Babiččiny pohádky povnukovsku

Bývá v pohádkách zvykem, že když člověk odchází z tohoto světa, odkazuje svým dětem, co v životě vybudoval či nakradl. Dům, pole, Kocoura v botách…

Honzovi jeho táta neodkázal nic. Proč taky. Vždyť všechno, co mu mohl dát, mu dal už dávno. Svou lásku, dobré vychování a také pohádkovou knížku. Krásnou knihu s tisícem a jednou pohádkou jako od Šeherezády, ale krásnější.

Honza rád četl nahlas a lidé ho rádi poslouchali. Přicházeli k němu do chalupy, za vlahých večerů posedávali venku pod stromy a naslouchali jeho vyprávění. Tatam byla v ty chvíle jejich kamenitá políčka, zmizely starosti s obživou. Vzduch nasákl vůní dálek, probuzená fantazie se opájela exotickými krajinami a dobrodružnými ději.

Po tisíc večerů četl Honza ze své knihy. Ráno po té, co dočetl poslední příběh, uložil knihu do ranečku, přidal pár buchet, přehodil si raneček přes rameno a vydal se na cestu. Bylo na čase na vlastní kůži okusit něco z oněch dálek, dotknout se jejich krásy a odhalit jim tu svoji.

Kamkoliv Honza přišel, všude četl. Ve městech i vesnicích, na polích, v lecích, v ulicích, všude nacházel plno vděčných posluchačů. Nečinil rozdíly mezi pány a chudáky. Četl každému, s kým se setkal a kdo projevil přání.

Sedlákům, vojákům, starému židovi. Žebračce u cesty i mistru popravčí. Chlapům od koní, chlapci bez mámy. Pánům radním, ženám u řeky. Květinám, motýlům, hvězdám i souhvězdí. Každý byl hoden jeho příběhu.

Tak se Honza pročetl až k černému zámku. Nebyl černý vždy, do černého sukna ho zahalili teprve nedávno na znamení smutku. Smutek patřil celému království, nejvíce však mladé princezně.

Měla krásné oči podobné jarní obloze a plakala krásnými slzami, jen kdyby jich nebylo tolik. Dříve veselá, nyní nejsmutnější ze všech princezen, jaké kdy v pohádce vystupovaly. Mnoho rytířů se již pokoušelo zastoupit cestu balvanu osudu, který se na princeznu valil v podobě hromady dračích hlav, vždy však sami pod ním našli záhubu.

A Honza?

„Kde máš meč?“ chtěl vědět král, který nevěděl nic o největší zbrani, víře, které stačí holé ruce.

„Nemám,“ pokrčil Honza rameny.

„Pak si tedy vyber v mé královské zbrojnici,“ nabízel král.

„Děkuji, Veličenstvo,“ odpověděl Honza a ukázal mu svoji knihu. „Dejte mi raději pytel buchet. Makových, povidlových a ať nechybí tvarohové.“

Král se zpočátku tvářil, že neví, co to buchta vůbec je, když však Honza jinak nedal a drak by jinak vzal, souhlasil přece.

„Kdo si a co tu chceš?! Kde máš meč?! Že tě roztrhám!“ vybafl drak, nadechl se, ucítil a… Už nikdy nebyl stejný.

„Co to tu voní?“ polkl drak sliny.

„Říkají mi Honza,“ odpověděl Honza, „prostě se tu procházím, meč nemám, trhat se nic nebude a voní tu buchty, což je hned po princeznách nejlepší jídlo na světě, ale lepší. Ochutnej!“

Jedna dračí hlava začala mlaskat, pak mlaskaly všechny hlavy.

Zatímco se drak s velkou chutí ládoval buchtami, otevřel Honza knížku a začal číst: „Bylo nebylo, za sedmero moři a sedmero horami žil byl chasník jménem Honza…  Do světa, princezna, monstrum v podobě draka, nahraní rytíři, namydlený pan král…“ Však to znáte.

„…Honza mách a první dračí hlava se skutálela uťatá. A Honza pích a Honza sek! A sek! A SEK a…!“

Drak přestal žrát a zaujatě poslouchal. Ten náš drak, ten přikrčenec u stěny sluje se sedmi hlavami a jedním srdíčkem zašitým pod kůží. Konečně se osmělil promluvit.

„Jakpak že ti říkají?“

„Honza,“ odpověděl Honza a nadechl se, že bude číst dál.

„Jak?“ přeslechl drak, který si podle všeho několik set let nemyl uši.

„Honza povídám!“

„A-A-A…“ zakoktal se drak. „To bys mě – To bys mě musel – To bys mě musel taky tak? SEK a PÍCH a -“

„Musel,“ prohlásil Honza rozhodně a zaklapl knihu, až to v jeskyni zadunělo.

„A kdyby jenom sek a pích! Taky PRÁSK! – BUCH! A ŘACH..!“

„A co když, co když už princeznu nechci?“ skočil mu drak rychle do řeči.

„Noo…“ zamyslel se Honza naoko.

„Stejně by zase byla samá kost,“ uvažoval drak nahlas.

„V tom případě, tedy…“

„Co buchty?!“ napověděl drak netrpělivě. „Mohl bych místo princezny dostat nějaké buchty?“

„Nóóó…!“ usmál se Honza spokojeně. „To by šlo myslím zařídit.“

A taky to zařídil.

Od těch dob se náš drak nacpává výhradně buchtami, princezny straší ponejvíce nadváha, pohádky se čtou míň a míň a Honzům se říká Jendo. Pro jistotu, kdyby se snad chtěli domáhat své půlky království.

O Červené Karkulce 

Byl pěkný slunečný den uprostřed jara. Karkulka uložila panenku do postýlky, vysvětlila jí, že musí být hodná a neplakat, protože ji čeká náramná práce, že totiž bude péct koláče pro svoji babičku. Má dnes narozeniny. Celých padesát roků.

Ve skutečnosti pekla koláče maminka, sama je péct neuměla, byla to ještě docela malá Karkulka, ale chtěla jí pomáhat. To uměla náramně.

„Karkulko,“ řekla maminka, „když mi chceš pomoct, skoč prosím tě do odchodu. Nemáme doma ani kapku mléka.“

Protože viděla, jak pomalu se Karkulka loučí se svojí panenkou, dodala: „Ale pospěš si, za chvíli zavírají.“

Karkulka od maminky vzala peníze a šla. Cestou si vesele pozpěvovala a hladila všechno kolem: sousedovic Azora prostrkujícího čumák mezi plaňkami plotu, květiny podél cesty a málem i krásně barevného motýla, ten ale v poslední chvíli uletěl.

Tak se stalo, že Karkulka přišla do obchodu pozdě.

Zklamaně se posadila před zamknuté dveře a dala se do pláče. Tolik se těšila, jak půjde babičku navštívit, své nejkrásnější červené šaty si připravila a teď-

Snad by plakala ještě dnes, kdyby se dveře obchodu najednou neotevřely a neobjevila se v nich starostlivá tvář paní prodavačky.

„Proč pláčeš, Karkulko?“ zeptala se vlídně a pohladila ji po vlasech. „Potřebuješ snad něco?“

„Vy nemáte zavřeno?“ podivila se Karkulka a slzy se jí přestaly hrnout z očí.

„Máme,“ usmála se paní prodavačka, „ale že jsi to ty…“

Koláče byly zachráněny.

Napekly jich s maminkou plný košík, sotva ho Karkulka unesla.

Babička bydlela kus za vesnicí, na samotě ukryté v lese. Místo hlídacího psa, kterého by měla nadarmo, vždyť měli babičku všichni rádi, měla srnečku Lízinku. Sama ji vychovala, když koloušek přišel o maminku. Navíc měla pana Maryšku, myslivce, který u ní byl častým hostem.

Na okraji lesa spatřila Karkulka dva králíčky. Dobře Karkulku znali, vesele ji pozdravili, a že to byli zvědaví králíčci, vyptali se, co nese v košíčku.

„To jsou koláčky pro babičku,“ řekla Karkulka a hned sáhla do košíku. „Sama jsem je pekla,“ nezapomněla dodat pyšně. S radostí pozorovala, jak králíčkům chutná.

Také mladý jelínek, který se pásl opodál, dostal ochutnat. Byl plachý a styděl se Karkulce o dobrotu říct, dál se popásal na mladé trávě a dělal jakoby nic. Karkulka však hned poznala, na co myslí, a rozdělila se s ním.

A s ptáčky a s veverkou čiperkou, i mravenečkům do jejich domečku nadrobila. Ba ani starému, dobráckému vlkovi neodmítla sousto a podrbání v kožíšku. Čím je starší, tím víc si na něho ty mršky blešky dovolují a on už nemá sílu se s nimi přít. Karkulka mu slíbila, že ho někdy celého vydrhne šampónem. Z neznámého slova padla na milého vlka hrůza. Myslel si, že je to něco strašného, čeho je třeba se bát. Upokojil se, když mu Karkulka vyložila, že šampónu se bojí právě jenom blešky a že to bude moc příjemné a prima, však uvidí.

Bylo už pozdě, když Karkulka konečně dorazila k babiččinu stavení. Slunce se nebeským chodníkem pomalu chýlilo k obzoru, babička přesto dál na zahrádce neúnavně urovnávala záhony.

„Už si odpočiň, babičko!“ pozdravila ji Karkulka vesele. „Nesu ti něco dobrého!“

Hned sáhla do košíku, že babičce podá jeden koláč. Ale co to? Košík byl prázdný.

Karkulka posmutněla.

Babička odložila motyku, utřela si ruce do zástěry a šla se přivítat s vnučkou.

„Copak se ti přihodilo, Karkulko?“ zeptala se starostlivě.

„Babičko, nebudeš se zlobit, když ti nic nedám?“ zeptala se Karkulka provinile. „Napekly jsme ti s maminkou plný košík koláčů. Šla jsem lesem a potkala tolik zvířátek a každému jsem dala ochutnat, že mi v košíku nic nezbylo. A to jsem žádnému nedala víc než jeden koláček!“

„Dobře jsi udělala, Karkulko,“ pohladila ji babička po vlasech a tajuplně se usmála. „Pojď, začíná být chladno, půjdeme se ohřát dovnitř.“

Vůbec nebylo chladno, slunce příjemně hřálo. Jak jinak ale měla babička Karkulku nalákat do chaloupky, kde to už od rána vonělo omamnou vůní těch nejdobřejších, protože milovanou babičkou upečených, koláčů?

Hrnečku vař

Je to už spousta let, co ten hrneček máme. Ještě jsem ani nebyla na světě, ale hrála jsem si s andílky, a my jsme ho měli. To maminka ho měla. Vařila v něm polévky, omáčky, pekla buchty i chleba. Všechno hrneček umí, dočista všecičko. Něco vám musím prozradit, to není obyčejný hrneček, ale kouzelný. Fakticky.

Dokud jenom tak stojí na polici, tak jako obyčejný vypadá. To je právě ale jenom zdání, protože pak ho maminka vezme do rukou a začnou se dít divy.

Napustí do něho obyčejnou vodu, tu nejobyčejnější, jakou i vy máte doma. Potom do ní přidává tu mrkev, tu brambory, tu mouku, tu cukr, tu špetku soli. Z pytlíčků přisypává bylinky a koření. Pořád si prozpěvuje, pořád se usmívá, nejvíc, když řeknu, že jí jdu pomoct. Postavím vedle maminky svoji židličku a už sypu do vody to i ono, prozpěvuju si a usmívám se, míchám vařečkou, ano, i ochutnat smím a nandat na talíře.

Jednou jsem to chtěla také zkusit, také jsem chtěla čarovat, docela sama vyčarovat oběd pro maminku a tatínka. Vzala jsem hrneček, napustila vodu, sypala samá zázračná kouzla a přidávala ty nejlepší divy, co jsem jen našla.

Ale kouzlo se nepovedlo. Asi jsem se málo nebo špatně usmívala nebo jsem pomalu nebo rychle míchala. Celé se to prostě nějak speklo a bylo to.

Naštěstí jsem to potom nemusela celé sníst jako v té pohádce, když hrneček vařil a vařil a pořád vařil. Dostaly to slepice. Ty měly radost! A já jsem nakonec byla také ráda, že mám takové krásné poučení a ještě krásnější maminku, která umí kouzlit a vůbec se na mně nehněvá. Snad jenom trošinku, tak málo, že to ani není poznat, a hned mi všechno odpustí. Mám ji ráda. Až vyrostu, budu taky maminka a budu kouzlit.

Ukázka z připravované knihy pohádek pro malé i velké čtenáře.

Michal Čagánek, email: michalcag@seznam.cz, tel: 775 642 390

Napište komentář