Konkurz na vraha

Artur je uznávaný prozaik. Před lety způsobil vážnou dopravní nehodu, díky které přišel o matku, sám ochrnul na dolní polovinu těla. Prakticky neopouští svůj suterénní byt. Částečně kvůli strachu z další možné nehody, hlavně pak díky své partnerce Kateřině, která ho motivuje k neustálému psaní.

Poslední dobou Arturova popularita zvolna upadá, stejně jako jeho vědomí smyslu života. Klesá i prodejnost jeho knih. Aby to napravila, rozhodne se Kateřina nechat Artura zabít. To podle jejích představ opět vynese Arturovy knihy na přední místa prodejnosti. Současně za něho má připravenu náhradu, Arturova mladého plachého asistenta Reného.

Když se Artur dozví, že pod jeho jménem René publikoval nový román, vnímá to jako pověstnou poslední kapku.

Novou naději do jeho života nečekaně přinese mladá novinářka Žaneta. Nejen díky bouřce spojené s výpadkem proudu během jejich pracovního setkání mezi nimi dojde ke sblížení. 

Artur se z nového vztahu dlouho netěší. Hned následující den se dozvídá o konkurzu, který byl kvůli němu uspořádán. Sám si má zvolit, kdo ho sprovodí ze světa. Ve hře je jeho osobní lékař, mladý asistent René a starší neznámý muž. Volí neznámého muže. Dostává týden, aby se na svůj odchod připravil.

Artur prožívá poslední dny ponořen sám do sebe. Jediné spojení se světem živých mu zprostředkovává stará myš hlodající ve zdi. Na světlo vyplouvají nové okolnosti jeho despotického vztahu k matce a Kateřině v době jeho vrcholné slávy.

Když nedokáže pomoci sám sobě, pomůže na svobodu alespoň myši. Neznámý, který Artura ze skrytu pozoruje, ho nedokáže zabít. Namísto toho mu pomůže odejít.

Když Kateřina vidí, že je Artur pryč, zachvátí ji panika. Myslí si, že ho Neznámý, který se ukáže být jejím otcem, skutečně zabil.

V kritické chvíli zasáhne René. Vybičovaný nejistotou z jejich nerovného vztahu namíří na Kateřinu pistoli. Ta zůstává nadále chladná. Když René vystřelí do vzduchu, Kateřina se na něho vrhne a začne ho bít. Konečně se René vzchopí a uštědří jí políček. V tu chvíli se něco zlomí. Kateřinina po léta živená zášť vůči Arturovi je pryč a ona se otvírá novému vztahu.

Postavy

 Artur – uznávaný spisovatel

Kateřina – Arturova partnerka

Doktor – rodinný lékař, kutil – motorista

René – Arturův asistent

Neznámý – kandidát na vraha

Žanet – novinářka, Arturova přítelkyně

Matka – Arturova zesnulá matka

Učitelka

Myš 

Scéna

Velmi prostě zařízená místnost bez oken. Veškeré vybavení pamatuje své. Postel s železnou konstrukcí, židle, stojací věšák, toaletní stolek se zrcadlem a džbánem na vodu. Místnosti dominuje velký psací stůl s mechanickým psacím strojem. Zadní část scény částečně tvoří projekční plátno, na kterém se zobrazují Arturovy denní úkoly, jeho pocity, myšlenky, vzpomínky a další obrazy.

Předscéna 

Artur, domácky oblečený muž kolem padesáti let, sedí nehybně na židli uprostřed jeviště. Přes klín má rozprostřenou deku splývající k podlaze. Svěšená hlava spočívá na prsou. Vedle židle stojí prázdné kolečkové křeslo.

Diváci zvolna zaujímají svá místa v hledišti.

Třetí zvonění.

Světla v sále zhasnou. 

Obraz 1.

Pomalu se rozsvěcí světlo – na jevišti i v sále.

Velmi pozvolna se opět setmí.

Opět svítá.

Artur sedí celou dobu bez hnutí.

Na plátně v zadní části jeviště se pomalu vynořuje nápis:

Program dne: Práce na novém románu.

Kolem nápisu nesourodá směsice stínů.

Vstoupí Kateřina, mladá atraktivní žena (přinejmenším se tak snaží působit) kolem třiceti let. Rozhodným krokem kráčí přímo k Arturovi, její kroky se dunivě rozléhají. Náhle se zarazí, okamžik zůstane napjatě stát, potom spěšně odchází.

Artur se chvěje po celém těle, pláče, směje se, vše najednou.  V bolestném gestu zaboří tvář do dlaní.

Znovu se rozezní kroky.

Artur strne. Vytočí hlavu do strany a napjatě naslouchá. Potom se kvapně přemístí ze židle do kolečkového křesla. Deka skončí na podlaze.

Do místnosti rázně vpochoduje Kateřina, míří rovnou k psacímu stroji. Krátce se zadívá na založený list papíru, potom ho prudkým pohybem vytrhne z válce. Čistá bílá plocha papíru ji dovádí k hněvu. Roztrhne papír na dva kusy a odhodí na zem. Kvapně odchází, za chůze se ohlédne po Arturovi. V jejích očích lze číst výhrůžku.

Artur se bolestně svíjí v křesle.

Přichází Doktor, urostlý muž zhruba v Arturově věku. Na sobě má starší košili s vyhrnutými rukávy a montérky. Ve špinavé ruce drží kufřík. Za chůze kufřík odloží na stůl, potom zezadu přistoupí k Arturovi a položí mu ruku na rameno.

Artur (odtáhne se): „Nesahej na mě!“

Uvědomí si, že je to Doktor a ne Kateřina, a začne se omlouvat:  „Odpusťte, Doktore, myslel jsem-“

Doktor (konejšivě): „To je v pořádku.“

Položí Arturovi ruce na ramena.

Artur (bolestně): „V pořádku?“

Doktor si všimne špíny na svých rukou. Rychlým pohybem si otře dlaně o kalhoty a znovu je vrátí na Arturova ramena.

Artur (náhle inspirován): „Doktore, smím se vás na něco zeptat?“

Doktor (ochotně): „Jistě.“

Artur (naléhavě): „Doktore, vy jste vzdělaný člověk. Řekněte, jde nějak dokázat, že žiju? Mně laikovi, rozumíte? Že nejsem jenom něčí představa, postava z románu… Doktore. Prosím vás. Když mi teče krev, když se pořežu a ona teče, je to život? Nebo když mě bolí hlava, nemůžu usnout a myšlenky bloudí sem a tam, jsem živý? Je TOHLE život?!“

Artur bezradně rozhodí ruce, nechá je spadnout do klína, potom si dlaněmi zakryje obličej.

Doktor se postaví k jeho boku, dlaní mu svírá rameno, přitom otočí hlavu ke svému kufříku.

Doktor (konejšivě): „Arture. Arture, no tak…“

Doktor se několika rychlými kroky přesune ke stolu, otevře kufřík, spěšně vytáhne tubu s léky, několik pilulek vysype do dlaně a předloží je Arturovi tisknoucímu si bolestně spánky.

Na plátně se míhají stíny. Zní rušivá hudba.

Doktor rychlým pohybem vrátí prášky zpět do tuby, znovu sáhne do kufříku, vytáhne injekci a začne kvapně připravovat uklidňující dávku.

Artur vztáhne ruce k nebi.

Artur (zoufale): „Slyšíte?! Jsem SKUTEČNĚ živý?!“

Do místnosti rozhodným krokem nakráčí Kateřina, s kamenným výrazem ve tváři přistoupí zezadu k Arturovi a ve chvíli, kdy jeho ruce spadnou zpět do klína, ho zezadu pevně obejme. Je znát, že to nedělá poprvé.

Doktor aplikuje uklidňující látku.

Arturovi poklesne hlava.

Artur (omámeně): „Málem bych zapomněl. Doktore – jak se daří vašemu vozu?“ Potom ho obejme tma.

Obraz 2.

Artur sedí v kolečkovém křesle v popředí jeviště a nepřítomně hledí přes hlavy diváků. Na jeho tváři se zračí mírný úsměv, ruce klidně spočívají na dece rozprostřené nedbale přes klín. Za jeho zády svítí na plátně zvýrazněný nápis:

Program dne: PRÁCE NA NOVÉM ROMÁNU

Kolem nápisu několik nevýrazných stínů.

Artur, stejně jako celá místnost, vypadá zanedbaně.

Do místnosti vklouzne Kateřina. V ruce drží několik povadlých květin. Vezme staré, úplně suché květiny z vázy vedle psacího stroje, položí je na stůl, a vloží do vázy květiny, které přinesla. Nevypadají o nic míň žalostně než ty původní. Přitom zkontroluje prázdnotou svítící list papíru zasunutý do psacího stroje. Potom se zezadu přivine k Arturovi a začne ho výskat ve vlasech.

Kateřina (medově): „Arture… Arturku… Odpočinul sis? To je dobře, moc dobře. To se ti to bude psát. Ne, že bych na tebe chtěla tlačit, ale oznámený termín vydání se blíží a my máme sotva polovinu rukopisu.“

Artur kucká smíchy.

Kateřina pevně zaklesne prsty do jeho vlasů, volnou rukou ho zezadu obejme.

Kateřina (vášnivě): „Arture!“

Artur vyprskne smíchy, vytrhne se jí a popojede kus dopředu:  „To lechtá!“

Kateřina ho následuje pomalou rádoby elegantní chůzí. Ve skutečnosti působí spíše jako šelma blížící se ke své kořisti. Uchopí držadla a pomalu tlačí křeslo s Arturem místností.

Kateřina (mámivě): „Jak by se ti líbilo vypadnout z týhletý díry? Jenom ty a já. Tak jako za mlada. Užít trochu romantiky…“

Na plátně se objeví nepříliš ostrá fotografie moře. Je slyšet šumění moře, křik racků.

Artur (zasněně): „Dal bych si pudink.“

Kateřina (podbízivě): „Vzpomínáš?“

Artur se s mlasknutím rozjede k psacímu stolu, otevře zásuvku, vyndá blok a tužku, položí si věci do klína a rozjede se ke Kateřině.

Na plátně se objeví na čtverečkovaném papíře rukou nakreslené schéma hry „Lodě“.

Artur (rozverně): „Já a mladý! Děláš si legraci?!“

Vezme blok z klína a nabídne ho Kateřině (vesele): „Zahraješ si se mnou?“

Kateřina si zvolna pozvedne sukni a rozkročmo mu vsedne na klín (svůdně): „K vašim službám, kapitáne!“

Artur na ni překvapeně hledí. Blok vyklouzne z jeho dlaně na zem.

Kateřina uchopí Artura dlaněmi za krk (svůdně): „Tak co, vrací se ti paměť?“

Artur otevře ústa, chce něco říct, nakonec však neřekne nic. Jeho počáteční příjemné překvapení z Kateřinina zájmu ustupuje stále většímu napětí.

Kateřina se k němu nakloní jako by ho chtěla políbit. Ruce přitom spustí do Arturova klína (svůdně): „Mám ti pomoct ji oživit?“

Artur prudce rozhodí paže: „Nech mě na pokoji!“

Kateřina spadne pozadu z jeho klína. Chvíli nevěřícně sedí na zemi s nohama od sebe, potom prudce vstane a odkráčí ze scény. Přitom se drží za naražený loket (zlostně): „Parchante nevděčný!“ 

Obraz 3.

Artur přejíždí sem a tam po pokoji, za ním v těsném závěsu Doktor – na sobě montérky, v ruce klíč na utahování matic. Na projekčním plátně je stejný nápis jako v předchozím obraze, jenom větším písmem:

Program dne: PRÁCE NA NOVÉM ROMÁNU

Kolem nápisu nesourodá směs stínů.

Doktor (nepřítomně): „Arture, Arture, poslouchejte mě…“

Artur (náhle se otočí, důrazně): „Ne. VY POSLOUCHEJTE MĚ! Můžete mi říct JEDINÝ rozumný důvod, proč bych měl pokračovat v psaní?!“

Doktor se zarazí, neví, co odpovědět. Přitom úkosem obhlíží Arturův vozík, jestli by nepotřeboval opravit.

Artur (s úsměvem): „Ptal jsem se vás už dnes na váš vůz?“

Doktor se rychle skloní a pečlivě utáhne jeden šroub.

Doktor (hledá slova): „Já – no -“

Zasune klíč do kapsy, vyndá malou olejničku a promaže vozík.

Artur (zasněně): „Taky jsem měl auťák. Parádní. Těch koní pod kapotou a střecha se dala odklopit. Holky to měly rády, ale maminka ne, maminka se bála. Pomalu Arturku, jenom pomalu…“

Doktor se narovná, přitom schová olejničku zpět do kapsy  (rázně): „Očekává se to od vás.“

Artur se se smíchem rozjede po místnosti.

Doktor postoupí za ním.

Artur (náhle se zarazí, bolestně): „Řekněte, Doktore, dá se s takovým vozem jet pomalu?!“

Doktor (naléhavě): „Je to vaše profese!“

Artur se prudce otočí, pomalu přijíždí k Doktorovi (bolestně): „Řekněte kdo, KDO to očekává?! Co to může být za lidi, co čtou takové knihy?! Nebo si skutečně myslíte, že jsem někdy napsal něco, co by za to stálo? Myslím SKUTEČNĚ stálo? Vždyť jsou to všechno žvásty, kecy, krindy pindy, rozumíte?! Cvičený šimpanz by to napsal líp, ať mi všichni šimpanzové odpustí. Proboha Doktore, CO JÁ JSEM ZA SPISOVATELE?!“

Prudce obrátí vozík a odjíždí od Doktora směrem k okraji jeviště.

Doktor postoupí krok jeho směrem, potom zůstane nerozhodně stát.

Artur (horečně): „Ano, v mládí, v mládí jsem napsal pár věcí, co za něco stály. Protože JÁ JSEM ZA NĚCO STÁL! Stál jsem si za svým a hlavně jsem žil, žil jsem, jestli rozumíte. Dělal jsem, co jsem chtěl, někdy i pěkný kraviny, ale nelituju žádné. A víte co?! Já jsem na ně pyšný! Protože to všechno byl život! SKUTEČNÝ život. Zatímco teď nedělám vůbec nic, psaní nevyjímaje. Psaní, to je ta největší nicota vůbec pro někoho, kdo žil, a JÁ JSEM UMĚL ŽÍT, to mi věřte.“

Doktor vykročí k Arturovi, současně otevře ústa, aby navázal na jeho promluvu. Vtom do místnosti vstoupí Kateřina. Za ní plaše kráčí René, muž nevýrazného zevnějšku kolem pětatřiceti let. Na sobě má o několik čísel větší sako, v rukou opatrně drží středně velkou dortovou krabici.

Kateřina (sebevědomě): „Arture, představuji ti tvého nového asistenta.“ Přitom se otočí na Reného a pobídne ho: „No tak René, ukaž se.“

René se trochu narovná, hned mu ale opět poklesnou ramena. Je znát, že by byl nejraději někdy jinde.

Artur pomalu přijede k Renému, z bezprostřední blízkosti si ho zaujatě  prohlíží.

René ustoupí o několik sotva znatelných krůčků zpět.

Artur (rozhodně): „Měl jsem asistenta.“

René ustoupí, či spíše uskočí, o další krok.

Kateřina ho postrčí zpátky.

Artur (vychutnává si): „Taky Renééé…“

René by nejraději zmizel, v tom mu však brání Kateřina, která se postavila za jeho záda.

Artur (s vědomím převahy): „Pěkné dřevo.“

Rázným pohybem se odvrátí od dvojice (tlumeně): „Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem ho vyhodil. Byl ABSOLUTNĚ nepoužitelný.“

Zezadu k němu přistoupí Kateřina, přitom mu položí ruce na ramena (chlácholivě): „Jak je to prosím tě dávno?“

Přes rameno se ohlédne po Reném a pokračuje: „Ty jsi nikdy nedostal druhou šanci?“

Doktor vykročí ke dveřím (omluvně): „Promiňte, ještě musím-“ Na vysvětlenou vezme z kapsy klíč. Až na Reného, který na něm visí očima jako na svém možném zachránci, si ho nikdo nevšímá, tak prostě odejde.  

Artur (s náznakem ironie): „Ne.“

Kateřina se ho pokusí obejmout.

Artur (odhodlaně): „Pokud vím, tak se život žije na první pokus. BEZ VÝJIMKY. Kdyby aspoň ty BLBÉ LODĚ uměl hrát! To je houby život.“

Kateřina, aniž by přestala objímat Artura, se obrátí k Renému a pohybem hlavy ho vybídne k činu.

René prkenně přistoupí k Arturovi, v předpažených rukou drží dortovou krabici (nejistě): „Jááá… Jááá…“

Artur se překvapeně podívá nejprve na Reného, potom na krabici.

Kateřina (mírně): „No, jenom si to vezmi.“

Artur opatrně uchopí krabici a položí si ji na klín. Rychlým pohledem se podívá na Kateřinu, potom opatrně sejme víko.

Ruka s víkem zůstane nehybně viset ve vzduchu. Kateřina víko spokojeně vezme a předá Renému.

Artur (nanejvýš překvapeně): „Není to…? To je…!“

Obě ruce vsune do krabice a začne dychtivě jíst. Ve chvíli má ruce i obličej umazaný od pudinku.

Kateřina se vítězoslavně usmívá, v Reného tváři se zračí čisté zděšení.

Artur (s rostoucím dojetím): „Miluju pudink! Já… Já ho prostě miluju! Myslel jsem, že už… Od té doby, co… Že už snad ani…“

Najednou se rozpláče, přitom si předloktím zakryje obličej.

 Obraz 4.

Artur maluje. Na kolenou si přidržuje na dřevěném rámu napnuté plátno, malířskou paletu si položil do klína. Štětec drží střídavě v ruce a v zubech. Košili i obličej má umazaný od barev. Občas se podívá směrem do hlediště, přivře jedno oko, něco si přeměří štětcem. Je znát, že si malování skutečně užívá.

Na projekčním plátně je nápis:

Program dne: Beseda s dětmi z mateřské školy

Kolem nápisu směs barevných skvrn.

Vchází Kateřina, přes ruku nese starší pomačkané ušpiněné sako. Nedbale ho přehodí přes opěradlo židle vedle psacího stolu a zamíří k Arturovi (podrážděně): „Co děláš?“

Artur (nadšeně): „Maluju! Vždycky jsem chtěl malovat!“

Kateřina (otráveně): „Skvěle, musíš s tím začínat zrovna teď? Podívej se, jak vypadáš!“

Vytáhne kapesník, nasliní jeden cíp a začne Arturovi otírat obličej.

Kateřina (netrpělivě): „Za chvíli je tady školka a ty-“

Artur (klidně, s náznakem překvapení): „Děti nemalují?“

Kateřina znovu nasliní kapesník a pokračuje v čištění Arturova obličeje (nepřítomně): „Kde je René?“

Artur ujede z jejího dosahu (nadšeně): „V dílně! Jmenoval jsem ho Doktorovým asistentem.“

Kateřina mu vytrhne obraz i paletu a odhodí ji na postel. Přitom si zašpiní dlaně od barev (zlostně): „Krucinál fagot!“

Artur se směje.

Kateřina spěšně naleje vodu ze džbánu na toaletním stolku do umyvadla a horečně si začne mýt ruce. Utře se do ručníku, potom ho hodí po Arturovi (naštvaně): „Ty se taky koukej umýt!“

Artur zachytí ručník, zvedne ho nad hlavu jako prapor a za smíchu s ním začne přejíždět po místnosti.

Kateřině dochází trpělivost. Nasupeně popadne vozík a začne Artura násilím tlačit k umyvadlu.

Vtom se rozezní ševelení dětských hlasů. Do místnosti vkráčí Učitelka, starší upravená dáma. Na provázku vede šest párů dětí zastoupených různobarevnými nafukovacími balonky vznášejícími se v prostoru.

Kateřina nechá vozík vozíkem a běží ji přivítat.

Učitelka (sladce): „Děti, děti, pozdravte hezky pana spisovatele.“

Děti (natahují): „Dóóó-brýýý dééén…!“

Artur zděšeně hledí na tu hordu. Barevné skvrny na plátně se mění v černobílé.

Artur (náhle vybuchne): „Nechte si ty blbé připomínky, ano?!“

Učitelka se tváří překvapeně, nakonec zvítězí její profesionální vážnost. Děti znovu začínají štěbetat.

Kateřina mezi nimi přechází jako v bludišti, paže pozvednuté, jako by se bála, že se umaže (strojeně): „Děti, děti…, jestli byste se pana spisovatele rády na něco zeptaly, tak máte skvělou příležitost.“

Děti se ptají jedno přes druhé. Učitelka si zatím nerušeně povídá s Kateřinou.

Arturovi začíná třeštit hlava. Palbu otázek zvolna přehlušuje stále sílící pískání.

Matka (mimo obraz): „Pomalu, Arturku, pomalu…“

Artur (napjatě): „Můžeš být prosím tě chvíli z ticha?! A neříkej mi Arturku laskavě. Už mi není pět, jestli sis nevšimla!“

Artur se pokusí ujet z dosahu hluku na okraj jeviště. Tiskne si ruce na spánky, pískání však naopak ještě zesílí.

Je slyšet zvuk velkou rychlostí jedoucího automobilu, na plátně se objeví dvojice rychle se přibližujících reflektorů.

Artur se prudce obrátí k dětem (naléhavě): „Vypadněte z tý vozovky!“

Ozve se skřípění brzd, polekané dětské hlasy.

Na plátně se rychle míhají světla a stíny.

Děsem ztuhlá učitelka nechává z prstů vyklouznout šňůrky balónků, které se volně vznášejí vzhůru. Kateřina lhostejně přihlíží.

Zvuk prudkého nárazu.

Artur se bolestně vypne v křesle a potom zůstane bezvládně sedět.

Matka (tlumeně): „Arturku…“

konec ukázky 

…