Babiččina pohádka povnukovsku 

Bývá v pohádkách zvykem, že když člověk odchází z tohoto světa, odkazuje svým dětem, nejčastěji pak synům, co v životě vybudoval či nakradl. Dům, pole, Kocoura v botách…

Honzovi jeho táta neodkázal nic. Proč taky. Vždyť všechno, co mu mohl dát, mu dal už dávno. Svou lásku, dobré vychování a také pohádkovou knížku. Krásnou knihu s tisícem a jednou pohádkou jako od Šeherezády, ale krásnější.

Honza rád četl nahlas a lidé ho rádi poslouchali. Přicházeli k němu do chalupy, za vlahých večerů posedávali venku pod stromy a naslouchali jeho vyprávění. Tatam byla v ty chvíle jejich kamenitá políčka, zmizely starosti s obživou. Vzduch nasákl vůní dálek, probuzená fantazie se opájela exotickými krajinami a dobrodružnými ději.

Po tisíc večerů četl Honza ze své knihy. Ráno po té, co dočetl poslední příběh, uložil knihu do ranečku, přidal pár buchet, přehodil si raneček přes rameno a vydal se na cestu. Bylo na čase na vlastní kůži okusit něco z oněch dálek, dotknout se jejich krásy a odhalit jim tu svoji.

Kamkoliv Honza přišel, všude četl. Ve městech i vesnicích, na polích, v lecích, v ulicích, všude nacházel plno vděčných posluchačů. Nečinil rozdíly mezi pány a chudáky. Četl každému, s kým se setkal a kdo projevil přání.

Sedlákům, vojákům, starému židovi. Žebračce u cesty i mistru popravčí. Chlapům od koní, chlapci bez mámy. Pánům radním, ženám u řeky. Květinám, motýlům, hvězdám i souhvězdí. Každý byl hoden jeho příběhu.

Tak se Honza pročetl až k černému zámku. Nebyl černý vždy, do černého sukna ho zahalili teprve nedávno na znamení smutku. Smutek patřil celému království, nejvíce však mladé princezně.

Měla krásné oči podobné jarní obloze a plakala krásnými slzami, jen kdyby jich nebylo tolik. Dříve veselá, nyní nejsmutnější ze všech princezen, jaké kdy v pohádce vystupovaly. Mnoho rytířů se již pokoušelo zastoupit cestu balvanu osudu, který se na princeznu valil v podobě hromady dračích hlav, vždy však sami pod ním našli záhubu.

A Honza?

„Kde máš meč?“ chtěl vědět král, který nevěděl nic o největší zbrani, víře, které stačí holé ruce.

„Nemám,“ pokrčil Honza rameny.

„Pak si tedy vyber v mé královské zbrojnici,“ nabízel král.

„Děkuji, Veličenstvo,“ odpověděl Honza a ukázal mu svoji knihu. „Dejte mi raději pytel buchet. Makových, povidlových a ať nechybí tvarohové.“

Král se zpočátku tvářil, že neví, co to buchta vůbec je, když však Honza jinak nedal a drak by jinak vzal, souhlasil přece.

„Kdo si a co tu chceš?! Kde máš meč?! Že tě roztrhám!“ vybafl drak, nadechl se, ucítil a… Už nikdy nebyl stejný.

„Co to tu voní?“ polkl drak sliny.

„Říkají mi Honza,“ odpověděl Honza, „prostě se tu procházím, meč nemám, trhat se nic nebude a voní tu buchty, což je hned po princeznách nejlepší jídlo na světě, ale lepší. Ochutnej!“

Jedna dračí hlava začala mlaskat, pak mlaskaly všechny hlavy.

Zatímco se drak s velkou chutí ládoval buchtami, otevřel Honza knížku a začal číst: „Bylo nebylo, za sedmero moři a sedmero horami žil byl chasník jménem Honza…  Do světa, princezna, monstrum v podobě draka, nahraní rytíři, namydlený pan král…“ Však to znáte.

„…Honza mách a první dračí hlava se skutálela uťatá. A Honza pích a Honza sek! A sek! A SEK a…!“

Drak přestal žrát a zaujatě poslouchal. Ten náš drak, ten přikrčenec u stěny sluje se sedmi hlavami a jedním srdíčkem zašitým pod kůží. Konečně se osmělil promluvit.

„Jakpak že ti říkají?“

„Honza,“ odpověděl Honza a nadechl se, že bude číst dál.

„Jak?“ přeslechl drak, který si podle všeho několik set let nemyl uši.

„Honza povídám!“

„A-A-A…“ zakoktal se drak. „To bys mě – To bys mě musel – To bys mě musel taky tak? SEK a PÍCH a -“

„Musel,“ prohlásil Honza rozhodně a zaklapl knihu, až to v jeskyni zadunělo.

„A kdyby jenom sek a pích! Taky PRÁSK! – BUCH! A ŘACH..!“

„A co když, co když už princeznu nechci?“ skočil mu drak rychle do řeči.

„Noo…“ zamyslel se Honza naoko.

„Stejně by zase byla samá kost,“ uvažoval drak nahlas.

„V tom případě, tedy…“

„Co buchty?!“ napověděl drak netrpělivě. „Mohl bych místo princezny dostat nějaké buchty?“

„Nóóó…!“ usmál se Honza spokojeně. „To by šlo myslím zařídit.“

A taky to zařídil.

Od těch dob se náš drak nacpává výhradně buchtami, princezny straší ponejvíce nadváha, pohádky se čtou míň a míň a Honzům se říká Jendo. Pro jistotu, kdyby se snad chtěli domáhat své půlky království.

 

O Červené Karkulce 

Byl pěkný slunečný den uprostřed jara. Karkulka uložila panenku do postýlky, vysvětlila jí, že musí být hodná a neplakat, protože ji čeká náramná práce, že totiž bude péct koláče pro svoji babičku. Má dnes narozeniny. Celých padesát roků.

Ve skutečnosti pekla koláče maminka, sama je péct neuměla, byla to ještě docela malá Karkulka, ale chtěla jí pomáhat. To uměla náramně.

„Karkulko,“ řekla maminka, „když mi chceš pomoct, skoč prosím tě do odchodu. Nemáme doma ani kapku mléka.“

Protože viděla, jak pomalu se Karkulka loučí se svojí panenkou, dodala: „Ale pospěš si, za chvíli zavírají.“

Karkulka od maminky vzala peníze a šla. Cestou si vesele pozpěvovala a hladila všechno kolem: sousedovic Azora prostrkujícího čumák mezi plaňkami plotu, květiny podél cesty a málem i krásně barevného motýla, ten ale v poslední chvíli uletěl.

Tak se stalo, že Karkulka přišla do obchodu pozdě.

Zklamaně se posadila před zamknuté dveře a dala se do pláče. Tolik se těšila, jak půjde babičku navštívit, své nejkrásnější červené šaty si připravila a teď-

Snad by plakala ještě dnes, kdyby se dveře obchodu najednou neotevřely a neobjevila se v nich starostlivá tvář paní prodavačky.

„Proč pláčeš, Karkulko?“ zeptala se vlídně a pohladila ji po vlasech. „Potřebuješ snad něco?“

„Vy nemáte zavřeno?“ podivila se Karkulka a slzy se jí přestaly hrnout z očí.

„Máme,“ usmála se paní prodavačka, „ale že jsi to ty…“

Koláče byly zachráněny.

Napekly jich s maminkou plný košík, sotva ho Karkulka unesla.

Babička bydlela kus za vesnicí, na samotě ukryté v lese. Místo hlídacího psa, kterého by měla nadarmo, vždyť měli babičku všichni rádi, měla srnečku Lízinku. Sama ji vychovala, když koloušek přišel o maminku. Navíc měla pana Maryšku, myslivce, který u ní byl častým hostem.

Na okraji lesa spatřila Karkulka dva králíčky. Dobře Karkulku znali, vesele ji pozdravili, a že to byli zvědaví králíčci, vyptali se, co nese v košíčku.

„To jsou koláčky pro babičku,“ řekla Karkulka a hned sáhla do košíku. „Sama jsem je pekla,“ nezapomněla dodat pyšně. S radostí pozorovala, jak králíčkům chutná.

Také mladý jelínek, který se pásl opodál, dostal ochutnat. Byl plachý a styděl se Karkulce o dobrotu říct, dál se popásal na mladé trávě a dělal jakoby nic. Karkulka však hned poznala, na co myslí, a rozdělila se s ním.

A s ptáčky a s veverkou čiperkou, i mravenečkům do jejich domečku nadrobila. Ba ani starému, dobráckému vlkovi neodmítla sousto a podrbání v kožíšku. Čím je starší, tím víc si na něho ty mršky blešky dovolují a on už nemá sílu se s nimi přít. Karkulka mu slíbila, že ho někdy celého vydrhne šampónem. Z neznámého slova padla na milého vlka hrůza. Myslel si, že je to něco strašného, čeho je třeba se bát. Upokojil se, když mu Karkulka vyložila, že šampónu se bojí právě jenom blešky a že to bude moc příjemné a prima, však uvidí.

Bylo už pozdě, když Karkulka konečně dorazila k babiččinu stavení. Slunce se nebeským chodníkem pomalu chýlilo k obzoru, babička přesto dál na zahrádce neúnavně urovnávala záhony.

„Už si odpočiň, babičko!“ pozdravila ji Karkulka vesele. „Nesu ti něco dobrého!“

Hned sáhla do košíku, že babičce podá jeden koláč. Ale co to? Košík byl prázdný.

Karkulka posmutněla.

Babička odložila motyku, utřela si ruce do zástěry a šla se přivítat s vnučkou.

„Copak se ti přihodilo, Karkulko?“ zeptala se starostlivě.

„Babičko, nebudeš se zlobit, když ti nic nedám?“ zeptala se Karkulka provinile. „Napekly jsme ti s maminkou plný košík koláčů. Šla jsem lesem a potkala tolik zvířátek a každému jsem dala ochutnat, že mi v košíku nic nezbylo. A to jsem žádnému nedala víc než jeden koláček!“

„Dobře jsi udělala, Karkulko,“ pohladila ji babička po vlasech a tajuplně se usmála. „Pojď, začíná být chladno, půjdeme se ohřát dovnitř.“

Vůbec nebylo chladno, slunce příjemně hřálo. Jak jinak ale měla babička Karkulku nalákat do chaloupky, kde to už od rána vonělo omamnou vůní těch nejdobřejších, protože milovanou babičkou upečených, koláčů?

 

Tři oříšky por veverku 

Bylo jednou jedno chlupaté zvířátko. Byla to veverka, a protože byla od ňufáčku až po koneček huňatého ocásku celá zrzavá, dali jí jméno Zrzečka. Jako každá správná veverka měla také Zrzečka ráda oříšky. Jediný ořešák široko daleko však rostl v zahradě zlého pána, který si usmyslil, že se o ně nebude s nikým dělit.

Každý den zkoušela Zrzečka své štěstí, pán ji však pokaždé zahnal kamenem. Ať se blížila sebevíc opatrně, on ji stejně uviděl. Jí přitom stačilo tak málo. Nepřála si než tři oříšky. Jeden pro ni, druhý pro brášku a zbylý pro sestřičku.

Celý týden snášel pán veverčiny rejdy. Po týdnu toho měl tak akorát. Dosud s tou malou zlodějkou jednal po dobrém, nyní nastal čas rázně zakročit.

Pušku našel na svém místě, patrony. Pak už jen rozkročen čekal na svoji chvíli.

Čekal minutu, čekal dvě, čekal by jistě ještě déle, kdyby ho nevyrušil dětský hlásek.

„Tatínku, co to děláš?“

Pán se podíval dolů. Jeho pohled se setkal s pohledem jeho dcerky, která vyběhla z kuchyně, aby mamince přinesla ze zahrady trochu petržele do polévky. Jak však mohla myslet na polévku, když její tatínek stál rozkročen na verandě a v rukou držel připravenou pušku?

„Teď nezlob, za chvilku,“ pokusil se ji odbít, to už se ale k hlásku přidala také dětská ruka, zatahala ho za nohavici a řekla: „Tatínku, to nesmíš…“

„O to ty se nestarej! Nemá nám chodit na ořechy.“

Děvčátko bezradně svěsilo ramena a začalo plakat.

„Okamžitě to polož!“ objevila se znenadání pánova žena, hned mu sama zbraň odebrala a odnesla ji do komory.

„Opravdu, čím starší, tím hloupější,“ poznamenala.

Pán mrzutě odešel do dílny.

Jen děvčátko zůstalo stát na zápraží. Okouzleně pozorovalo, jak Zrzečka bere do paciček jeden oříšek za druhým, louská je svými silnými zuby a ukládá si jejich obsah do bříška.

Pak spokojeně odhopkala do lesa.

„Až budeš chtít, přijď zase,“ zašeptalo za ní děvčátko a vrátilo se do kuchyně pomáhat mamince.

Na přání jednoho děvčátka musím dodat, že se pán nakonec polepšil, že vlastně vůbec nebyl zlý. Jedině z práce byl rozmrzelý, kterou musel zastávat a která ho ani trochu netěšila. Když se mu podařilo najít novou práci, nálada se mu rázem zlepšila. Od té doby ani myši nevyhání ze sklepa, když si přijdou pro pár zrníček, ani ptáčky ze záhonů nevyhání, naopak jim ještě v zimě sám přilepšuje do krmítka. V žádném případě se už nemračí na svoji rodinu. A puška? Kdo by se o ni staral.

 

O perníkové chaloupce 

Byl jednou jeden chudý tatínek a maminka. Měli docela malou chaloupku, do které se jim v létě stěhovalo slunce a v zimě mráz. Za chaloupkou se tísnilo kamenité políčko, spíše k pláči než k obživě. Svým dvěma dětem neměli oba rodiče příliš co nabídnout, dali jim tedy alespoň krásná jména: Jeníček a Mařenka.

Toho roku maminku velmi zlobilo zdraví a tatínek se z města, kam se chodil ucházet o práci, vracel pokaždé stejně zkroušený. Ani příroda jim nebyla příliš nakloněna. Úmorné slunce spálilo téměř celou úrodu.

Jedné bezesné noci se tatínek s maminkou dohodli, že bude nejlépe, když děti nechají v lese. Doufali, že je tam při Královské cestě najde nějaká bohatá rodina a přijme je za své.

Nazítří se tatínek vypravil s dětmi do lesa. Vzal sekeru, aby nasekal dříví, každé z dětí neslo prostý hliněný džbánek na lesní plody.

Den se pomalu chýlil k večeru, děti měly dávno své džbánky i bříška plné jahod a malin. Začaly se shánět po tatínkovi. Nikde ho však nemohly najít.

„Neplač, Mařenko,“ snažil se Jeníček upokojit svoji malou sestřičku. „Vylezu na strom a určitě uvidím světýlko nějakého stavení, kde bychom mohli přečkat noc. Ráno si pro nás tatínek jistě přijde.“

Tak se stalo. Jeníček vyšplhal na vysokou jedli. Z nejvyšších větví skutečně uviděl světýlko, ani nebylo tak daleko. Jen, aby to nebyla spadlá hvězdička, strachoval se v duchu. Nahlas své obavy znát nedal.

Naštěstí to byla skutečně chaloupka. Ani ne moc velká, ani ne moc malá, s krásnými vyřezávanými okenicemi a doškovou střechou podobnou té jejich. Hned se cítili lépe.

Ještě cosi dalšího je k domečku přitahovalo. Celý domeček voněl, ba přímo sálal omamně sladkou vůní.

„Zajisté uvnitř strojí něco dobrého k snědku,“ mínila Mařenka.

„Něco malého bych pojedl,“ přiznal Jeníček.

Sám nevěděl, co ho to napadlo, natáhl ruku a odlomil kousek ze střechy.

„Mařenko! Podívej se, z čeho je ten domeček postavený. Vždyť je to perník!“

Hned si strčil pořádný kus do pusy.

„Ne, ne, Honzíčku,“ napomenula Mařenka bratříčka. „Ze střechy neujídej, ještě kvůli nám bude zatékat do stavení. Pojď, zaklepeme na dveře, jistě v tom pěkném domečku žijí dobří lidé a kousek perníku nám darují.“

S těmi slovy zaklepala na dveře.

Chvíli se nic nedělo, jenom perník dál omamně voněl a šimral děti v nose.

„Snad není nikdo doma,“ polkl Jeníček velkou slinu, když vtom uvnitř chaloupky zašramotily kroky.

„To jsem blázen, to jsem blázen,“ zaskřípal podrážděný ženský hlas. „Jako bych slyšela někoho klepat. Jestli jsi to byl zase ty, Větře, tak si mě nepřej!“

„Kdepak, to nebyl větříček, to jsme my, děti!“ napověděla jí Mařenka a po tváři se jí rozlil blažený úsměv.

„Děti?“ podivil se hlas. Chvíli to skřípalo a rachotilo, potom se pomalu otevřely dveře. Objevila se v nich vrásčitá tvář staré ženy.

„To sem blázen, to sem blázen,“ brblala udiveně, „skutečně děti.“

Potom, jako by se náhle na cosi rozpomněla, začala křičet: „To jste vy, kdo mi pobořil chaloupku?! Přišly jste zase krást?! Holomci jedni zpropadení, bando zlodějská!“

Dělala se zlou, ale vůbec zlá nebyla, děti to dobře věděly. Měly ji za tu nejhodnější stařenku na světě, a tak se jí také stala.

„Kdepak, babičko,“ vykouzlila Mařenka ten nejsladší úsměv. „Nepřišly jsme krást, tuhle lesní jahody a maliny jsme vám přinesly. Byly jsme s tatínkem v lese. Tatínek už musel domů, nám dovolil, že vás můžeme navštívit.“

„To sem blázen, to sem blázen,“ brblala stařenka, kterou nikdo nenavštívil celá léta, nevěřícně si prohlížejíc děti.

„No, tak pojďte dál,“ procitla najednou, na její tváři se mihl úsměv. „Jako doma, jako doma, hned vám připravím něco dobrého k snědku. To sem blázen, máte raději čaj z meduňky nebo z heřmánku?“

Každý dostaly tlustý krajíc chleba s tvarohem a hrnek horkého čaje. Mezitím, co děti jedly, připravila babička plnou mísu perníků. Tak krásně voněly, po medu a skořici, po domově a babiččiných laskavých rukou.

Noc přečkaly děti zachumlány v teplých houních za pecí ukolébány množstvím dobrot, babiččiným klidným hlasem, pohádkou, kterou jim vyprávěla.

Kdo v noci oka nezamhouřil, byl tatínek. Maminka usnula, ale měla ošklivý sen. Zdálo se jí o Jeníčkovi a Mařence, jak bloudí po lese a bez ustání volají: „Ma-min-kóóó! Ta-tííín-kůůů!“ Nikdo je však neslyší, jenom vlci se tiše blíží vykonat dílo hrůzy.

Tatínek, který to už dál nemohl vydržet, se posadil na posteli a zlehka se dotkl maminky. Maminka se leknutím probudila, myslela si, že se po ní sápe hladivý vlk.

„Tatínku,“ zabořila maminka s pláčem hlavu do dlaní, „já už to déle nevydržím. Honem běž a najdi naše děti, než se jim přihodí něco zlého…“

Nadešlo ráno, čas loučení s babičkou, která oběma dětem za těch několik chvil přirostla k srdci. Z dálky už ale zněl tatínkův naléhavý hlas: „Je-níííč-kůůů! Ma-řen-kóóó! Kde pak jstééé?!“

„No, tak utíkejte,“ pobídla je babička, „ať se o vás nebojí. Však zase můžete přijít.“

„My přijdeme! My přijdeme!“ volaly děti a honem běžely tatínkovi naproti. Na cestu je provázel babiččin úsměv.

 

O kůzlátkách

Jako každou sobotu ráno i dnes se maminka Koza vypravila do města na trh. Doma nechala svá tři malá, rozpustilá kůzlátka. Dříve než odešla, jim připomněla: „Buďte hodná, kůzlátka. Ne, že to tady bude vypadat jako v chlívku, až se vrátím!“

Pohrozila kopýtkem a měla se k odchodu. Na prahu se ještě otočila a dodala: „Kdyby se tu zase ochomýtal ten chytrák vlk, tak-“

„My víme-e, maminko, my víme-e!“ vymekla kůzlátka sborem a začala se smát.

„No, jenom aby.“

Sotva se maminka Koza ztratila za ohybem cesty, byl tady vlk zamoučený od hlavy až k patě, vesele poskakoval na zadních nohách, šaškovsky si po hlavě postrkoval čepec uvázaný po způsobu maminky Kozy a zjemnělým hlasem mekotal: „Kůzlátka-a děťátka-a, otevřete-e vrátka-a, to jse-em já-a, vaše-e maminka-a, mlíčka-a jse-em vá-am přine-esla-a!“

Kůzlátka vyprskla smíchy.

„Ten komediant! Otec rodiny a tak se předvádí!“ bavila se jeho kejklemi.

Měla toho starého dobráka ze srdce ráda a bylo jim líto, že jeho vystoupením smějí přihlížet pouze přes úzká okna jejich světničky. Vlk je měl také rád, naneštěstí mezi nimi stála hráz jeho dravčích tesáků, ze kterých šel dosud strach.

Až zestárne ještě víc, všechny zuby mu vypadají. Tu ho konečně kůzlátka budou moci pozvat do světničky. Usadí ho do pohodlného křesla, nohy mu položí na měkkou podnožku, do dlaně mu dají sklenici mléka a zase ony ho budou těšit svými kejklemi. Vlk bude sedět a souhlasně pokyvovat hlavou. Přitom si s maminkou Kozou budou povídat o dávných časech jejich vlastního mládí. Uteklo to, uteklo. Ale neměnili by, ani jeden z nich.

 

O Budulínkovi 

Budulínek bydlel společně s tatínkem ve staré hájovně uprostřed lesů. V okolí nežily žádné děti, se kterými by si mohl hrát, a tak si hrál s lesními zvířaty – to byli jeho kamarádi. Pobíhal se zajíci i srnami, společně s veverkami šplhal do korun stromů, v potocích a říčkách se šplouchal společně s raky a pstruhy.

Při jedné výpravě se seznámil s liščí rodinou. Dva nejmladší členové si ho rychle oblíbili, sotva se mu je večer podařilo setřepat z nohavic.

Tak jako každý den, se ho i toho večera tatínek vyptával, co celý den dělal. Chlapec mu všechno podrobně vylíčil. Nejobsáhleji líčil setkání s liškami.

Tatínek zachmuřeně poslouchal, když skončil, řekl: „Se všemi zvířaty si hraj podle libosti, lišky však nechej na pokoji.“

Tomu Budulínek nerozuměl.

Chtěl něco namítnout, tatínek ho však rázně odbyl.

„Rozuměls?!“

Nerozuměl. Řekl mu to.

V tu chvíli tatínka přešla trpělivost. Začal křičet cosi o vzteklině a dalších ohavných věcech.

Budulínek byl stále zmatenější. Nikdy se u žádného zvířete nesetkal s ničím, co by alespoň vzdáleně připomínalo vztek. Ten viděl právě jen v tváři tatínka.

Co mohl dělat, pokud nechtěl, aby se na něho tatínek zlobil? Nic jiného než mu slíbit, že si s liškami už hrát nebude. Hrál si s nimi dál, tatínkovi už o tom ale neříkal. Tatínek mu už nikdy nic neříkal o lovu ani ho neučil střílet z flinty.

Pak na to jednoho dne Budulínek přišel. Potřeboval nějaká polínka, ze kterých by svým kamarádům ptáčkům vytvořil nový domeček namísto jejich starého, které jim rozbořil vítr. S úsměvem vešel do kůlny. Když se znovu objevil, měl v očích slzy.

Posadil se na pařízek a naplno se rozplakal. Zvířátka přicházela a dotýkala se ho svými hlavami, ptáčci mu přinesli své nejkrásnější písně, vše bylo marné. Chlapec plakal a plakal.

Také malý lištičky, kterým se donesla zpráva o chlapcově smutku, přihopkaly, aby ho potěšily. Sotva je Budulínek spatřil, rozplakal se ještě víc.

Vtom za chlapcovými zády zavrzaly podrážkami tátových bot.

Budulínek na nic nečekal, popadl oba lišáčky a rozběhl se s nimi k lesu. Tatínek za ním.

„Nech mě! Nech mě!“ vzpínal se Budulínek tátovým dlaním. „Já moc dobře vím, na co máš v kůlně ta železa! Ale mé lišáčky nedostaneš! To radši uteču! Pusť! Pusť“

Budulínek napjal všechny své síly, nadmul tváře a vychrlil z nich nadávku, kterou považoval za nejstrašnější ze všech nadávek na světě: „Ty vzteklino jedna!“

Tu se stalo něco, co se stává jedině v pohádkách. Budulínkův tatínek zčervenal, ne však vztekem, nýbrž studem. Pustil chlapce, jednu ruku zabořil do jeho rozčepýřených vlasů, druhou pak do liščího kožíšku.

„Ty blázínku,“ řekl klidně, „ty pasti nejsou moje, našel jsem je v lese. Nějaký pytlák je tam políčil. Ty sis vážně myslel, že bych mohl tvým malým kamarádům ublížit?“

Dětské oči překvapeně zamžikaly.

„Opravdu?“

Tatínkův úsměv hovořil za vše.

Budulínek se ulehčeně sklonil k srsti svých vyjukaných kamarádů, aby do ní horkým dechem zašeptal: „Tak vidíte, není  zlý, to jenom my jsme si mysleli. Je hodný, moc hodný. Je to náš tatínek…“

 

O Šípkové Růžence 

Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Růženka Šípková. Bylo jí sedm let a chodila do druhé třídy základní školy v Praze Modřanech. Dobře se učila a ještě přitom stačila chodit do gymnastiky a hrát si s mladší sestřičkou na princezny.

Jednou byly s maminkou na procházce v parku. Dětské nožky musely všechno oběhat, dětské ruce potřebovaly všechno ohmatat. Tak se stalo, že se Růženka píchla o trn. Nutno dodat, že to byl trn dosti velký, a proto že není vůbec divu, že se Růženka dala do hlasitého pláče.

„No tak ukaž, ať ti to můžu vytáhnout,“ sklonila se k ní maminka. „Nebo snad chceš, abys na sto let usnula?“

Růženka přestala plakat. Statečně si nechala trn vytáhnout, jenom dlouhými řasami zamžikala, jak to štíplo.

Stála a okouzleně pozorovala raněné místo třpytící se docela malou kapičkou krve.

„A to bych, maminko, opravdu usnula na sto let, kdybys mi ten trn nevytáhla?“ odvážila se zeptat.

„Ale co tě napadá,“ pohladila ji maminka po vlasech, „princezna v pohádce usnula, to ano, ale ta neměla takovou starostlivou maminku, jako máš ty, aby jí včas pomohla.“

Růženka si prohlížela svůj prstík a myslela na to, jak moc je to dobře, že má právě takovou pohádkovou maminku a žádnou jinou. Takovou, která umí léčit všechny rány světa, usmívat se pohádkově krásným úsměvem a ještě tak hebce hladit po vlasech. O jejím lahodném hlase ani nemluvě.

 

Sněhurka a sedm trpaslíčků

Sněhurka byla ještě docela malá holčička, když jí umřela maminka. Neměla by si na ni pamatovat. Ona si na ni přesto pamatovala. Na její lásku, na její hladící dlaně, na její zpívánky a pohádky.

Nová maminka ji nehladila vůbec a zpívala jí jenom jednou – posměšnou písničku o malé zlobivé čarodějnici.

Nejraději by se Sněhurky zbavila a dávala jí to všemožně najevo. Neustále ji za cosi hubovala. Že jenom jí a nic nedělá, přitom stále něco dělala a jedla jako vrabeček. Že z ní nic nebude, že si ji nikdo nevezme, leda tak čert.

Sněhurka se na maminku nezlobila, na její domluvy odpovídala úsměvem. Dobře věděla, jak se skutečnost má.

Čert si Sněhurku nevzal. Jednak proto, že kromě lidských myslí žádní čerti nejsou, hlavně však proto, že si už dávno za muže vyvolila hodného mlynářského tovaryše Honzu. Už jako děti si spolu hrály, dělíce se nezištně o všechny své poklady.

„Opravíme si ten opuštěný dům v lese a budeme mít sedm dětí,“ plánovala Sněhurka, „samé roztomilé kluky a taky holčičky.“

„A taky holčičky,“ opakoval Honza a důležitě se usmíval.

Maminka jejich vztahu přála. Honza dokonale splňoval její představu nenapravitelného packala. Představovala si, jak jim zpustlý dům padá na hlavu a oni se po kolenou plazí zpět. Moc se těšila na chvíli, až je zažene od svého prahu.

Dům však ne a ne spadnout. Místo toho rostl a krásněl. Byl stále čistší a voňavější. V oknech se objevily záclonky, kolem domu zahrádka s ovocnými stromy a zeleninovými záhony, v kolébce první děťátko.

Jen se pěkně množte, myslela si maminka. Však až tomu nebudete mít, co dát jíst, ještě rádi přijdete. A pak vás vyženu.

A oni skutečně přicházeli. Ale ne po kolenou a s pláčem, ale rovně a s úsměvem na tváři. Říkali jí maminko nebo také babičko a v košících přinášeli dobroty ze své zahrady.

Jak je nenáviděla! Copak je ona za maminku?! A babička?! S tím se teprve nemohla smířit. Považovala se za náramnou krasavici a bála se, že by úloha babičky mohla její krásu zmařit.

Jednoho rána stála v koupelně před zrcadlem a prohlížela si svoji tvář. Byla stále velmi krásná, něco se v ní však měnilo.

„Stárnu?“ odvážila se vyslovit.

Chvíli bylo ticho, potom se uvnitř ní ozval hlas: „Stárneš.“

Ženu zachvátila úzkost. Z toho slova, z té samoty, z její tváře, na které se nikdy neobjevil úsměv.

Nasbírala do košíku jablek a vydala se Sněhurku navštívit.

Sotva se přiblížila k chaloupce, obsypal ji chumel dětí. Samých chlapců a také děvčátek.

„Necháš to, ty holomku jeden!“ okřikla střapatého klučinu, který nedočkavě sáhnul do košíku. „Beztak je to otrávené!“

„Ale, babičko!“ usmál se chlapec, „kdo by otravoval taková krásná jablíčka?!“

Krásná jablíčka? Žena nedůvěřivě pohlédla na chlapce těšícího se s jablíčkem. Dala si přece záležet, aby vybrala ty nejmizernější padavky.

Někdo ji vzal za ruku.

„Tak už pojď, babičko. A nestyď se pořád! Maminka zrovna peče koláče, to bude dobrota, uvidíš! Maminka peče nejlepší koláče na světě! A taky umí vyprávět moc krásné pohádky. Taky umíš vyprávět pohádky? Řekneš nám nějakou? Prosííím!“ zvonily jí nebesky čisté hlásky na cestu k chaloupce.

Připadala si jako ve snách, ale nebyl to sen, byl to skutečný život, takový, jaký si vždy přála žít. Plný štěstí a radosti.

A na tváři ženy, jak slunce na obloze, se třpytil úsměv.

 

O Popelce 

Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala – jakpak se vlastně jmenovala? Jistě měla nějaké jméno, že jí ale všichni říkali Popelka a o její jméno se nestarali, zapomněli na ně časem. Budu ji tedy také já nazývat Popelkou.

Na rozdíl od starších sester, které celé dny trávily prohlížením módních žurnálů, vzdycháním „Achich“ a „Ouvej“, posuzováním svých obličejů a naháněním všemožných princů a princátek, věnovala Popelka všechen čas své milované zahradě.

Kypřila záhony, plela a sázela… A že se nestyděla pokleknout před rostlinkou na kolena ani vzít do dlaně kořínky sazeničky, byla věčně celá ušpiněná.

Jednu věc jí však nemohlo umazat nic na světě, její úsměv plný radosti. Její sestry byly sice samá krajka a hedvábí, tváře měly čisťoučké, přece jen však nebyly opravdu krásné. Scházelo jim totiž to, co dělá člověka opravdu krásným. Scházelo jim štěstí.

Večer co večer chodily na nákladné plesy, každý den potkávaly nové a nové prince, přesto stále nebyly spokojené. Pookřávaly jedině ve chvílích, kdy z terasy svého paláce volaly na Popelku skloněnou nad záhony.

„Tak co, Popelko?!“ volaly posměšně, „roste salátek, roste?!“

Nebo: „Popelko, nech už ty ředkvičky nepokoji! Nevidíš, jak na tebe ta mrkem smutně kouká?!“

Největší radost měly, když se na zahradu spustil prudký déšť nebo ještě lépe kroupy a Popelčino království poničily. Popelka měla také radost, radovala se, že může dát vše opět do pořádku, a že se nestalo nic horšího.

Jednou večer se obě sestry jako obvykle chystaly na ples. Oblekly si nejkrásnější možné šaty, namalovaly si ty nejpůvabnější obličeje, navoněly se nejomamnějšími parfémy. Občas se se smíchem přitočily k Popelce, která v kuchyni čistila zeleninu, aby se jí zeptaly, jak jim to sluší.

„Moc, sestřičky, moc,“ odpovídala Popelka upřímně, „jste opravdu krásné.“

„A ty s námi nechceš jít, Popelko?“ dobíraly si ji sestry. Myslely si, že by mohla být legrace, kdyby ji přivedly s sebou.

„Copak já, sestřičky, já na takové věci nejsem, jen jděte samy a dobře se bavte.“

Ještě ani nedozněly kroky sester, když někdo zaklepal na dveře.

„Je otevřeno,“ řekla Popelka samozřejmě. V jejím světě nebylo zlodějů ani násilníků, tím méně strachu z nich. Každý byl ze srdce vítán.

Další zaklepání.

„Je otevřeno,“ zopakovala Popelka pokračujíc v práci.

Konečně vrzly dveře.

Do místnosti vstoupil pohledný mladík. Trochu se styděl a nervózně přešlapoval na prahu.

„Jana tady není?“ řekl konečně.

„Sestřičky odešly na ples,“ řekla Popelka s úsměvem.

„Ony už šly?“ řekl mladík. Nebylo znát, jestli ho to rmoutí nebo těší.

„Právě odešly,“ řekla Popelka, „když si pospíšíš, snadno je dostihneš.“

„Ano,“ přisvědčil mladík, příliš se však k odchodu neměl. Místo toho řekl: „Co děláš?“

„Co?“ vyslala k němu Popelka úsměv. „Zeleninovou polévku přece.“

„Můžu ti pomoct?“

„No, to můžeš,“ odpověděla Popelka a udělala mu vedle sebe místo. „Jestli tě ovšem sestry nebudou hledat.“

„Ať si,“ odvětil mladík a usedl ke stolu. „Však ono se jich už nějaké trdlo ujme.“

„Trdlo?“ podivila se Popelka a začala se smát. „Já myslela, že hledají prince!“

A byla svatba…

No, tak rychle to samozřejmě nebylo, nejprve ještě tu polévku museli uvařit a domek postavit, osázet zahradu.

Potom však skutečně byla svatba. Sešel se na ní celý houf hostů a slaví se ještě dnes. To láska v srdcích milujících slaví a svatebním svatostánkem je svět.

 

O Otesánkovi

To vám, děti, byl jednou jeden takový hrozně, ale hrozně líný kluk. Celý den proseděl doma u počítače nebo se zase ládoval různými dobrotami, nejlépe obojí najednou. Vesele si hrál svoje hry, a když dostal hlad, zvedl prostě telefon a zavolal Gerdě, služebné, která mu všechno přinesla hezky až pod nos.

Svoje rodiče Otesánek téměř neviděl, veškerý čas trávili v práci. Tolik se báli, aby své dítě uživili. Nebylo to právě snadné. To máte pořád nějaké nové hry, větší paměti, rychlejší procesory, modernější přehrávače. Nový telefon je třeba co nejrychleji nahradit ještě novějším, výkonný harddisk ještě výkonnějším.

Že tomu sami ani nerozumí? Co na tom? Proto tu my rodiče přece nejsme, abychom se svých dětí ptali, na co jim to či ono bude, hlavně, když to mají, pěkně si hrají a přibývají na váze.

Tak si Otesánek spojeně žil až do dne, kdy jeho tatínka skolil infarkt. A protože ani maminka k němu neměla daleko, poprosila babičku, aby si vzala Otesánka na pár týdnů k sobě na vesnici.

Začínaly právě letní prázdniny, slunce svítilo, chlazení počítače jelo na plné obrátky a Otesánek se těšil, jak si bude krásně válet šunky a testovat nové hry. Nápad s babičkou se mu vůbec, ale vůbec nelíbil.

„Dyť tam nemá ani tu blbou televizi, natož počítač!“ hájil se statečně.

Maminka se však již rozhodla. Televize, netelevize, počítač, nepočítač, musel se sbalit a jet. Alespoň ten notebook, že si prosadil. Hned se mu jelo veseleji, když nemusel mařit čas koukáním na hloupě ubíhající krajinu.

Auto zastavilo u středověce vyhlížejícího stavení obleženého prapodivnými rohy vyzbrojenými tvory. V prachu u cesty matně poznával slepice.

„Panebože,“ pomyslel si Otesánek a došlápl do něčeho měkkého.

Vtom vrzla vrátka a z chaloupky vykročila nejméně stoletá (odhadl Otesánek) babizna a zamířila si to rovnou k němu.

„Toš ťa k nám pěkně vítám, Oťasu,“ spustila rázně a hrábla po něm pařátem, sotva stačil uskočit.

„No tak tady buď pěkně hodný,“ loučila se chvatně maminka. „A neseď pořád u počítače!“

„Šak já už ho vyškolím,“ řekla bába spíš pro sebe. „Poď, pomožeš mně skludit seno.“

„Jenom mě ukažte, kde se můžu ubytovat, nerad bych vás zdržoval od práce,“ hrál si Otesánek na blbého.

„Toš tady sú hrabě a tuto motyku budeš taky potřebovat. Nakopeme zemáky. Kára je v šopě.“

„Prosím?“ prohlížel si Otesánek podivné instrumenty, které se jakýmsi nedopatřením ocitly v jeho hýčkaných dlaních. Než stačil cokoliv namítnout, zapřáhla ho bába do káry a už ho hnala na pole. Konečně byly na místě.

„Včil mudruj!“ zaskřehotala bába a zapřela ruce v bok, aby dohlédla na vnukovo počínání.  

„Co jako?“ nechápal Otesánek, který měl do dnešního dne za to, že se veškerá zelenina vyrábí za svitu zářivek v supermarketu.

Dlouho trvalo, než pochopil, co po něm stařena chce. Konečně kopl motykou do země. 

„Po kom si enom tak gramlavý?!“ lomila bába rukama. „Ale neboj sa nic, já ťa naučím!“

A naučila. Byla to, pravda, pořádná fuška, vytesat z toho dřeva aspoň jakéhos takéhos člověka, se kterým by se mohla projít „dědinú“ bez toho, aby se za ní všecky tetiny pošklebně neotáčely. Nakonec se jí to přece jen s pomocí boží podařilo.

Chudák maminka nemohla svého Otíka ani poznat. Těšila se, jak ho překvapí novým plejstejšnem, teď bezradně stála a přihlížela, jak se její synáček ohání vidlemi.

To už tu ale byla babička a vesele volala: „Poď, Mařko, napekli sme ti s Oťošem na uvítanú vdolků. Snad nakonec z teho kluka přeca enom neco bude. Aby ne! Šak je také po mně!“

 

O veliké řepě 

Byl jednou jeden starý muž. Do práce už nechodil, zahálet ale také nechtěl, pořídil si tedy kousek pole. Tak akorát na několik řádků brambor, trochu fazolí, mrkve a petržele. K tomu záhon hrachu a cibule. Také okurky a dýně nasadil, nezapomněl ani na řepu.

Chodil na pole každý den, hned ráno, dokud ještě slunce nenabylo na síle. Sotva posnídal, rozloučil se s babičkou a s motykou přes rameno rozvážně kráčel k poli.

Nemohl se dočkat, až poklekne nad svými záhony. Až ve svých prstech ucítí křehkou nať cibule. Až se dotkne každý den více se zaoblujícího bříška dýně a řekne jí něžně: „Ty holka moje.“ Až přivoní ke snítce petržele. Až jemně motykou hrábne do země a ta jeho dlaním vydá několik zlatavých brambor.

Tu vytrhne stéblo trávy, tu sebere mandelinku, nalije trochu vody, motykou načechrá záhon. Pořád se usmívá, pořád se směje, takovou má radost z toho všeobecného zrání a nabývání.

Doma o všem vypráví babičce. Ukazuje jí mrkev, ukazuje brambory. Babička se usmívá, nešetří slovy uznání, dobře ví, jak dědečka těší, že se má komu pochlubit.

Zase bylo ráno a bylo po snídani, dědeček kráčel k poli. Trochu si prozpěvoval, trochu se usmíval. Tak jako každý den i dnes se opájel nádherným dnem, půvabem krajiny, ovocnými stromy, spořádanými záhony a – ale co to?

Mezi dlouhými řepnými listy se pohybovalo cosi, co tam nemělo co dělat. Starý muž zavzlykal bolestí. Dobře věděl, co mu to tam okusuje řepu, už dříve na jedné bulvě zaznamenal stopy nenechavých zaječích zubů.

Strhl motyku z ramene. Jak nyní litoval, že si pro podobné příležitosti nepořídil pušku. Rozpřáhl se a s motykou nad hlavou to běžel zajíci spočítat. Nespočítal nic, sotva ho zajíc uviděl, odběhl do bezpečí.

Dědeček seděl na mezi a těžce oddechoval. Nejenže zajíce nepotrestal, ještě si sám málem přivodil smrt. Před očima se mu míhaly rudé skvrny, srdce divoce tlouklo. Dlouho seděl, než se konečně odvážil vstát a pomalu se vydat domů.

Uplynul nějaký čas, během kterého dědeček stále chodil na pole a pečoval o své záhony. Protože pečoval jak se sluší a patří, zem se mu odměňovala štědrou úrodou, ze které mu babička připravovala tu polévku, tu omáčku, tu jinou dobrotu. 

Přišel podzim. Na poli zůstala už jenom dědečkova oblíbená dýně, kterou nepřestával něžně hladit a říkat jí „ty holka moje“, nebo zase „malá“, i když malá už dávno nebyla. Vyrostla do skutečné krasavice.

Ještě něco na poli zůstávalo, dědečkova řepa. Ale jaká řepa! Panečku, to byly kusy! Na výstavu by s ní mohl dědeček do města, jistě by sklidil první cenu, to však dědečka ani nenapadlo. Jeho cenou byl babiččin úsměv a pocit z dobře vykonané práce.

Přišel čas řepu odvést domů. Dědeček vstal časně, nesnídal a už obcházel po dvoře, aby si připravil srp na stínání listů, pytle na očištěné bulvy. Vše naložil na vozíček, zamával babičce, která stála na zápraží, na sobě dosud noční košili, drobně vrtěla hlavou a se smíchem mu lála starých bláznů.

Dědeček se také usmíval, celou cestu na pole měl na tváři nefalšovaný úsměv. Těšil se, jak řepu vytahá ze země, jak ji pečlivě očistí a naloží na vozíček, jak s ní pojede domů. Těšil se, že cestou třeba někoho potká a že to možná bude zrovna soused Ferka a řekne: „Fi-júúú! Panečku, to je řepa!“

I kdyby nepotkal nikoho, babička na něho bude jistě čekat. A že by ho nepochválila, to se také bát nemusí.

Potom řepu uklidí do sklepa, aby s ní celou zimu krmil slepice, slepice mu dávaly vajíčka, on je sbíral a babička vařila, smažila, obalovala, podle potřeby i chuti. A i když přijde sebekrutější zima, tak milého dědečka bude pořád hřát to světýlko, to pomyšlení, že nezahálel, že celé jaro, léto i podzim chodil den co den na pole. A v každé polévce, kterou mu babička uvaří, při každém obědě, který budou společně jíst, to bude cítit. Znovu a znovu si bude vychutnávat svou práci. Současně ho bude hřát pomyšlení na jaro, bude se vidět s motykou nad záhony, jak sází, pleje, urovnává a znovu sází.

Teď zatím ještě zima není, i když se na ni už všechno připravuje. Vlaštovky odletěly do teplých krajin, dědeček sklidil úrodu z pole. Jen několik posledních kusů řepy tu dosud stojí, jak vojáci na stráži, do půl pasu zarovnáni v zemi, s mohutnými listy jako chocholy pohupující se v podzimním větru. Pro ně dědeček přijel.

Už bere za první řepu a táhne, táhne, až se vykulí a zůstane ležet na boku. Ta řepa, dědeček dál stojí pevně rozkročený na starých, ale dosud jistých nohách, dlaněmi objímá ramena dalšího z vojáků a počíná s ním zápasit. I toho přemůže, i druhého skolí a po něm třetího a dalšího. Strhne bohatýra na záda a položí ho k jeho druhům.

Měl být dědeček zápasníkem těžké váhy a ne starým mužem lopotícím se na poli, vydobyl by jinačí slávu, ale pozor, největší soupeř ho teprve čeká. Sám velitel oddílu, chlap jako hora, mohutných paží i knírů, stojí tu pevně rozkročený.

Už se pasují, už ho dědeček popadl za ramena, už trhl, vší silou zabral. Vousatý chlapík jako by nic. Ani se nepohnul. Znovu vrhnul se na něho dědeček. Napnul všechny síly, zabral a – sednul si na zadek, v ruce utržený kus listu.

To si nemohl nechat líbit. Přiskočil k protivníkovi, ještě silněji zabral a opět skončil na zadku.

„Himl hergot,“ ulevil si dědeček, který jinak nikdy neklel, „jak já tě z té země jenom dostanu?“

Přemýšlel a přemýšlel.

Mohl by řepu vykopat motykou. To by mohl, nechal však motyku doma a vracet se mu pro ni nechtělo. Nechtělo se řepu ani hrabat rukama, seděl tedy a přemýšlel. Chvílemi dumal, občas jen tak uvažoval, ne a ne však na nic kloudného přijít.

Vtom se tiše ozvalo: „Já bych pomohl.“

A po chvíli zas: „Chcete-li, pomohu.“

Dědeček se rozhlížel, kdo to mluví. Rozhlížel se pečlivě na všechny strany, nikoho však neviděl.

A přece tu někdo musel být, někdo kdo opakoval potřetí: „Já vás s tou řepou pomůžu.“

A už ho vidí! Kousek dál v trávě sedí mladý zajíc, dobře ho dědeček poznává. Je to ten samý ušatec, díky kterému málem vypustil duši.

Dědeček na něho chtěl něco zakřičet, připomenout staré spory, ale nedokázal to. Místo toho tiše seděl a pozoroval ušáka. Ten seděl zrovna tak jako on, vítr mu foukal do kožíšku a čumáček se pohyboval, jak mluvil, ne úplně lidským hlasem, ale přece jen srozumitelnou řečí

„Já vám pomůžu a rád. Můžu ji zkusit vyhrabat anebo můžeme táhnout společně. Zavolám rodinu, celé příbuzenstvo zavolám a hned se do toho dáme. Žádná potíž, snadné pořízení, jedna dvě hotovo…“

Dědeček nic.

Tiše vstal, beze slova naložil do vozíčku očištěnou řepu. Jedna bulva byla větší než druhá, tu největší však stát. Dlouhé řepné listy se vlnily v mírném podzimním větru. Nebude trvat dlouho, zaduje chladný severák, přinese sníh a mráz.

„Však mi neubude,“ usmál se dědeček na zajíčka. „Dobrou chuť a na jaře sbohem. A ne, že zmrzneš, kamaráde.“

Potom se zapřáhl do vozíčku, s úsměvem ho táhl domů a přitom si sám pro sebe cosi spokojeně pobrukoval.

 

O zlaté rybce

Na břehu jezera seděl rybář. Za celý den nechytil ani malou plotičku. Netrápilo ho to. Měl dost práce s pozorováním tančících vln, naslouchání šepotu rákosí a štěbetání ptáků. Po obloze plynula nadýchaná oblaka připomínající svými tvary všechno na světě.

Začal se snášet soumrak, slunce zapalovalo obzor záplavou barev. Už jenom poslední okamžiky zbývaly do chvíle, kdy rybář začne sklízet své nářadí, aby se vydal zpět domů.

Tu se splávek začal nořit pod tahem ryby. Rybář vzal klidně udici a začal navíjet vlasec. Šlo to snadno.

„Asi nějaká plotička,“ pomyslel si. „Anebo nějaký zlomyslný kapřík zatahal za návnadu a uplaval.“

Rybář svinul vlasec a sestoupil k vodě. U břehu se něco lesklo. Ne, nebyl to kapřík, ani plotička, na mělčině se třepetala malá zlatá rybka.

Rybář si ji pozorně prohlížel. Nedivil se, ničím ho nemohl život překvapit, to, co mu každý den přinášel, bylo poučení. Jedno právě držel ve své dlani.

Když se na rybku vynadíval, na její klidné přemýšlivé oči podobné perlám, na její oslnivě zlaté boky ještě zvýrazněné paprsky zapadajícího slunce, ponořil ruku zpět do vody.

„Tak si plav, tvorečku. A hodně štěstí.“

Rybka zamrskla ocasem na znamení radosti, neodplula však, namísto toho řekla lidským hlasem: „Děkuji ti, rybáři, že jsi mě pustil, máš dobré srdce. Za to, že jsi takový, ti splním jedno přání. Jakékoliv.“

„Jakékoliv přání?“ opakoval rybář bez známky údivu.

„Ano,“ pravila Rybka. „Můžeš si přát cokoliv. Cokoliv vyslovíš, ti ihned vyplním.“

Rybář hleděl do vln a mlčel. Potom pozvedl pohled k obzoru. Mlčel dál. Zvedl oči ještě výš a díval se do tmavnoucího nebe, do kterého se zvolna začala vpíjet první světýlka hvězd.

Konečně promluvil.

„Děkuji ti, Rybko. Jsi velmi laskavá, já si ale nemohu nic přát.“

„Cožpak nemáš žádné přání?“ podivila se Rybka.

„Milá Rybko,“ odpověděl rybář, „mám bezpočet přání, snů i tužeb. Věřím, že bys mi mohla některé z nich vyplnit. Jakou radost by mi to však přineslo? Jakou radost bych měl ze štěstí, o které jsem se sám nepřičinil? A bylo by to vůbec ještě štěstí?

Uvnitř mě jsou všechny mé sny dávno splněny. Je jen a jen na mně, abych je uvedl v život. Nechej to, prosím tě, na mně. To je mé přání, o to jediné tě žádám. Dovol mi, ať si sám splním všechna svá přání.“

„Jak si přeješ,“ usmála se Rybka, mrskla ocasem a byla ta tam.

Rybář ještě dlouho seděl na břehu a pozoroval hru vln pohupujících se v rytmu samotného Bytí. Stejně jako jeho usmívající se ústa nebo vzdouvající se a klesající hruď ukrývající tu nejvzácnější rybku lidského srdce.

 

Hrnečku vař

Je to už spousta let, co ten hrneček máme. Ještě jsem ani nebyla na světě, ale hrála jsem si s andílky, a my jsme ho měli. To maminka ho měla. Vařila v něm polévky, omáčky, pekla buchty i chleba. Všechno hrneček umí, dočista všecičko. Něco vám musím prozradit, to není obyčejný hrneček, ale kouzelný. Fakticky.

Dokud jenom tak stojí na polici, tak jako obyčejný vypadá. To je právě ale jenom zdání, protože pak ho maminka vezme do rukou a začnou se dít divy.

Napustí do něho obyčejnou vodu, tu nejobyčejnější, jakou i vy máte doma. Potom do ní přidává tu mrkev, tu brambory, tu mouku, tu cukr, tu špetku soli. Z pytlíčků přisypává bylinky a koření. Pořád si prozpěvuje, pořád se usmívá, nejvíc, když řeknu, že jí jdu pomoct. Postavím vedle maminky svoji židličku a už sypu do vody to i ono, prozpěvuju si a usmívám se, míchám vařečkou, ano, i ochutnat smím a nandat na talíře.

Jednou jsem to chtěla také zkusit, také jsem chtěla čarovat, docela sama vyčarovat oběd pro maminku a tatínka. Vzala jsem hrneček, napustila vodu, sypala samá zázračná kouzla a přidávala ty nejlepší divy, co jsem jen našla.

Ale kouzlo se nepovedlo. Asi jsem se málo nebo špatně usmívala nebo jsem pomalu nebo rychle míchala. Celé se to prostě nějak speklo a bylo to.

Naštěstí jsem to potom nemusela celé sníst jako v té pohádce, když hrneček vařil a vařil a pořád vařil. Dostaly to slepice. Ty měly radost! A já jsem nakonec byla také ráda, že mám takové krásné poučení a ještě krásnější maminku, která umí kouzlit a vůbec se na mně nehněvá. Snad jenom trošinku, tak málo, že to ani není poznat, a hned mi všechno odpustí. Mám ji ráda. Až vyrostu, budu taky maminka a budu kouzlit.