Divadelní hry

Konkurz na vraha

Artur je uznávaný prozaik. Před lety způsobil vážnou dopravní nehodu, díky které přišel o matku, sám ochrnul na dolní polovinu těla. Prakticky neopouští svůj suterénní byt. Částečně kvůli strachu z další možné nehody, hlavně pak díky své partnerce Kateřině, která ho motivuje k neustálému psaní.

Poslední dobou Arturova popularita zvolna upadá, stejně jako jeho vědomí smyslu života. Klesá i prodejnost jeho knih. Aby to napravila, rozhodne se Kateřina nechat Artura zabít. To podle jejích představ opět vynese Arturovy knihy na přední místa prodejnosti. Současně za něho má připravenu náhradu, Arturova mladého plachého asistenta Reného.

Když se Artur dozví, že pod jeho jménem René publikoval nový román, vnímá to jako pověstnou poslední kapku.

Novou naději do jeho života nečekaně přinese mladá novinářka Žaneta. Nejen díky bouřce spojené s výpadkem proudu během jejich pracovního setkání mezi nimi dojde ke sblížení.

Artur se z nového vztahu dlouho netěší. Hned následující den se dozvídá o konkurzu, který byl kvůli němu uspořádán. Sám si má zvolit, kdo ho sprovodí ze světa. Ve hře je jeho osobní lékař, mladý asistent René a starší neznámý muž. Volí neznámého muže. Dostává týden, aby se na svůj odchod připravil.

Artur prožívá poslední dny ponořen sám do sebe. Jediné spojení se světem živých mu zprostředkovává stará myš hlodající ve zdi. Na světlo vyplouvají nové okolnosti jeho despotického vztahu k matce a Kateřině v době jeho vrcholné slávy.

Když nedokáže pomoci sám sobě, pomůže na svobodu alespoň myši. Neznámý, který Artura ze skrytu pozoruje, ho nedokáže zabít. Namísto toho mu pomůže odejít.

Když Kateřina vidí, že je Artur pryč, zachvátí ji panika. Myslí si, že ho Neznámý, který se ukáže být jejím otcem, skutečně zabil.

V kritické chvíli zasáhne René. Vybičovaný nejistotou z jejich nerovného vztahu namíří na Kateřinu pistoli. Ta zůstává nadále chladná. Když René vystřelí do vzduchu, Kateřina se na něho vrhne a začne ho bít. Konečně se René vzchopí a uštědří jí políček. V tu chvíli se něco zlomí. Kateřinina po léta živená zášť vůči Arturovi je pryč a ona se otvírá novému vztahu.

 

Postavy

Artur – uznávaný spisovatel

Kateřina – Arturova partnerka

Doktor – rodinný lékař, kutil – motorista

René – Arturův asistent

Neznámý – kandidát na vraha

Žanet – novinářka, Arturova přítelkyně

Matka – Arturova zesnulá matka

Učitelka

Myš

 

Scéna

Velmi prostě zařízená místnost bez oken. Veškeré vybavení pamatuje své. Postel s železnou konstrukcí, židle, stojací věšák, toaletní stolek se zrcadlem a džbánem na vodu. Místnosti dominuje velký psací stůl s mechanickým psacím strojem. Zadní část scény částečně tvoří projekční plátno, na kterém se zobrazují Arturovy denní úkoly, jeho pocity, myšlenky, vzpomínky a další obrazy.

 

Předscéna 

Artur, domácky oblečený muž kolem padesáti let, sedí nehybně na židli uprostřed jeviště. Přes klín má rozprostřenou deku splývající k podlaze. Svěšená hlava spočívá na prsou. Vedle židle stojí prázdné kolečkové křeslo.

Diváci zvolna zaujímají svá místa v hledišti.

Třetí zvonění.

Světla v sále zhasnou. 

 

Obraz 1.

Pomalu se rozsvěcí světlo – na jevišti i v sále.

Velmi pozvolna se opět setmí.

Opět svítá.

Artur sedí celou dobu bez hnutí.

Na plátně v zadní části jeviště se pomalu vynořuje nápis:

Program dne: Práce na novém románu.

Kolem nápisu nesourodá směsice stínů.

Vstoupí Kateřina, mladá atraktivní žena (přinejmenším se tak snaží působit) kolem třiceti let. Rozhodným krokem kráčí přímo k Arturovi, její kroky se dunivě rozléhají. Náhle se zarazí, okamžik zůstane napjatě stát, potom spěšně odchází.

Artur se chvěje po celém těle, pláče, směje se, vše najednou.  V bolestném gestu zaboří tvář do dlaní.

Znovu se rozezní kroky.

Artur strne. Vytočí hlavu do strany a napjatě naslouchá. Potom se kvapně přemístí ze židle do kolečkového křesla. Deka skončí na podlaze.

Do místnosti rázně vpochoduje Kateřina, míří rovnou k psacímu stroji. Krátce se zadívá na založený list papíru, potom ho prudkým pohybem vytrhne z válce. Čistá bílá plocha papíru ji dovádí k hněvu. Roztrhne papír na dva kusy a odhodí na zem. Kvapně odchází, za chůze se ohlédne po Arturovi. V jejích očích lze číst výhrůžku.

Artur se bolestně svíjí v křesle.

Přichází Doktor, urostlý muž zhruba v Arturově věku. Na sobě má starší košili s vyhrnutými rukávy a montérky. Ve špinavé ruce drží kufřík. Za chůze kufřík odloží na stůl, potom zezadu přistoupí k Arturovi a položí mu ruku na rameno.

Artur (odtáhne se): „Nesahej na mě!“

Uvědomí si, že je to Doktor a ne Kateřina, a začne se omlouvat:  „Odpusťte, Doktore, myslel jsem-“

Doktor (konejšivě): „To je v pořádku.“

Položí Arturovi ruce na ramena.

Artur (bolestně): „V pořádku?“

Doktor si všimne špíny na svých rukou. Rychlým pohybem si otře dlaně o kalhoty a znovu je vrátí na Arturova ramena.

Artur (náhle inspirován): „Doktore, smím se vás na něco zeptat?“

Doktor (ochotně): „Jistě.“

Artur (naléhavě): „Doktore, vy jste vzdělaný člověk. Řekněte, jde nějak dokázat, že žiju? Mně laikovi, rozumíte? Že nejsem jenom něčí představa, postava z románu… Doktore. Prosím vás. Když mi teče krev, když se pořežu a ona teče, je to život? Nebo když mě bolí hlava, nemůžu usnout a myšlenky bloudí sem a tam, jsem živý? Je TOHLE život?!“

Artur bezradně rozhodí ruce, nechá je spadnout do klína, potom si dlaněmi zakryje obličej.

Doktor se postaví k jeho boku, dlaní mu svírá rameno, přitom otočí hlavu ke svému kufříku.

Doktor (konejšivě): „Arture. Arture, no tak…“

Doktor se několika rychlými kroky přesune ke stolu, otevře kufřík, spěšně vytáhne tubu s léky, několik pilulek vysype do dlaně a předloží je Arturovi tisknoucímu si bolestně spánky.

Na plátně se míhají stíny. Zní rušivá hudba.

Doktor rychlým pohybem vrátí prášky zpět do tuby, znovu sáhne do kufříku, vytáhne injekci a začne kvapně připravovat uklidňující dávku.

Artur vztáhne ruce k nebi.

Artur (zoufale): „Slyšíte?! Jsem SKUTEČNĚ živý?!“

Do místnosti rozhodným krokem nakráčí Kateřina, s kamenným výrazem ve tváři přistoupí zezadu k Arturovi a ve chvíli, kdy jeho ruce spadnou zpět do klína, ho zezadu pevně obejme. Je znát, že to nedělá poprvé.

Doktor aplikuje uklidňující látku.

Arturovi poklesne hlava.

Artur (omámeně): „Málem bych zapomněl. Doktore – jak se daří vašemu vozu?“ Potom ho obejme tma.

 

Obraz 2.

Artur sedí v kolečkovém křesle v popředí jeviště a nepřítomně hledí přes hlavy diváků. Na jeho tváři se zračí mírný úsměv, ruce klidně spočívají na dece rozprostřené nedbale přes klín. Za jeho zády svítí na plátně zvýrazněný nápis:

Program dne: PRÁCE NA NOVÉM ROMÁNU

Kolem nápisu několik nevýrazných stínů.

Artur, stejně jako celá místnost, vypadá zanedbaně.

Do místnosti vklouzne Kateřina. V ruce drží několik povadlých květin. Vezme staré, úplně suché květiny z vázy vedle psacího stroje, položí je na stůl, a vloží do vázy květiny, které přinesla. Nevypadají o nic míň žalostně než ty původní. Přitom zkontroluje prázdnotou svítící list papíru zasunutý do psacího stroje. Potom se zezadu přivine k Arturovi a začne ho výskat ve vlasech.

Kateřina (medově): „Arture… Arturku… Odpočinul sis? To je dobře, moc dobře. To se ti to bude psát. Ne, že bych na tebe chtěla tlačit, ale oznámený termín vydání se blíží a my máme sotva polovinu rukopisu.“

Artur kucká smíchy.

Kateřina pevně zaklesne prsty do jeho vlasů, volnou rukou ho zezadu obejme.

Kateřina (vášnivě): „Arture!“

Artur vyprskne smíchy, vytrhne se jí a popojede kus dopředu:  „To lechtá!“

Kateřina ho následuje pomalou rádoby elegantní chůzí. Ve skutečnosti působí spíše jako šelma blížící se ke své kořisti. Uchopí držadla a pomalu tlačí křeslo s Arturem místností.

Kateřina (mámivě): „Jak by se ti líbilo vypadnout z týhletý díry? Jenom ty a já. Tak jako za mlada. Užít trochu romantiky…“

Na plátně se objeví nepříliš ostrá fotografie moře. Je slyšet šumění moře, křik racků.

Artur (zasněně): „Dal bych si pudink.“

Kateřina (podbízivě): „Vzpomínáš?“

Artur se s mlasknutím rozjede k psacímu stolu, otevře zásuvku, vyndá blok a tužku, položí si věci do klína a rozjede se ke Kateřině.

Na plátně se objeví na čtverečkovaném papíře rukou nakreslené schéma hry „Lodě“.

Artur (rozverně): „Já a mladý! Děláš si legraci?!“

Vezme blok z klína a nabídne ho Kateřině (vesele): „Zahraješ si se mnou?“

Kateřina si zvolna pozvedne sukni a rozkročmo mu vsedne na klín (svůdně): „K vašim službám, kapitáne!“

Artur na ni překvapeně hledí. Blok vyklouzne z jeho dlaně na zem.

Kateřina uchopí Artura dlaněmi za krk (svůdně): „Tak co, vrací se ti paměť?“

Artur otevře ústa, chce něco říct, nakonec však neřekne nic. Jeho počáteční příjemné překvapení z Kateřinina zájmu ustupuje stále většímu napětí.

Kateřina se k němu nakloní jako by ho chtěla políbit. Ruce přitom spustí do Arturova klína (svůdně): „Mám ti pomoct ji oživit?“

Artur prudce rozhodí paže: „Nech mě na pokoji!“

Kateřina spadne pozadu z jeho klína. Chvíli nevěřícně sedí na zemi s nohama od sebe, potom prudce vstane a odkráčí ze scény. Přitom se drží za naražený loket (zlostně): „Parchante nevděčný!“ 

 

Obraz 3.

Artur přejíždí sem a tam po pokoji, za ním v těsném závěsu Doktor – na sobě montérky, v ruce klíč na utahování matic. Na projekčním plátně je stejný nápis jako v předchozím obraze, jenom větším písmem:

Program dne: PRÁCE NA NOVÉM ROMÁNU

Kolem nápisu nesourodá směs stínů.

Doktor (nepřítomně): „Arture, Arture, poslouchejte mě…“

Artur (náhle se otočí, důrazně): „Ne. VY POSLOUCHEJTE MĚ! Můžete mi říct JEDINÝ rozumný důvod, proč bych měl pokračovat v psaní?!“

Doktor se zarazí, neví, co odpovědět. Přitom úkosem obhlíží Arturův vozík, jestli by nepotřeboval opravit.

Artur (s úsměvem): „Ptal jsem se vás už dnes na váš vůz?“

Doktor se rychle skloní a pečlivě utáhne jeden šroub.

Doktor (hledá slova): „Já – no -“

Zasune klíč do kapsy, vyndá malou olejničku a promaže vozík.

Artur (zasněně): „Taky jsem měl auťák. Parádní. Těch koní pod kapotou a střecha se dala odklopit. Holky to měly rády, ale maminka ne, maminka se bála. Pomalu Arturku, jenom pomalu…“

Doktor se narovná, přitom schová olejničku zpět do kapsy  (rázně): „Očekává se to od vás.“

Artur se se smíchem rozjede po místnosti.

Doktor postoupí za ním.

Artur (náhle se zarazí, bolestně): „Řekněte, Doktore, dá se s takovým vozem jet pomalu?!“

Doktor (naléhavě): „Je to vaše profese!“

Artur se prudce otočí, pomalu přijíždí k Doktorovi (bolestně): „Řekněte kdo, KDO to očekává?! Co to může být za lidi, co čtou takové knihy?! Nebo si skutečně myslíte, že jsem někdy napsal něco, co by za to stálo? Myslím SKUTEČNĚ stálo? Vždyť jsou to všechno žvásty, kecy, krindy pindy, rozumíte?! Cvičený šimpanz by to napsal líp, ať mi všichni šimpanzové odpustí. Proboha Doktore, CO JÁ JSEM ZA SPISOVATELE?!“

Prudce obrátí vozík a odjíždí od Doktora směrem k okraji jeviště.

Doktor postoupí krok jeho směrem, potom zůstane nerozhodně stát.

Artur (horečně): „Ano, v mládí, v mládí jsem napsal pár věcí, co za něco stály. Protože JÁ JSEM ZA NĚCO STÁL! Stál jsem si za svým a hlavně jsem žil, žil jsem, jestli rozumíte. Dělal jsem, co jsem chtěl, někdy i pěkný kraviny, ale nelituju žádné. A víte co?! Já jsem na ně pyšný! Protože to všechno byl život! SKUTEČNÝ život. Zatímco teď nedělám vůbec nic, psaní nevyjímaje. Psaní, to je ta největší nicota vůbec pro někoho, kdo žil, a JÁ JSEM UMĚL ŽÍT, to mi věřte.“

Doktor vykročí k Arturovi, současně otevře ústa, aby navázal na jeho promluvu. Vtom do místnosti vstoupí Kateřina. Za ní plaše kráčí René, muž nevýrazného zevnějšku kolem pětatřiceti let. Na sobě má o několik čísel větší sako, v rukou opatrně drží středně velkou dortovou krabici.

Kateřina (sebevědomě): „Arture, představuji ti tvého nového asistenta.“ Přitom se otočí na Reného a pobídne ho: „No tak René, ukaž se.“

René se trochu narovná, hned mu ale opět poklesnou ramena. Je znát, že by byl nejraději někdy jinde.

Artur pomalu přijede k Renému, z bezprostřední blízkosti si ho zaujatě  prohlíží.

René ustoupí o několik sotva znatelných krůčků zpět.

Artur (rozhodně): „Měl jsem asistenta.“

René ustoupí, či spíše uskočí, o další krok.

Kateřina ho postrčí zpátky.

Artur (vychutnává si): „Taky Renééé…“

René by nejraději zmizel, v tom mu však brání Kateřina, která se postavila za jeho záda.

Artur (s vědomím převahy): „Pěkné dřevo.“

Rázným pohybem se odvrátí od dvojice (tlumeně): „Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem ho vyhodil. Byl ABSOLUTNĚ nepoužitelný.“

Zezadu k němu přistoupí Kateřina, přitom mu položí ruce na ramena (chlácholivě): „Jak je to prosím tě dávno?“

Přes rameno se ohlédne po Reném a pokračuje: „Ty jsi nikdy nedostal druhou šanci?“

Doktor vykročí ke dveřím (omluvně): „Promiňte, ještě musím-“ Na vysvětlenou vezme z kapsy klíč. Až na Reného, který na něm visí očima jako na svém možném zachránci, si ho nikdo nevšímá, tak prostě odejde.

Artur (s náznakem ironie): „Ne.“

Kateřina se ho pokusí obejmout.

Artur (odhodlaně): „Pokud vím, tak se život žije na první pokus. BEZ VÝJIMKY. Kdyby aspoň ty BLBÉ LODĚ uměl hrát! To je houby život.“

Kateřina, aniž by přestala objímat Artura, se obrátí k Renému a pohybem hlavy ho vybídne k činu.

René prkenně přistoupí k Arturovi, v předpažených rukou drží dortovou krabici (nejistě): „Jááá… Jááá…“

Artur se překvapeně podívá nejprve na Reného, potom na krabici.

Kateřina (mírně): „No, jenom si to vezmi.“

Artur opatrně uchopí krabici a položí si ji na klín. Rychlým pohledem se podívá na Kateřinu, potom opatrně sejme víko.

Ruka s víkem zůstane nehybně viset ve vzduchu. Kateřina víko spokojeně vezme a předá Renému.

Artur (nanejvýš překvapeně): „Není to…? To je…!“

Obě ruce vsune do krabice a začne dychtivě jíst. Ve chvíli má ruce i obličej umazaný od pudinku.

Kateřina se vítězoslavně usmívá, v Reného tváři se zračí čisté zděšení.

Artur (s rostoucím dojetím): „Miluju pudink! Já… Já ho prostě miluju! Myslel jsem, že už… Od té doby, co… Že už snad ani…“

Najednou se rozpláče, přitom si předloktím zakryje obličej.

 

 Obraz 4.

Artur maluje. Na kolenou si přidržuje na dřevěném rámu napnuté plátno, malířskou paletu si položil do klína. Štětec drží střídavě v ruce a v zubech. Košili i obličej má umazaný od barev. Občas se podívá směrem do hlediště, přivře jedno oko, něco si přeměří štětcem. Je znát, že si malování skutečně užívá.

Na projekčním plátně je nápis:

Program dne: Beseda s dětmi z mateřské školy

Kolem nápisu směs barevných skvrn.

Vchází Kateřina, přes ruku nese starší pomačkané ušpiněné sako. Nedbale ho přehodí přes opěradlo židle vedle psacího stolu a zamíří k Arturovi (podrážděně): „Co děláš?“

Artur (nadšeně): „Maluju! Vždycky jsem chtěl malovat!“

Kateřina (otráveně): „Skvěle, musíš s tím začínat zrovna teď? Podívej se, jak vypadáš!“

Vytáhne kapesník, nasliní jeden cíp a začne Arturovi otírat obličej.

Kateřina (netrpělivě): „Za chvíli je tady školka a ty-“

Artur (klidně, s náznakem překvapení): „Děti nemalují?“

Kateřina znovu nasliní kapesník a pokračuje v čištění Arturova obličeje (nepřítomně): „Kde je René?“

Artur ujede z jejího dosahu (nadšeně): „V dílně! Jmenoval jsem ho Doktorovým asistentem.“

Kateřina mu vytrhne obraz i paletu a odhodí ji na postel. Přitom si zašpiní dlaně od barev (zlostně): „Krucinál fagot!“

Artur se směje.

Kateřina spěšně naleje vodu ze džbánu na toaletním stolku do umyvadla a horečně si začne mýt ruce. Utře se do ručníku, potom ho hodí po Arturovi (naštvaně): „Ty se taky koukej umýt!“

Artur zachytí ručník, zvedne ho nad hlavu jako prapor a za smíchu s ním začne přejíždět po místnosti.

Kateřině dochází trpělivost. Nasupeně popadne vozík a začne Artura násilím tlačit k umyvadlu.

Vtom se rozezní ševelení dětských hlasů. Do místnosti vkráčí Učitelka, starší upravená dáma. Na provázku vede šest párů dětí zastoupených různobarevnými nafukovacími balonky vznášejícími se v prostoru.

Kateřina nechá vozík vozíkem a běží ji přivítat.

Učitelka (sladce): „Děti, děti, pozdravte hezky pana spisovatele.“

Děti (natahují): „Dóóó-brýýý dééén…!“

Artur zděšeně hledí na tu hordu. Barevné skvrny na plátně se mění v černobílé.

Artur (náhle vybuchne): „Nechte si ty blbé připomínky, ano?!“

Učitelka se tváří překvapeně, nakonec zvítězí její profesionální vážnost. Děti znovu začínají štěbetat.

Kateřina mezi nimi přechází jako v bludišti, paže pozvednuté, jako by se bála, že se umaže (strojeně): „Děti, děti…, jestli byste se pana spisovatele rády na něco zeptaly, tak máte skvělou příležitost.“

Děti se ptají jedno přes druhé. Učitelka si zatím nerušeně povídá s Kateřinou.

Arturovi začíná třeštit hlava. Palbu otázek zvolna přehlušuje stále sílící pískání.

Matka (mimo obraz): „Pomalu, Arturku, pomalu…“

Artur (napjatě): „Můžeš být prosím tě chvíli z ticha?! A neříkej mi Arturku laskavě. Už mi není pět, jestli sis nevšimla!“

Artur se pokusí ujet z dosahu hluku na okraj jeviště. Tiskne si ruce na spánky, pískání však naopak ještě zesílí.

Je slyšet zvuk velkou rychlostí jedoucího automobilu, na plátně se objeví dvojice rychle se přibližujících reflektorů.

Artur se prudce obrátí k dětem (naléhavě): „Vypadněte z tý vozovky!“

Ozve se skřípění brzd, polekané dětské hlasy.

Na plátně se rychle míhají světla a stíny.

Děsem ztuhlá učitelka nechává z prstů vyklouznout šňůrky balónků, které se volně vznášejí vzhůru. Kateřina lhostejně přihlíží.

Zvuk prudkého nárazu.

Artur se bolestně vypne v křesle a potom zůstane bezvládně sedět.

Matka (tlumeně): „Arturku…“

 

Obraz 5.

Artur leží bez hnutí v posteli zakrytý sterilně bílou nemocniční přikrývkou. Na stolku u postele je váza s čerstvými květinami. U lůžka sedí Doktor v rozhaleném bílém plášti přes pracovní košili a měří Arturovi pulz.

Doktor (sám pro sebe): „No tak, Arture, Arture, no tak…“

O něco dál přechází velmi jednoduše oblečená, nenalíčená Kateřina, ruce má napjatě založené na prsou. René sedí za psacím stolem a nanejvýš zaujatě se probírá štosem písemností. Jeho sako je nedbale přehozené přes opěradlo židle.

Na plátně je vidět nepříliš ostrá fotografie zdemolovaného sportovního vozu. V pomalém sledu ji střídají obrázky z Arturova života – malý chlapec sfoukávající svíčky na narozeninovém dortu zpovzdálí sledovaný maminkou, o něco starší chlapec s širokým úsměvem a několika chybějícími předními zuby, vytáhlý student s batohem na zádech během výšlapu do hor, obrázek plaše se usmívající dívky – první láska, Artur pózující s knihou – první román, v pozadí opět maminka. Dále rukopisné poznámky na čtverečkovaném papíře, na mnohých je současně nakresleno schéma hry „Lodě“ s více či méně rozehranou partií.

Mimo obraz zní dialog:

Artur (klidně): „Bé jedna je zásah, mami.“

Matka (polekaně): „Jé, promiň, to jsem nechtěla.“

Artur (směje se): „Já se z tebe picnu! Ty mě přece MUSÍŠ zasáhnout, v tom ta hra spočívá!“

Matka (zamyšleně): „Aha, aha. Možná mi to budeš muset ještě jednou vysvětlit…“

Artur (vesele): „Jaképak vysvětlování-“

Artur na lůžku pohne rukou. Doktor vyskočí, zapřený rukama o postel sleduje svého pacienta (radostně): „Probouzí se!“

Kateřina přiskočí k posteli.

René rychle strčí písemnosti do zásuvky, aby ho snad Artur nenachytal při pročítání jeho poznámek.

Artur se znovu pohne, ozve se krátké zakašlání.

Kateřina (s velkým ulehčením): „Konečně.“

Pohledem vyzve Reného k odchodu, společně kvapně odcházejí.

Artur (náhle se posadí, zmateně): „Kde to sem? Kde je maminka?! Mami!“

Kateřina se zastaví, stejně tak René. Kateřina napjatě sleduje Artura, René nespouští oči z Kateřiny.

Doktor (citlivě): „Vaše matka zemřela.“

Artur (zmateně): „Co – co? To není možné! Byla tak křehká, hotová panenka. Proč jsem ji – Kde je?! Chci ji vidět!“

Doktor: „Pohřeb byl minulý měsíc.“

Artur se snaží vstát z postele. Kateřina přiskočí, aby ho pomohla upokojit.

Artur (dotčeně): „Co to má znamenat?! Proč jste mě přivázali?!“

Doktor (mírně): „Abyste rozuměl…“

Artur nadzvedne pokrývku (užasle): „Moje nohy! Necítím nohy!“

Doktor (mírně): „O nohy jste přišel, jinak jste ale bohudík zdráv.“

Artur užasle pohlédne na Doktora, hned na to na Kateřinu.

Kateřina poklekne k lůžku.

Artur přes sebe prudkým pohybem přetáhne pokrývku. Ozve se pláč: „Nech mě na pokoji! Nech mě, ne ne…! Ty NEJSI moje – ne… Ty ne, ne, ne! MAMI!“

 

Obraz 6.

Artur sedí na vozíku, na kolenou plátno, maluje. Krok od něho René, v ruce připravenu sklenici s kalnou vodou.

Na plátně nápis: Program dne: Rozhovor pro Noviny

Pod nápisem primitivní kresba ženské postavy.

Ve váze na stole zvadlé květiny.

Artur (spokojeně): „Hotovo.“

René před Artura pohotově nastaví sklenici na odložení štětce. Rychlým pohybem postaví sklenici na stůl, převezme obraz a podrží ho pár kroků před Arturem, aby si ho mohl prohlédnout.

Artur (s náznakem ironie): „Jako živá.“

Do místnosti vstoupí Kateřina, René jí automaticky nastaví obraz k prohlédnutí.

Kateřina (bez zájmu): „To mám být já?“

Artur (vesele): „To máme hezky, co? Mám pocit, jako bych se znovu narodil.“

Slastně se protáhne.

Kateřina toho využije a začne mu svlékat svetr (netrpělivě): „Tak honem, za chvíli tady bude.“

Artur zvedne ruce, aby jí ulehčil práci (nechápavě): „Kdo?“

Kateřina místo odpovědi ukáže na projekční plátno. Současně odloží svetr na věšák a vezme z něj postarší sako.

Artur si prohlíží nápis na plátně, začíná tušit podraz  (podezíravě): „Při jaké příležitosti?“

Kateřina mu navlékne jeden rukáv saka (nezaujatě): „Vydání knihy.“

Artur se rozjede po místnosti, zpola oblečené sako visí z vozíku na zem (podrážděně): „Já jsem vydal knihu? Kdy k tomu došlo?“

Kateřina (klidně): „Minulý týden.“

Artur se prudce rozjede směrem ke Kateřině, dva kroky od ní zastaví (důrazně): „Nepamatuju se, že bych dokončil nějakou NOVOU KNIHU.“

Kateřina (klidně): „Tak vidíš.“

Artur se vyčítavě podívá na Reného. Ten stojí nejistě vprostřed místnosti, Arturův obraz mu slouží jako ochranný štít.

Artur se k němu zvolna rozjede (zlostně): „Týýý…!“

V polovině vzdálenosti stočí vozík ke Kateřině.

Je slyšet tichý zvuk startéru, jak se Doktor pokouší oživit svůj vůz.

Artur (teskně): „Proč?“

Kateřina k němu zvolna přijde a začne mu nezaujatě oblékat druhý rukáv saka.

Opakovaný zvuk startéru.

Doktor (mimo obraz): „No taaak…“

Artur (bolestně): „Proč?!“

Kateřina nevzrušeně pokračuje v oblékání.

Artur (hořce): „PROČ?!“

Vytrhne ruku z rukávu, vytáhne i druhou ruku a zlostně sakem praští o podlahu. René uskočí dozadu. Kateřina Artura sleduje povýšeným pohledem s vědomím své moci nad ním. Doktor znovu zkouší nastartovat vůz, opakované trhané pokusy předem odsouzené k nezdaru.

Artur se obrátí na Reného (klidně): „Dej to sem.“

René úslužně přiskočí k Arturovi a podá mu obraz.

Artur zvolna přijede k psacímu stolu, zvedne obraz nad hlavu a potom ho několika mocnými ranami rozmlátí o psací stroj.

Kateřina nevzrušeně přihlíží.

René zvolna odcouvá z dosahu Arturova hněvu. Přitom málem vrazí do Doktora, který kvapně přichází přivolán hlukem. Na sobě má umaštěné montérky a košili. Dlaně i tvář má umazané od oleje. Za chůze si připravuje injekční stříkačku s uklidňující látkou.

Doktor (sám pro sebe): „Krám jeden. Já se ale jednou naštvu a to pak budou lítat plechy!“

Artur zvedne psací stroj nad hlavu a hodí ho na podlahu. Jako by z něj spadl kámen. Pak svůj hněv obrátí k psacímu stolu.

Kateřina klidně sebere sako ze země, vezme ho za rukávy, zkušeným pohybem namotá volnou část saka, až vznikne jakási imitace lana. Tohoto provazu použije ke spoutání Artura snažícího se převrhnout psací stůl.

Současně se na Artura vrhne Doktor. René bezradně přechází kolem. Rád by pomohl, ale neví jak.

Arturovi se nedaří stůl převrhnout, vytrhne prozatím alespoň zásuvku a odhodí ji za sebe. Po podlaze se rozletí v ní uložené písemnosti.

Do místnosti vstoupí Žaneta. Půvab mladé novinářky nespočívá v nápadném oblečení nebo líčení, ale v přirozeném vyzařování. Zarazí se překvapena odehrávající se scénou. Ruka, kterou pozvedla, aby zaklepáním na rám dveří upozornila na svůj příchod, zůstane viset ve vzduchu.

Probíhá úporný zápas Artura s psacím stolem a současně s Kateřinou a Doktorem. Tomu se podaří Arturovi vpravit uklidňující látku, která však nezabírá.

Doktor odbíhá pro novou dávku ke svému kufříku, který předtím nechal stát u dveří, přitom si všimne Žanety. Nevěnuje jí větší pozornost a rychle připravuje dávku.

Žaneta poodstoupí kousek stranou. V její tváři se zračí nepředstíraný úžas. Náhle rozhodnuta se obrací k odchodu, vtom si jí všimne Kateřina. Nechá Artura Arturem a zamíří k ní. Za chůze si otře dlaně o boky a poupraví si vlasy.

Kateřina (přátelsky): „Á, už jste tady. No, co se dá dělat.“

Podá Žanetě ruku a zapomene ji pustit. Takto spojeny sledují, jak Artur mocným vzepjetím převrhne stůl na stranu.

Artur (vítězoslavně): „Jo!“

René už opravdu neví, jak by mohl být nápomocný, s bolestně staženým obličejem kvapně odchází.

Artur si všimne Žanety (potěšeně): „To jste VY?“

Kateřina konečně pustí její ruku.

Žaneta ožije. Skoro se rozběhne k Arturovi. Přitom zakopne o štos písemností a spadne na Artura tak šikovně, že se mu posadí na klín.

Artur (pobaveně): „Ne tak zhurta.“

Žaneta od něho odskočí na profesionální vzdálenost (omluvně): „Promiňte.“

Kateřina je potěšena příznivým obratem situace, pohybem hlavy naznačuje Doktorovi, aby schoval injekci. Doktor si balí věci a odchází. Kateřina ho zvolna následuje.

Artur (okouzleně): „Jak bych mohl prominout nejkrásnější klopýtnutí mého života?“

Žaneta je zaskočena Arturovou náklonností, rozhodně jí však není nepříjemná (vyhýbavě): „Tak, že bychom se do toho rovnou dali?“

Artur (vědom si nechtěného dvojsmyslu její věty): „Milerád.“

Žaneta spěšně vytahuje z kabelky zápisník. Ráda by se posadila, jediná židle v místnosti se však válí převrácena na podlaze.

Artur zachytí její pohled, zajede pro židli a postaví ji před Žanetu.

Artur (s úsměvem): „Pro vás.“

Žaneta (nejistě): „Děkuji.“

Artur s Žanetou sedí mlčky proti sobě. Někdo z nich by měl začít rozhovor, oba čekají, že to bude ten druhý.

Žaneta (konečně se ujme slova): „Tak…“

Artur (přeruší ji): „Možná by vás zajímalo, co jsme dělali, než jste přišla.“

Žaneta (nejistě): „Možná.“

Artur: „Dělala jste hodně rozhovorů?“

Žaneta (zvažuje odpověď): „Dost.“

Artur (lehce unaveně): „A dělala jste už rozhovor na bitevním poli?“

Žaneta neví, co odpovědět.

Artur: „Každý den je něco poprvé, nemyslíte?“

Žaneta (snaží se rychle odpovědět): „To jistě-“

Artur (skočí jí do řeči): „Někdo poprvé dokončí obraz, jiný poprvé převrátí stůl. Někomu poprvé vyjde kniha. První kniha, kterou nikdy nenapsal, a ona stejně vyšla. Tak si POPRVÉ uvědomí, že už je ÚPLNĚ k ničemu. Zbytečná součástka ve stroji, který dost dobře funguje i bez něho. Zažila jste někdy ten pocit? Jako když vám vrazí dýku do zad. Ale to je omyl, ta dýka už tam byla. Sám jsem na ni nalehl. Jak dlouho to muselo trvat, že jsem si ničeho nevšiml?! A jak to, že si toho všímám teď, kdy by mi to mělo být nejvíc jedno?“

Žaneta drží na kolenou otevřený zápisník, pero připravené ke psaní, nedokáže se však ani pohnout. V její tváři se zračí dojetí. Náhle se uvolní, jako by z ní něco spadlo.

Žaneta (s citem): „Když jsem byla malá, tatínek mi vyprávěl pohádky. Nečetl je z knížky, prostě si je vymýšlel. Byly to naše chvíle. Leželi jsme spolu v posteli, jeden vedle druhého. On vyprávěl, já jsem poslouchala, on mě hladil, já jsem myslela, že to tak patří. Až jsem se pořezala…“

Artur vztáhne ruku po Žanetině dlani a položí si ji do klína, tiše pláče.

Žaneta (nejistě): „Mám odejít?“

Artur (rychle se ovládne): „Ne, ne, ne. Kam bys chodila?“

Zablýskne se.

Artur zaujatě počítá: „Jedna, dvě-“

Ozve se zahřmění.

Artur (starostlivě): „Teď stejně nikam nemůžeš. V té bouřce, navíc…“

Zadívá se na její ruku ve svých dlaních, hledá slova.

Znovu se zablýskne, vzápětí zaduní hrom.

Artur (dojatě): „Velmi blízko.“

Do místnosti vstoupí rychlým krokem Kateřina, v ruce drží zavřený deštník.

Kateřina (spěšně): „Žene se bouřka. Jestli chcete, René vás zaveze domů.“

Žaneta se podívá na Kateřinu, na Artura, znovu na Kateřinu.

Žaneta (mírně): „Děkuji, ráda bych zůstala. Když dovolíte.“

Kateřina (pobavena její dlaní na Arturově klíně, s převahou): „Ale ovšem. Jenom ho nešetřete. Ať to stojí za to.“

Kateřina odchází.

Artur se přesune těsně k Žanetině židli. Její dlaň stále spočívá v jeho.

Artur (důvěrně se nakloní): „Můžu se tě na něco zeptat?“

Žaneta (se směsí strachu a vzrušení): „Jistě.“

Artur otevře ústa k otázce. Vtom se zablýskne, současně se ozve ohlušující zadunění. V okamžiku je tma.

Z dálky doléhá šumění deště.

Artur (polohlasem): „Bojíš se tmy?“

Žaneta (klidně): „Na co ses chtěl zeptat?“

Artur: „Víš, že jsi (na okamžik se odmlčí) krásná?“

Žaneta (vesele, odpovídá na předchozí otázku): „Strašně.“

Artur (rázně): „René! Světlo! Ihned!“

Jsou slyšet spěšné kroky, někdo do něčeho narazí, další dupot. Škrtnutí sirky. Objeví se plamínek světla, hned opět zhasne. Nové škrtnutí.  Zášleh ohně, výkřik.

Místností proběhne René, z pozvednutých paží a zad mu šlehají plameny.

René (nepříliš hlasitě, spíše jako by se omlouval): „Pomoc!“

Artur (pobaveně): „On mluví!“

Žaneta se vděčně směje.

Artur (vesele): „A mimochodem. Máš padáka!“

 

Obraz 7.

Artur přejíždí po místnosti zářící čistotou. Má dobrou náladu. Jakoby tančil. Tu něco upraví, tu něco urovná – deku na posteli, čerstvé květiny ve váze…

Na plátně nápis: Program dne: Konkurz na vraha

Pod nápisem graf prodeje Arturových knih za několik posledních let – výrazný pokles.

Vchází Kateřina v elegantním kostýmku, na nohou boty s vysokým podpatkem – nejnovější model. S dlouhou hůlkou v rukou připomíná dominu.

Kateřina (s náznakem ironie): „Převracení stolů tě už přešlo?“

Artur se zasměje.

Kateřina (povzneseně): „No, hlavně jestli nezapomněls číst.“

Významně poklepe ukazovátkem na plátno.

Artur se dívá nepřítomně před sebe.

Kateřině poněkud otráveně čeká na jeho odpověď.

Artur (blaženě): „Zapomněl, nezapomněl, víš, že mi to je, Kačenko, vlastně jedno?“

Kateřina (neutrálně): „Hlavně že jsi připravený.“

Artur jemně uchopí límce čisté bílé košile, kterou má na sobě (potěšeně): „Ty sis všimla?“

Kateřina si ho nevšímá, je zaujata svým vlastním obrazem v zrcadle nad toaletním stolkem. S ukazovátkem pod paží si upravuje vlasy.

Kateřina: „Stejně máš kuráž.“

Artur (potěšeně): „Myslíš?“

Kateřina: „Budeš mi chybět.“

Artur je dojatý. Rozjede se ke Kateřině, aby jí stiskl ruku, ta se však k němu s povzdechem otočí zády a kvapně odkráčí.

Místo ní do místnosti vstoupí Doktor a René, následováni neznámým mužem. Neznámý působí velmi nenápadně, je střední postavy, štíhlý, kolem šedesáti let, s prošedivělými vlasy. Na sobě má starší tmavé sako, nevýraznou košili a kalhoty.

René se s prosebným výrazem otáčí za odcházející Kateřinou, které nestojí ani za pohled. Doktor míří rovnou k Arturovi. Neznámý zůstane nezúčastněně stát stranou.

Doktor přistoupí k Arturovi a začne mu hmatem měřit na zápěstí tep.

Artur se chce začít smát, Doktorova vážnost mu to však nedovoluje. Trpělivě čeká, až Doktor dokončí úkon.

Artur (nejistě): „Nepotkali jste cestou-“

Doktor (odměřeně): „Žaneta dnes nepřijde.“

Artur (úzkostně): „Co to má znamenat? René, dobře si vzpomínám, že jsem tě včera propustil!“

Znovu přichází Kateřina (odměřeně): „Do toho ty nemáš co mluvit.“

Arturovi neunikne krátký stisk dlaně, kterým Kateřina povzbudila Reného. Všechno mu dojde.

Nadechne se, aby okomentoval vztah, který mu tak dlouho unikal, když si konečně všimne nápisu na plátně.

Program den: Konkurz na vraha

Zírá na něj s otevřenými ústy. Snaží se srovnat si myšlenky.

Kateřina něco tlumeným hlasem sděluje Doktorovi, ten několikrát krátce přikývne.

Artur (překvapeně): „To jako… NE.“

Začne roztěkaně přejíždět po místnosti.

Kateřina (klidně): „Neber si to osobně, Arture, ale…“

Artur: „Panebože, jak si to nemám brát osobně?! Jde snad o můj život NEBO NE?!“

Kateřina se obrátí k plátnu a zabodne ukazovátko do znázorněného grafu (klidně): „Zkus mě pochopit. Prodejnost tvých knih za poslední rok klesla sotva na polovinu. (dále s náznakem ironie) Ani tisk už o tebe nejeví zájem jako dřív.“

Artur (odevzdaně): „Rozumím, jsem už zkrátka starý vysloužilý… Já BLBEC.“

Kateřina (rozohněně): „Víš, jak stoupne prodejnost tvých knih, až se veřejnost dozví, že jsi po smrti?! Navíc tak brutálním způsobem?“

Artur (bez života): „Kdo je ve hře? Přiveď je, ať to mám za sebou.“

Kateřina zašvihá hůlkou ve vzduchu – v rychlém sledu ukáže na Doktora, Reného a Neznámého (vesele): „Tady stojí.“

Artur překvapeně vzhlédne, dlouho se dívá na Doktora, než je konečně schopen vyslovit: „Vy, Doktore?“

Doktor pokrčí omluvně rameny.

Artur (mírně): „Reného můžeš rovnou vyřadit, ten by neublížil ani mouše.“

René s nadějí pohlédne na Kateřinu, ta ho pohybem hlavy propustí. René vděčně odchází.

Artur se znovu obrátí k Doktorovi: „Pořád ještě jste neodpověděl na moji otázku.“

Doktor (přemýšlí): „Prosím.“

Artur: „Jde nějak dokázat, že žiju? Já, vy, Kateřina, kdokoliv. Jak se pozná, že je někdo živý? Tlukot srdce, pálení v duši, kde přesně je ta hranice? Neustále myslet nebo se rozpustit v bytí, brousit závity nebo přijít o rozum? Včera, dnes, zítra, jaký to má smysl, když schází pevný bod, jediná jistota smyslu. Jsou smyslem pochyby?“

Doktor by rád odpověď, ale nedostane prostor.

Artur střídavě promlouvá ke všem zúčastněným: „To si nemyslím. Smutek – beru. Bolest – beru. Láska – beru. Na život mi to ale nestačí. To není důkaz. To není vůbec nic proti tomu na co člověk ani nedokáže pomyslet a čím přece musí být, když ho to porodilo z ženy a když mu to dalo růst a klást si otázky. Doktore, nic ve zlém, ale…“

Doktor (poněkud zklamaně): „V pořádku.“ Odchází.

Také Kateřina se má k odchodu (jízlivě): „No, já nebudu rušit. Dobře se bavte.“

Zůstává Neznámý. Celou dobu stojí nehybně na jednom místě a sleduje každý Arturův pohyb.

Artur (zkoumavě): „Odkud vás znám?“

Neznámý (dává si načas): „Pokud se dobře pamatuji, tak jsme se naposled viděli v nemocnici.“

Artur (snaží se vzpomenout): „Nemocnice…“

Neznámý: „Ano.“

Artur: „Změnil jste profesi?“

Neznámý: „Neřekl bych.“

Artur si ho se zájmem prohlíží, něčím mu je sympatický.  Zvolna se k němu rozjede, pravici pozvednutou k pozdravu.

Artur (přátelsky): „Artur Klouček, spisovatel ve výslužbě.“

Neznámý (nechá podávanou ruku bez povšimnutí): „Pokud vím, jmenujete se Honák.“

Artur (sklesle): „Máte pravdu. Tak mi říkala Matka. Že to ale uteklo…“

Neznámý: „Co má letět, letí… Co má stát, stojí…“

Artur na něho překvapeně pohlédne. Muž se mu líbí čím dál tím víc. Jeho rozvaha, klid, jaký z něho vyzařuje.

Zvolna dojede k toaletnímu stolku a soustředěně naleje sklenici vody. Nabídne ji Neznámému.

Neznámý: „Děkuji.“

Ještě chvíli drží Artur sklenici mezi ním a Neznámým, potom se napije sám (se zájmem): „Vy asi nebudete zdejší, že?“

Neznámý: „Ne.“

Artur uvažuje, pomalu upíjí vodu, pohled upřený na Neznámého. Z jeho nehybné tváře nelze vyčíst vůbec nic. Co se asi skrývá za jeho klidem?

Artur (odhodlaně): „Kolik mám času?“

Neznámý: „Týden.“

Artur: „To stačí.“

 

Obraz 8.

Artur sedí nehybně v kolečkovém křesle uprostřed pokoje. Pohybují se pouze jeho prsty poháněné vnitřním neklidem.

Místnost je skoro prázdná, až na postel a toaletní stolek se džbánem na vodu. Vedle džbánu leží kus okoralého chleba.

Ve výšce na plátně je promítnut malý čtverec světla představující okno.

Je slyšet škrábání myši hledající si cestu zdí.

Vtom se ozve nový zvuk. Kdesi ve výšce vrkají holubi.

Artur ožije. Jeho tvář zalije světlo. Zvolna zvrátí hlavu a se zájmem se zadívá na okno.

V pruhu světla se k podlaze snáší bílé prachové peříčko (obraz na plátně).

Artur ho fascinovaně pozoruje.

Šramot ve zdi ustal.

Čím je peříčko níž, tím je Artur živější. Kruh světla kolem něho se rozšiřuje.

Konečně peříčko přistane na jeho klíně.

Artur ho uchopí jemně do prstů, dlouze si ho prohlíží. Jako by se dotýkal samotné podstaty bytí.

Znovu se ozve šramot, tentokrát ne od myši.

Arturovo tělo se napne. Světlo kolem něj pohasne. Neklidně se rozhlédne po místnosti a potom rychle zamíří k posteli. Peříčko ukryje pod matraci.

Poté se vrátí zpět na původní místo. S úsměvem pohlédne k oknu, pak se ponoří do sebe. Z jeho tváře vyzařuje klid.

 

Obraz 9.

Artur leží na zádech napříč přes postel. Zvrácená hlava visí bezvládně dolů z jejího okraje.

Ze zdi se ozývá škrabání myši.

Na plátně nad Arturovou hlavou je černobílý obrázek Arturovy Matky. Pomalu bledne a opět se vrací, stále dokola, pokaždé jinak zvětšený nebo natočený.

Ve zdi myš škrabe stále usilovněji.

Artur se pomalu převalí na bok. Stejně pomalu se posadí, potom se natáhne pro vozík a namáhavě do něho přeleze.

Zvolna dojede k toaletnímu stolku. Vezme kus chleba a pokusí se ho rozlomit. Nedaří se mu to. Napne všechny síly, ale je to marné. Je slyšet jeho zrychlený dech.

Konečně s bolestným vzlyknutím mrští chlebem o zem. V prázdném prostoru Arturovy kopky se zvuk nárazu tvrdého chleba o podlahu rozlehne jako menší detonace.

Artur sebere ze země několik kousků chleba a odveze je ke zdi, zpoza které se ozývá šramot. Ten na chvíli ustane.

Artur poodjede kousek stranou.

Za chvíli se ze zdi začne ozývat tiché chroupání.

Artur se spokojeně usmívá. Skloní se pro další kousek chleba, když se prostorem rozezní bouchnutí dveří a několik dunivých kroků.

Artur v předklonu naslouchá. Kromě hryzání myši nic jiného neslyší. Sebere další kousek chleba a položí ho ke zdi. Potom se pomalu vrátí zpět k posteli.

Artur sáhne pod matraci a vytáhne peříčko. Krátce se na ně podívá, potom pohlédne vzhůru. Na plátně se znovu objeví obraz okýnka. Následuje série prolínajících se záběrů množství nohou kráčejících ulicemi města doprovázených odpovídajícím, značně zesíleným, zvukovým doprovodem.

Artur drží v prstech peříčko, s mírně skloněnou hlavou se na ně dívá, přitom cestuje prostorem a časem. Hluk ho neruší.

Náhle vzhlédne, jako by chtěl těm nahoře něco říct, rozmyslí si to však. Znovu svoji pozornost obrátí k peříčku, jemně je hladí konečky prstů.

Zvuk kroků se zvolna vzdaluje.

Vtom se kroky ozvou znovu. Velmi blízko. Obrazy se rozplynou až na obrázek okna.

Artur se kvapně rozjede k posteli, aby peříčko ukryl do bezpečí, pozdě. Do místnosti vchází Kateřina.

Kateřina (odměřeně): „Co to bylo za rány?“

Artur trhaně kroutí hlavou, on o ničem neví. Peříčko drží na klíně ukryté pod stříškou z dlaní.

Kateřina (podezíravě): „Co je? Co to máš?!“

Artur se jí zdráhá peříčko ukázat, má strach, že mu ho vezme.

Kateřina významně nastaví ruku.

Artur pomalu zvedne dlaně.

Kateřina se nakloní níž, aby viděla, co ukrývá (pobaveně): „Ty máš teda starosti! Hlavně zítra nezaspi.“

Artur k ní zvolna vzhlédne, jeho dlaně opět přikryjí peříčko.

 

Obraz 10.

Artur sedí na židli zády pootočený k hledišti, nohy ležérně položené na psacím stole, čte noviny. Je jich před ním pěkná hromada. Pokoj je plný světla, barev, na stole nechybí květiny. Také Artur celý září. Mládím, úspěchem…

Stranou blíže k hledišti sedí v kolečkovém křesle jeho Matka a opakovanými bezmocnými pokusy se snaží ze země zvednout šátek.

Na plátně titulek: Světový úspěch českého spisovatele

Pod tím fotografie Artura podepisujícího se s radostí mladé ženě – na břicho. Další dívky čekají.

Artur (se smíchem čte): „Mladý autor láme rekordy prodeje i srdce žen…“

Odhodí noviny na zem, vezme další, znovu se se smíchem začte.

Matka (prosebně): „Arturku, Arturku…“

Artur se ohlédne přes rameno na Matku, za smíchu odhodí noviny a vezme další. Potom se natáhne pro drink, už jich v sobě podle všeho má několik. Napije se, otevře noviny a vyprskne smíchy. Otře stránku rukávem, pohlédne na rukáv, pak na noviny a rovnou je hodí na zem.

Matka: „Arturku…“

Artur (rázně): „René!“

V okamžiku přiběhne René, automaticky zvedne šátek a podá ho staré paní.

Artur (aniž by odtrhl pohled od novin, panovačně): „Postarej se o ni. Obléct, naložit do auta, za deset minut odjíždíme. – Za PĚT.“

René pomáhá Matce s oblékáním.

Do místnosti vchází Kateřina. Nejistě, avšak ne bez naděje, přistoupí k Arturovi.

Artur mechanickým pohybem sáhne před sebe na stůl a přes rameno jí podá kalhotky. Visí z jeho prstů jako předčasně zemřelý motýl.

Kateřina na ně překvapeně hledí neschopná slova.

Artur čeká několik vteřin a pak nechá kalhotky jednoduše vyklouznout z prstů na zem.

Artur (bohorovně): „Dobré. Ale nic víc…“

Kateřina se prudce otočí k odchodu, přitom málem vrazí do kolečkového křesla s Arturovou Matkou (plačtivě): „Dobrý den, maminko.“

S pláčem odběhne pryč.

René se za ní soucitně ohlédne.

Artur (žoviálně): „Minuta.“

René mlčky dokončí oblékání Matky, poté ji odveze ze scény k pomyslnému vozu. Po chvíli se vrátí zpět s prázdným vozíkem (až na Matčin šátek přivázaný k opěradlu), postaví ho vedle Artura a opět odejde.

Artur upustí rozečtené noviny na zem, vyprázdní do sebe zbytek sklenice, sundá ztěžklé nohy ze stolu a rychlým rádoby elegantním pohybem ovlivněným alkoholem se přemístí do vozíku.

S patřičným zvukovým doprovodem napodobujícím rozjezd auta se rázně rozjede ze scény. V poslední chvíli se zarazí, rychle obrátí a rozjede se zpět ke stolu, aby z vázy vzal jeden růžový květ. Místo toho se mu podaří vázu převrhnout.

Marně rozhazuje ruce, křičí „Z CESTY!!!“ Váza nezadržitelně padá k zemi.

Tma, zvuk tříštícího se skla.

Obraz 11.

Artur je zpět ve své kopce. Sedí na vozíku v popředí jeviště, píše. Škrabání myši ve zdi se mísí se škrabáním tužky po papíře.

Na plátně je nepříliš ostrý obraz letících ptáků – racků. Velmi pomalu se mění v obraz větví stromu a ten zas v obraz stébel trávy.

Artur: „Jako astronaut uvězněný ve své lodi, lapal jsem jakýkoliv signál existence byť vzdáleného života – bzučení mouchy, vrkání holubů ve světlíku, osamělé kroky na ulici…

Pokaždé, když jsem takový signál zachytil, jako bych se napojil na samotnou tepnu života. Jako bych byl znovu malý chlapec a měl jsem celý život před sebou. Či spíše, jako bych ho měl v sobě, nebo ještě lépe, jako bych byl samotným životem a zvolna jsem osidloval svět.

Věrným společníkem se mi stala stará myš. Kdo ví, jak je to dlouho, co sem spadla z ulice. Snad by to bylo možné vyčíst z díry, kterou trpělivě vyhlodává do zdi naší společné kopky a o které nepochybuje, že ji jednou dovede ke svobodě. I kdyby v ní měla nechat všechny své staré zuby. A i kdyby v ní měla nalézt smrt, ona si svou svobodu přece najde.

Kdybych dokázal chodit, vzal bych ji a vyšplhal nahoru k oknu, aby alespoň ona ještě jednou ochutnala vzduch, který voní mladou travou a kůrou stromů omytou deštěm. Řekl bych jí, ať pozdravuje všechny lidi a dává pozor na kočky. Bylo by hloupé, kdyby ji hned první den zakousl nějaký tlustý kocour.

Pak bych jí řekl: Jdi. A neohlížej se zpátky. Co bylo, bylo. To, co má přijít, je před tebou. Jedině tady dole je to totéž, tam venku je ale svět, opravdový svět. To bych řekl té myši a ona by šla a ani jednou by se neohlídla a mě by to nebylo líto.“

Artur unaveně složí ruce do klína. Jeho hlava poklesne. Nemá sílu psát dál. Na plátně probleskne obrázek Žanety.

Artur na okamžik pozvedne hlavu. Plátno září tlumeným svitem připomínajícím svit měsíce.

Artur se svěšenou hlavou unaveně jede k posteli. Chce se přesunout nahoru, síly ho však rychle opouštějí. Najednou jeho svaly ochabnou úplně a on se bezvládně sesune na podlahu.

Ani se nepokouší vstát. Jediné, co udělá, je, že na sebe z postele stáhne deku. Dopadne na něho jako hrst hlíny na rakev.

Z plátna se zvolna vynořuje obrázek Žanety. Současně zhasíná světlo.

Obraz 12.

Artur dosud leží na podlaze vedle postele. Nedaleko od něho se válí kus chleba.

Na plátně se míhá směsice stínů připomínající tanec větví ve větru.

Ve zdi pracuje myš.

Pomalu svítá.

Na opačné straně postele sedí Neznámý, bez hnutí pozoruje svoji oběť.

Z výšky se ozve tichý hlas.

Žaneta: „Arture…“

Stíny na plátně se rozplývají ve světle.

Artur se probouzí. Pomalu, namáhavě se podepře rukama, posadí se zády se opíraje o postel. Rozespale si protře obličej.

Artur (ulehčeně): „To byl ale blbej-“ (zívá)

Žanetina (naléhavěji): „Arture!“

Artur sebou polekaně trhne. Překvapeně se rozhlíží po místnosti. Neznámého si nevšimne.

Artur (nejistě): „Nebo snad…?“

Žaneta: „Tady.“

Z výšky se na provázku zvolna snáší košík. Artur se zvrácenou hlavou čeká, až se snese níž. Konečně na něho dosáhne.

Znovu pohlédne nahoru v naději, že zahlédne toho, kdo mu košík poslal. Potom košík nedočkavě otevře.

Nejprve vyndá lístek.

Na plátně se objeví rukou psaný nápis:

Každý den je něco poprvé.

Artur znovu vzhlédne k nebi. Usmívá se.

Odloží lístek a znovu sáhne do košíku.

Pomalu vytahuje ruku, překvapeně si ji prohlíží, potom si začne nedočkavě olizovat prsty. Znovu nabere a strčí do úst. A znovu. Směje se (okouzleně): „Jak tohle může vědět?! Jak tohle může vědět?! Viděli jsme se jenom jednou a to ještě napůl, protože se přihnala bouřka a světlo zhaslo – Ještě jsem ji nestačil ani – no – prostě – a ona na mě už s pudinkem! – Tyhlety novinářky, všechno hned vyšťourají…“

Vše pečlivě vyjí, olíže si prsty (spokojeně): „Tak to bysme měli.“

Vezme košík a začne se sunout ke kusu chleba ležícímu na podlaze. S vypětím sil kousek odlomí. Potom se doplazí k myší díře. Provázek udržuje spojení mezi ním a vnějším světem podoben pupeční šňůře.

Položí chléb před díru a přiklopí ho košíkem: „Promiň, malá, nic lepšího nemám.“

Vytáhne z kapsy oharek tužky a přiváže ji k provázku. Potom jí podepře košík. Odsune se kousek dál a potáhne za provázek. Past sklapne.

Znovu ji nastraží a pozpátku se odsune stranou.

Nemusí dlouho čekat. Hryzání ve zdi ustane a místo něho se ozve tiché ťapání myších tlapek následované chroupáním, jak si myš pochutnává na chlebu.

Artur lehce trhne provázkem.

Rychle se přesune ke košíku. Je spokojen, myš je uvnitř.

Neznámý vstane z lůžka, udělá několik kroků směrem k Arturovi.

Artur pomalu nadzvedne košík a vsune pod něho ruku.

Drží myš v dlani. Směje se. Několikrát ji jemně pohladí.

Neznámý pokračuje v chůzi. Náhle stočí směr svých kroků k prázdnému vozíku, tiše se do něho posadí.

Artur vzhlédne k nebi. Opatrně vloží myš do košíku. Zatahá za provázek. Fascinovaně pozoruje, jak košík stoupá stále výš. Usmívá se.

Z plátna zvolna vystoupí obraz letících ptáků.

Neznámý nepřestává Artura pozorovat. Vyzařuje z něj jakási zvláštní důstojnost, jako by neseděl na vozíku ale na trůně.

Košík s myší je pryč. Ještě nějakou chvíli zůstává Artur sedět se zakloněnou hlavou, potom sklouzne pohledem k vozíku. Jeho pohled se střetne s pohledem Neznámého.

 

Obraz 13.

Artur, oblečený do čisté bílé košile, sedí před toaletním stolkem a pečlivě si na tváře nanáší pěnu na holení. Jeho dobrou náladu odráží spokojené pobrukování.

Na toaletním stole leží růže. Na plátně je na čtverečkovaném papíře schéma hry „Lodě“

Neznámý (mimo obraz): „Bé čtyři je voda. Můžu se vás na něco zeptat?“

Artur: „Ovšem. Dé šest.“

Neznámý: „Vy opravdu chcete zemřít? Nic. Í dva.“

Artur: „Je nějaká jiná možnost? Samá voda. Ef osum.“

Neznámý: „Vždy je nějaká jiná možnost. Ef osum? Zásah.“

Artur: „A vy, vy jste si proč vybral své povolání? Ef devět.“

Neznámý: „Zásah, potopená. Otec si to přál.“

Artur: „Váš otec si přál, ať zabíjíte lidi? Dé deset.“

Neznámý: „To jistě ne. Nic. Prostě si přál důstojně odejít a nikdo jiný mu nebyl ochoten pomoci. Cé sedm.“

Artur: „Samá voda. Také jsem si přál umřít, dost dlouho…“

Neznámý: „A nyní?“

Artur se holí. Nespěchá, právě naopak. Každý jeho pohyb je oslavou života.

Kateřina (mimo obraz): „Píšeš?“

Artur: „Píšu.“

Kateřina: „Já tě ale vidím a nepíšeš.“

Artur: „Ale píšu. To nemůžeš vidět.“

Kateřina: „Vidím, že nepíšeš.“

Artur: „Vidíš, že sedím za stolem. Vidíš, že se prsty nedotýkám klapek stroje a na papíře nepřibývají písmena. To vidíš. Vidíš, že se dívám do prázdna, ale co vidím v tom prázdnu, to nevidíš. Nevidíš, co se odehrává v mé mysli a co se odehrává v srdci, které mám a které také není vidět. Nevidíš moji duši, nevidíš příběh, který prožívám, ať už dělám cokoliv.

Všechno je příběh, i klidně sedět, nemyslet na nic, prostě se dívat, a ani to ne. Zavřít oči, tak celý do sebe se vnořit, jako dítě se skrčit, jako ten nejmenší ze všech, jako kdokoliv, kdo má tu potřebu, to obrovské štěstí, že to dokáže. Být sám sebou, i když u toho nerozhazuje rukama a netřese hlavou a nevypouští žádná slova.

To je to poslední, poslední možnost, jak se dorozumět, jak sdělit to, co je, věčně a všude, čeho si každý může nabrat podle libosti, ale nenabere, protože má ruce plné pohybů a v ústech slova, která musí vypovědět, tolik lidí přesvědčit o své pravdě, učinit tolik gest, zabodat tolik vlaječek se svým jménem na tolik nesmyslných vrcholů-“

Artur se řízne. Jemným pohybem ohmatává místo zranění na krku. Fascinovaně hledí na několik krůpějí krve, které se otiskly na polštářky jeho prstů.

Kateřina (mimo obraz): „Vzal sis léky?“

Artur si pečlivě utře ruce do ručníku. Ve chvíli, kdy si začne utírat obličej, vstoupí Žaneta.

Žaneta (s úsměvem): „Připravený?“

Artur dokončí utírání obličeje, odloží ručník na toaletní stolek a vezme místo něho růži (laškovně): „Jak k čemu.“

Podá růži Žanetě. Ta ji od něho vezme a lehce ho květem ťukne po hlavě. Potom přistoupí zezadu ke kolečkovému křeslu.

Žaneta: „Kam to bude, pane?“

Artur máchne rukou před sebe (rozhodně): „Pořád rovně.“

Žaneta se opře do vozíku.

Artur (vážně): „Počkej chvilku.“

Artur se rozhlíží po pokoji, který mu dlouhý čas byl celým světem.

Náhle máchne Artur rukou (rázně): „Kupředu!“

 

Obraz 14.

Na posteli sedí Neznámý. Drží peříčko a pomalu s ním otáčí v prstech.

Do místnosti se vřítí Kateřina. Několik kroků od postele zůstane stát.

Kateřina (nanejvýš rozrušeně): „Kde je Artur?!“

Neznámý si dál klidně prohlíží peříčko.

Kateřina rychle překoná zbývající vzdálenost k posteli. Oběma rukama se o ni opře, z bezprostřední blízkosti hledí Neznámému do tváře. Toho nezajímá než peříčko.

Do místnosti vstoupí René, po několika krocích zůstane nejistě stát.

Kateřina (na pokraji zoufalství): „PTÁM SE, KDE JE ARTUR!!!“

René stáhne bolestně obličej, na pokraji pláče uteče z místnosti.

Neznámý položí peříčko na dlaň a lehce do něho foukne.

Pod Kateřinou se podlomí kolena. Sedí na podlaze s rukama na posteli, jako by se držela trosek potopené lodě (zoufale): Nezabils ho doopravdy, že ne?“

Neznámý s úsměvem pozoruje, jak se peříčko zvolna vznáší vzduchem.

Kateřina (zděšeně): „Proboha, tati!“

V pláči klesne na podlahu.

Místností rychle projde Doktor v umaštěné košili, v ruce nese prázdný kanystr na benzín, nevěřícně kroutí hlavou, přitom si něco nesrozumitelně mumlá.

Při odchodu se málem srazí s Reném, který do místnosti vpadne s pistolí v předpažené ruce. Míří přímo na Kateřinu.

Neznámý (s úsměvem): „Káčo, návštěva.“

René (vybuchne): „Vstaň, ty děvko!“

Kateřina se rozpláče ještě víc.

Neznámý (s úsměvem): „No, já nebudu rušit.“

Za chůze poplácá Reného po rameni a klidně odejde.

René (důrazně): „Řekl jsem, VSTAŇ!“

Kateřina pláče.

Místností opět projde Doktor. Tentokrát jde pomaleji, kanystr je plný benzínu.

Doktor (nepřítomně): „Já blbec, já…!“

René pozvedne pistoli nad hlavu. Pomalu mačká spoušť.  Z jeho tváře lze číst napětí z očekávané rány.

Konečně se ozve výstřel.

Všechno napětí z Reného rázem spadne, na tváři probleskne úsměv.

Kateřina vyskočí ze země a vrhne se na Reného. Buší do něho hlava nehlava (zoufale): „Ty pitomče jeden pitomý! Pozor jsi na něho měl dávat! Pozor! Nic jiného jsem po tobě nechtěla! TYYY…!“

René se zpočátku krčí, chrání si hlavu. Potom se náhle vzchopí. Narovná se a uštědří Kateřině políček.

Za scénou se ozve zvuk startovaného auta. Naskočí jako nic. Motor spokojeně přede roztáčen na plné obrátky.

Kateřina odklopýtá stranou. S otevřenou pusou hledí na Reného. Jakoby najednou vyrostl.  Zato Kateřiny viditelně ubylo.

Klidné bublání motoru.

Kateřina (mírně): „To nebylo špatné.“

René (ulehčeně): „Klidně ti můžu přidat.“

Kateřina: „Díky.“

Jdou zvolna k sobě.

Náhle tma – výpadek proudu.

Je slyšet bezprostřední smích, jak ve tmě pokračuje jejich sbližování.

Artur (velmi klidně): „Bojíš se tmy?“

Žaneta (radostně): „Strašně.“

Artur: „Tak rozsviť.“

Světla v hledišti i v sále se rozsvítí.

Poklonit divákům se přijíždí Artur v doprovodu Žanety.

Následuje René s Kateřinou.

Za nimi přichází Neznámý doprovázející Matku.

Na projekčním plátně je obraz na špalcích stojícího rozmontovaného automobilu – s příchodem Doktora se promění v nablýskaný k jízdě připravený vůz.

 

Napište komentář