- MALÁ

Křest knihy Malá v Paláci knih LuxorPodle běžných měřítek je Blanka docela obyčejné děvčátko, jakých jsou v Praze tisíce. Čím je však doopravdy? Skutečně přišla na Zem z planety Nauhir, o které tak často nadšeně vypráví?

Odpověď naleznete v knize, kterou pro Vás toto sotva pětileté děvčátko za pomoci svých velkých přátel vytvořilo.

Ilustrace ke knize vytvořili Markéta Kotková, Anežka Kotková, děti z MŠ Sluštice a MŠ Nezdenice. Slavnostní křest knihy se konal 30. května 2013 v Paláci knih LUXOR za účasti vzácných kmotrů Evy Hruškové a Jana Přeučila.

I

Můžeš odložit svou cestu ke studánce na další den

potom však musíš počítat s mnohem větší žízní

kterou budeš hasit

Kniha MALÁŘíkají mi Blanka a na jaře mi přáli ke čtvrtým narozeninám. Nyní je podzim, stromy odevzdávají své plody. Stačí vzít do dlaně jablko nebo zralou švestku a člověk hned ví, že je tady správně, že věčnost trvá a bere na sebe bezpočet podob.

Uprostřed léta jsem poznala, že umím číst. Seděla jsem v parku pod stromem, starý jírovec mě rád chová ve svém stínu. Ráda se opírám o jeho kmen. V tom kmeni je dutina, do které se dá vlézt, když člověk chce a je dost malý na to, aby se do ní vešel, jako jsem já malá.

Nevstoupila jsem do stromu toho dne. Nevdechla jsem vůni rozpadajícího se dřeva pokrytého pavučinami jako zdi starého hradu. Neodloupla jsem kousek a nepodržela ho v dlani, dokud se nerozpadl v prach, který neodnesl vítr.

Seděla jsem pod stromem a vítr si hrál s mými vlasy. Četla jsem. Podle obrázků a podle toho, co jsem tolikrát slyšela z maminčiných úst, dokud tady ještě byla s námi a usmívala se na svět. Krásná jemná maminčina ústa, kterých je tak příjemné se dotýkat.

Nebyla se mnou toho dne. Jedině stromy šeptaly do větru. Šeptal vítr. Šeptal starý jírovec. Také já jsem šeptala, co bylo v paměti.

Příběh Malého prince, který opustil svoji planetu a přibyl na Zemi. Na Zemi byla poušť, v té poušti studna, ze které se dalo pít kdykoliv člověk pocítil žízeň. Avšak téměř nikdy z ní nepil, protože byla tak malá a poušť byla všude.

V té knize jsem četla. Z obrázků a ze vzpomínek. Na všechno ostatní jsem zapomněla. Na stromy a na vítr. Na maminčina ústa i na malé děvčátko, kterému říkají Blanka.

Pak najednou to bylo tady. Četla jsem. Nepřekvapilo mě to. Uvědomila jsem si, že to umím a že to umím už dávno.

Přečetla jsem celou knihu a začala číst znovu. Četla jsem nahlas, a co jsem četla, bylo živé a bylo Pravda.

Jako je pravdivý každý strom a každá květina, protože roste z vody a ze světla a po ničem jiném netouží, než být květinou, která roste, kvete a uvadá.

To bylo v létě. Listí na stromech bylo zelené, byly prázdniny a maminka byla zdravá. Byly jsme spolu každý den. Byly to živé dny plné radosti, kterou jsme nemusely nikde hledat. Protože byla všude.

Někteří lidé nás měli za blázny, opravdový svět je prý světem smutku a bolesti. Ne snad že by se mýlili. Prostě nahlíželi svět očima svých vlastních zkušeností. Tak jako člověk věří, že všechno ovoce je trpké, když v životě ochutnal jedině pláňata.

Blázny jsme byly hlavně pro našeho tatínka a jeho svět plný násilí. Od toho přepadení skoro nevychází z domu. Jedině když mu dojde pití. Jedině když se napije, se někdy dokáže usmát. Alespoň na malou chvíli je všechna bolest pryč a on je zase doma.

Náš starý dobrý tatínek. Má svoji práci, na kterou je hrdý. Rodinu, pro kterou by udělal všechno na světě. Pro svoji ženu, pro Matěje, který je už velký kluk. A pořád roste.

„Tati, až vyrostu, budu policista jako ty!“ říká hrdě, na hlavě tátovu služební čepici. Tatínek se usmívá a nikdo nepochybuje.

To bylo před tím, než jsem přišla na svět. A ještě chvíli potom. Potom šel jednou tatínek do obchodu, do samoobsluhy u nás v ulici. Jen tak pro pár věcí, že bude hned zpátky. Vrátil se za několik hodin. Bez věcí a od krve.

Zatímco nakupoval, někdo vytáhl pistoli.

Prodavač se nedokázal ani hnout. Zato se pohnul tatínek.  Třeskl výstřel, zazněly nadávky. Dvě těla se svezla k zemi.  Schytal to od tatínka pořádně.

Ještě ten den ho obvinili z ublížení na zdraví a veřejného ohrožení. Ne toho s pistolí, ale tatínka.

Matěj už nechce být policistou.

Malou jsem přečetla velmi rychle. Byl to přesně můj šálek čaje, po kterém jsem žíznila. Moc pěkný příběh, hluboký, místy dost smutný, ale přitom hřejivý a plný lásky a pochopení. Děkuji za tak příjemné počtení.

Ivča

Takové pohlazení. Jímavý příběh malé holčičky ze současné Prahy, která jde životem dokonale otevřená a vnímá nezastřeně to běžně viditelné i to skryté a s odzbrojující bezprostředností se dělí se svým okolím o vše. 

Ivo Stehlík

Knihu objednávejte namichalcag@seznam.cz, tel: 775 642 390

Svoji tvorbu průběžně uveřejňuji také na mém FCB profilu Michal Čagánek – Já jsem Ty a na stránkách internetového magazínu FLOWEE

Líbí se Vám moje tvorba? Podělte se o dojmy ze čtení s dalšími čtenáři na portálu Databáze knih

nebo ji podpořte zasláním libovolné částky na účet 159235207 / 0300

Příspěvek využiji na tvoření dalších krásných knih.

Napište komentář