Udělej, naučíš se potom

Existuje jedna kniha. Nikdy jsem ji nečetl. Dokonce ani netuším, kdo ji napsal. Přesto silně ovlivnila celý můj život.

Před časem mi v knihkupectví padl zrak na obálku knihy. Stálo na ní: Udělej, naučíš se potom. Ta myšlenka mě zasáhla. Udělej… Naučíš se…

Dlouho mi bylo ze všech stran vtloukáno do hlavy, že je tomu přesně naopak. Že je nejprve třeba se něčemu naučit a teprve potom je možné to dělat. Dlouhá léta studia, trénink a školení, kurzy, konzultace, porady, diplomy… Teprve potom je člověk připraven a může se do toho pustit. Pěkně zvolna, nejlépe po boku zkušeného odborníka, který se stane zárukou jeho růstu.

Žijeme v převratné době. Ne snad proto, že by byla tam výjimečná, ale proto, že všechno převrátí naruby. Černá je bílá a bílá je černá, komár se máchnutím kouzelného proutku mění ve velblouda a naopak. Uč se, uč se, abys jednou… možná…

Udělej, naučíš se potom. Tak je to správně. Kdybychom měli čekat, až budeme něco skutečně umět, tak neuděláme nikdy nic. Nikdo z nás by nechodil, nikdo z nás by nepoužíval své ruce ani řeč…

Nejprve je konání, teprve po něm, či spolu s ním, následuje znalost.

Nikdy nic neumíme úplně dokonale, vždy zbývá prostor pro zdokonalování. To nám neubírá právo danou činnost vykonávat. A to i v případě, že ji neumíme vůbec. I tehdy můžeme s klidem prohlásit: Ano, já to dělám.

A tak, máte-li touhu zpívat, zpívejte. Máte-li touhu psát, pište. Máte-li touhu otevřít vlastní restauraci, tak to udělejte. Čerta starého záleží na tom, jestli umíte vařit nebo ne. Naučíte se! I kdyby vás druzí sebevíc zrazovali od vašeho záměru, vy důvěřujte jedině sami sobě.

Nemusíte umět nic z toho, co chcete dělat. Ve skutečnosti by vám to bylo spíše na obtíž.  Je lepší neumět než umět. Otvírá to prostor pro růst, pro vaši fantazii.  

Nikdo vám nemůže zabránit v tom, abyste dělali to, co chcete dělat. Stačí se do toho pustit. Uvolnit mysl, otevřít srdce, s důvěrou se odevzdat Životu. Vědění se dostaví samo. Stačí mu podat ruku. Tou rukou není nic jiného než konání.

Velká Cesta zahrnuje bezpočet drobných krůčků, činů. Nechejme nohy kráčet, vědí jak. Prostě konejme.  

 

Kdeže ty loňské sáně jsou

Stál jsem rozkročený na čerstvém sněhu a nevěřícně zíral na sáňky. Tak nějak se vždy smrsknou přes léto a podzim. V zimě opět o něco povyrostou, na jaře je však nakonec ukládám o dobrých deset čísel kratší než před rokem. Jak jsem jako kluk býval pyšný na naše obří sáně! Půl tuctu kluků a holek se nás na ně vešlo, celý chumel dětských těl odletujících za jízdy jako barevné konfety. Málokdo zůstal sedět až do konce. Nejpozději v poslední zatáčce jsme se smykem vyklopili do sněhu. A znovu nahoru, pružnou chůzí, za sebou nic menšího než pravé dřevěné sáňky, ještě s ohrádkou, aby toho nebylo málo. Jakoby toho vůbec málo mohlo být, mých sáněk poslušně vedených do kopce za ledem obalenou šňůrku. Každý toužil se na nich svést, ještě za jízdy přiskočit, alespoň na několik chvil se přidat ke společné jízdě, pocítit sněhové jiskérky bodající do tváří, vysunout nohu a udělat smyk, pak spolu s ostatními skončit v závěji. Jo, jo, jo, to bylo přesně ono, ta pravá chuť té pravé zimy. Mnoho sněhu roztálo od těch časů, uplynulo mnoho vody. Sáňky zůstaly, ale nějaké malé, maličké, bez veselého křiku, smíchu v zatáčkách a bez ohrádky.

 

Duše příběhu

Viděl jsem jednou v horách. Lesní dělníci přivezli na voze kmen stromu. Sochař se do něho dal motorovou pilou a získal hrubý tvar díla. Potom bral nástroje menší a menší, různá dláta, dlátečka, až mu v ruce zbyl docela jemný smirkový papír. Různě si sochu prohlížel, pořád ji vylepšoval, až byla, jak se říká, jako živá.

Nějak podobně tvořím své texty. Dříve jsem si myslel, že vystačím s motorovou pilou, chtěl jsem mít všechno hned, ořezat nejostřejší hrany a hned pokračovat dál, ale to prostě nešlo. Ty hrany mě bodaly a řezaly, že jsem musel všeho nechat a znovu se do nich pustit. Pořád jsem ale hodně spěchal – vždyť jsem měl tolik nápadů! Teprve později jsem pochopil, jak se to se skutečným uměním má. Že nestačí, aby tvá báseň nebo příběh měla oči a uši, ale že těma očima musí také vidět a těma ušima slyšet. A její ústa, která nejsou němá, že nesmí mluvit o dlátech a pilách, dokonce ani o rukách umělce, ale opět jen samy o sobě.

 

Mít někoho rád

Není nad to, mít někoho rád. Mít svého miláčka, svou blízkou duši, se kterou je možné si povídat beze strachu z nepochopení. Kterou je možné obejmout nebo ji vzít za ruku, dát jí malý dárek, jenom tak si s ní vyjít na procházku nebo do kina.

Kolik takových lidí máme kolem sebe? Kolik lidí pojme naše srdce? Počítejte dobře: Několik členů rodiny, dva tři kolegové v práci, pár přátel. Ale co ostatní? Co ti všichni? Nekonečné zástupy krvelačných bližních tak či onak ustavičně usilujících o naše životy.

Pan herec, sir Laurence Olivier, vyslovil krásnou myšlenku: „Každý, kdo chová umělecké ambice, musí odvrhnout všechny předsudky, které by omezovaly nejširší pochopení lidské povahy.“

Neplatí to svým způsobem pro nás všechny? Není každý z nás umělec, který si vytváří svůj život? Svými myšlenkami, svými slovy, činy?

O mnoho století dříve byla stejná myšlenka vyjádřena jinými slovy. Nebyl to Ježíš, kdo řekl: „Milovat budeš druhé jako sebe sama?“

Dobře, dobře, tak snad ještě několik dalších lidí bychom mohli pozvat do svého srdce. Oblíbeného učitele, sousedy, kteří nám občas hlídají děti, některé z našich lásek, kamarády z dětství, kterým se už léta chystáme ozvat, ale nikdy se neozveme. Dobře. Ale co ostatní lidé? Co všichni ti protivové, které musíte každý den potkávat, den za dnem až do skonání věků? Všichni ti nabubřelí hezouni, pyšné paničky, vylízaní šéfové, zabednění úředníci, v nechutnostech se předhánějící politiky nepočítaje? Jak bychom je mohli mít rádi?

Docela snadno. Tak, že začneme mít rádi sami sebe. Kdo má rád sám sebe, si nenechá otrávit jedinou chvíli svého života, ať už by se o to pokoušel kdokoliv. Proč taky. V nejhorším případě si vždycky můžeš pomoct fíglem mojí babičky. Představ si daného protivu v trenýrkách. Ano, a nebo rovnou na záchodě při vykonávání velké potřeby. Výsledek je zaručen a jeho vážnost, přísnost, zkrátka vše, co ti na něm vadilo, je přesně tam, kde to patří. A ty se směješ, protože jsi prohlédl hru. Neboť život je hra a my jste její tvůrci. Tvůrci radosti, která nezná mezí, pokud je nezačneme pracně budovat.

 

Pozoruhodné náhody 

Stávají se v životě pozoruhodné náhody. Jedeš třeba ve vlaku a v kupé, hned vedle tebe, sedí dívka, krásná mladá žena, která se ti líbí, kterou bys však nikdy neměl odvahu oslovit. Dívka spí. Po očku si ji prohlížíš, sníš o tom, jaké by to bylo, kdyby jste tím vlakem cestovali spolu. Než to stačíš domyslet, dívka ti položí hlavu na rameno. Ani nedýcháš. Splašené srdce divoce bije v hrudi. Máš se odtáhnout? Jemně ji upozornit… Ne, ne, ne. Necháš to tak, vždyť se vlastně nic neděje, ba právě naopak, jsi rád, že se to stalo. Do tvého srdce se opět vrací klid a cesta se mění v cestu do sna.

Vtom sebou dívka trhne, něco se jí zdá. Zlý sen. Rozhodí ruce. Jedna tě zasáhne. Přímo do tváře. Au.

Dívka je vzhůru, nepřestává se omlouvat a utírat krev, která se  ti spustila z nosu.

Začnete si povídat. Za chvíli už se spolu smějete. Láska je tady.

Proto: Neboj se občas dostat ránu. Nikdy nevíš, co do tvého života přinese.

 

Velký

Ptali se malých dětí: „Děti, čím byste chtěly být, až budete velké?“

Všechny věděly, všechny odpověděly, jediný chlapec neřekl nic.

„A čím bys chtěl být ty?“ zeptali se.

„Ničím,“ odpověděl chlapec bez váhání. „Já jsem spokojený s tím, čím jsem.“

Smáli se. „Nemůžeš zůstat navždy dítětem, vyrosteš a najdeš si práci.“

„To nemění nic na tom, že jsem spokojený s tím, čím jsem nyní,“ odpověděl chlapec. „Až přijde čas dospělosti a já si budu muset zvolit své povolání, zvolím si je. Nyní je mým úkolem být malým chlapcem a to dělám tak dobře, jak jen dovedu.

Běhám a skáču. Hraju si s ostatními dětmi. Těším se na Vánoce. Pomáhám mamince a tátovi. Šplhám po stromech. Jezdím na kole. Střílím z luku. Pochutnávám si na cukroví.

Když chci, stanu se indiánským bojovníkem, jindy je ze mě rytíř. Příště se můžu změnit v automechanika nebo lovce. Jsem stavitel. Jsem zpěvák a herec a potlesk nebere konce.

Jsem šampion těžké váhy, vítěz v tenise. Hraju NHL i Pohár mistrů a stál jsem na stupních vítězů na Olympiádě. Jsem ředitel cirkusu a ošetřovatel šelem v zoologické. Jsem archeolog i pravěký člověk. Jsem tesař a truhlář a výpravčí vlaků. Jsem hasič a pošťák. Jsem astronaut.

Jsem slavný lupič, jsem polda i voják, jsem číšník v hotelu, jsem holič, jsem milionář.

Mám ženu a děti, továrnu na cukrovou vatu. Vyrábím sníh a led, každá vločka je jiná, objednávky jsou z celého světa i vzdálených končin Vesmíru.

Umím létat s tryskovým letadlem a velet křižníku. Ovládám judo i karate, vím, jak si poradit s rozzuřeným tygrem.

Sám chodím do obchodu a vracím se s nákladem housek, které si umím namazat máslem a zapít sklenicí mléka. Mám psa, který poslechne každý můj povel a nikdy nezkazí žádnou hru.

Vlastním všechny tajné zbraně od praku až k atomové bombě. Patří mi raketoplán, ponorka, dokonce kolečkové brusle. V lese jsem partyzán nebo hajný nebo taky Robin. Taky Jánošíkem jsem už byl a jednookým Žižkou.

Často bývám král nebo princ, nejednou bojoval jsem s drakem. Moje maminka by mohla vyprávět o četných šrámech a poničené zbroji.

Jsem znalec umění a odborník přes počítače a taky vám můžu vrátit zdraví. Upeču vám dort a ještě vám k němu složím báseň. Umím létat i kouzlit.

Jsem strašný leopard i králíček z rodu roztomilých, kterého si můžete posadit na klín.

Jsem strom a list, jsem Slunce, co svítí z nebe na zem. Jsem Země a točím se dokola, až se mi udělá špatně a dostanu na zadek, protože jsem zase neposlouchal. Protože při tom všem jsem také syn a vnouček, protože jsem dítě a příští rok začnu chodit do školy. To je ale až za rok a ještě dál je být dospělý.

Už rozumíte? Proto nemůžu odpovědět na vaši otázku. Žádná odpověď není. Nebo přesněji, já sám jsem ta odpověď. Já v této chvíli, víc po mně nechtějte prosím. Protože nic víc není.“

 

O kosech z repráků a vše prostupujícím tichu

Komu by nevadilo chrápání, ne naše vlastní, ale toho druhého, toho zlého, bezohledného, který chrápe v naší přítomnosti a ruší naše sny. V noci se má spát a ne chrápat. A hotovo. Tak uvažujeme, tak žijeme, takže nás většinou ani nenapadne, že je možné žít i jinak. Žít v tichu, které vše prostupuje a díky kterému jsou všechny zvuky možné. Zvuk zůstává, ale neruší, namísto toho zapadá do velkolepé božské symfonie. Symfonie ticha.

Co je pro to nutné udělat? Vůbec nic, neboť vše už tady je. Je tady ticho a my tu jsme. Stačí to spojit dohromady. Stát se tichým nebo doslova tichem. Nahlédnout pomíjivost slov, všeho zvuku, který povstává vždy jedině z onoho velkého Ticha, aby se do něj opět vrátil. To potom spíš a něco tě vzbudí. Je to osamělý zpěv ptáka vyrážejícího vysoké tóny jakoby přímo v prázdném prostoru tvé mysli. Současně je slyšet spolubydlícího, jak ve spánku usilovně řeže dříví. A ty se s očima dokořán směješ do tmy, jak je to božsky propojené, vesmírně celistvé a krásné.

Je ráno, snídáš, hraje klidná hudba, do ní dělníci sbíječkou vyhrávají refrén na betonovou krustu vozovky a ty se usmíváš. Po snídani jdeš do města, plného zvuků, plného ticha. Ve Františkánské zahradě dorozumívají se kosi, ti ještě před několika málo desítkami let nanejvýš plaší ptáci žijící daleko od lidských sídlišť v polích a lesích. Přes celou šíři zahrady letí jejich zpěv, čistý a krásný, až neuvěřitelně tak blízko divoce tepajícího srdce hlavního města Prahy. Vedle všeho ruchu a shonu Václavského náměstí. Vedle dunících aut a klinkajících tramvají, taxíků, hotelů. Vedle restaurací deroucích se na chodník, každý den zas o výhonek dál, o malý stolek, skládací židli. Vedle turistů všemi směry. Dva zbloudili z davu, vešli do zahrady a uslyšeli kosy. Hned mají vysvětlení pro ten nezvyklý zpět odkudsi z výšky.

„To je z repráků,“ usuzují svorně a vytáčejí hlavy.

Repráky, to řekli přesně. V každém koutě naší mysli stojí jeden a vyřvává svoji melodii. Z každého repráčku jiný nápěv, jiné ale, jiné kdyby. Neustálý proud slov, nekonečný lomoz otupující smysly. Smysl pro krásu, smysl pro pravdu, smysl pro tiché odevzdání svobodnému prostoru duše. Jeho šíře je nekonečná, pojme vše. Mysl to neví, nervózně mlaská na spolubydlícího dopřávajícího si posilující spánek a z okna křičí na dělníky: „Buďte už sakra zticha!“

I kdyby stokrát ztichli, ticho se nedostaví. Ticho není možné vykřičet, ticho je možné jediné – poznat je. V zahradě duše za cípy přidržují je kosi.

 

Peří nebo železo?

Jeden kamarád mi dal hádanku. Prý není těžká, jenom musím odpovědět rychle.

„Co je těžší, kilo peří nebo kilo železa?“

„Kilo železa,“ odpověděl jsem bez váhání.

Kamarád se začal smát.

„Nachytal se, nachytal! Kilo peří nebo kilo železa. To je přece stejné!“

Měl takovou radost, že mi přišlo zbytečné cokoliv mu vysvětlovat. Stejně bych mu nic nevysvětlil. Nešlo mu o skutečnost, ale o to někoho nachytat. Řeknu to, když dovolíte, vám.

Ano, z fyzikálního hlediska je to skutečně totéž, ale není to totéž, když vám spadne na palec u nohy řekněme jeden kilogram vážící polštář nebo kilové závaží. Zkuste to a uvidíte.

Na závěr otázka. Co je těžší, kilogram štěstí nebo gram bolesti? Prosím, odpovězte rychle.

 

Krajina naplnění

Kdo z nás nikdy nebyl malý kluk nebo holka, kdo z nás nesnil o tom, že vyroste a bude, no, velký. Velký sportovec nebo lékař, velká modelka nebo zpěvačka. Všechno by šlo lehce, kdyby záleželo jenom na nás, na našem talentu a úsilí. Nesvítí však na semaforu života jenom zelené světlo. Jsou tady rodiče, jsou tady učitelé, je tady společnost, kteří v tobě namísto nadějného umělce od dětství vidí advokáta nebo učitele a všechny tvé tvůrčí počiny devalvují komentáři, že na bohéma v rodině není nikdo zvědavý, uměním se beztak dnes člověk neuživí, nejdřív je třeba dělat něco pořádného a teprve potom, ve volném čase, zbude-li nějaký, si člověk může napsat nějakou tu básničku nebo namalovat obrázek. A já vám říkám, že není nic kromě volného času, všechno je tady pro vás a čeká, jak si to zařídíte. Jestli budete poslouchat hlasy takzvaných rádců nebo své vlastní srdce. Jestli budete žít sny lidí ve vašem okolí nebo své vlastní sny, až nakonec jednoho dne odložíte všechno, všechno, co vás netěší, co vám ubírá sílu, inspiraci a naději, ale děláte to, protože vás kdosi přesvědčil, že je správné to dělat, a ozbrojeni vírou ve svůj sen a důvěrou v jeho uskutečnění se vydáte do neprobádaných koutů lidské duše. Krajiny, která je vám možná nyní vzdálená, která je přesto vaším pravým domovem. Ta krajina se nazývá naplnění.

 

Přání zlomené nohy a všezavršující smích

Dvě ženy. Jedna za okýnkem informací na autobusovém nádraží, druhá z opačné strany. Obě starší dámy. A hádají se jako malé děti. Křičí na sebe a přejí si skutečně krásné věci: „Já vám přeju, aby k vám byl každý tak příjemný, jak ste byla vy ke mně!“

„A já vám přeju, aby, abyste zakopla a zlomila si nohu!“

Jak říkám, jako děti. O co šlo? Není podstatné.

Jenom o několik kroků dál sedí na lavičce další dvě ženy, dvě šedovlasé dámy. Elegantně oblečené, s příručními zavazadly vyzařujícími pohodu domovů, z kterých přišly. Povídají si, smějí se, prostě a důvěrně, doslova jako děti. O co jde? Není podstatné.