, aby jim vyprávělo.

Byl podzim a slunce vyprávělo mnohými ústy. Ústy stromů planoucích všemi barvami, ústy vlaštovek a nebe, plamínky padajícího listí, ocúnů a dětských očí.

Také očima chlapce a štěněte, které nebylo na prodej.

„Co za ně chceš?“ zeptal se milionář, který projížděl městem ve stříbrném lincolnu, oslovoval chodce a kupoval od nich, co ho jen napadlo. Byl nesmírně bohatý, jsou-li peníze bohatstvím, a pyšný a neviděl podzim, který byl všude.

„Slyšíš, co stojí ten pes?“

Chlapec na muže upřel dvojhvězdnou oblohu svojí tváře s kometou úsměvu. Ta s cinknutím zapadla do milionářova srdce, ve kterém zarachotily klíče.

Daleká je cesta k obzoru, není však vzdálenosti, kterou by svými křídly nepřeklenula láska.

Milionář svraštil čelo. Potom v jeho tváři něco povolilo a on, poprvé po dlouhých letech, se usmál. Pohlédl na chlapce, pohlédl na štěně, potom na širý obzor. Vykročil.

A chlapec? Možná že to vůbec nebyl chlapec z ulice, ale princ z krásného zámku se zahradou svět.

A stěně? Snad princezna, ne zakletá, volná a svobodná, prostě se radující ze zázraku lásky.

Ukázka z knihy pohádek O chlapci, snu a medvídku inspirovaných příběhy Oscara Wilda. Kniha obsahuje 9 filozoficky laděných pohádek, které doplňuje množství černobílých ilustrací – ty si můžete vybarvit podle fantazie. Pokud Vás ukázka zaujala, můžete si knihu objednat na michalcag@seznam.cz.

Napište komentář