PŘIPRAVUJI

Milý čtenáři,

ať už indián tvoří cokoliv, vždy má na zřeteli tři hlediska. Daná věc musí být účelná, krásná a také v sobě musí obsahovat vyšší smysl. Přesně to mám na zřeteli, když tvořím své knihy a CD. Níže se dočtete, co pro Vás připravuji nového. Vítám jakoukoliv spolupráci při realizaci těchto knih.

ODVAHA MILOVAT 

Nové vydání nejoblíbenější sbírky z mé tvorby.
57 myšlenek pro radost srdce a 14 barevných ilustrací.
Knihu si můžete do 20. 8. předplatit na Startovači. 
Pomůžete mi tak shromáždit prostředky na její tisk.


ODLOŽENÝ VESMÍR

Na světě musí být víc, než jen všechno, 
zní ústřední myšlenka románu, na kterém již několik let pracuji.
Vydání připravuji na podzim 2020.

Jaké to je, když si někdo, kdo většinu života prožil jako naprostý pitomec a egoista uvědomí, že většinu svého života prožil jako naprostý pitomec a egoista? Příjemné to rozhodně není, alespoň v první chvíli. Úspěšný podnikatel Aleš Hlavinka by o tom mohl vyprávět…
V den svých čtyřicátých druhých narozenin pod vlivem nečekaného zážitku změní kompletně svůj pohled život a začne hledat zdroj skutečného Štěstí. Nachází ho ve zdánlivé obyčejnosti, lidskosti, sdílení a ve spolupráci s druhými. Velkým pomocníkem na cestě rozpomínání mu není nikdo jiný než Pavel Plyšatý, řečený Pépé, hlavní hrdina mého románu Plyšový Buddha.

… 

12 KROKŮ K USKUTEČNĚNÍ VŠEHO, PO ČEM VAŠE SRDCE TOUŽÍ 

Jednoduchý recept na šťastný život v podobě dvanácti inspirativních příběhů s doplňujícím komentářem a barevnými ilustracemi Kateřiny Kofroňové.

KROK 1: ZASTAV SE

Do pokoje vlétla sýkorka. Mladý, nepříliš zkušený pták ztratil při letu za potravou orientaci a vlétl otevřeným oknem do lidského příbytku. Uvědomil si to takřka okamžitě a okamžitě začal hledat cestu ven. Lidský příbytek! Zvenku příhodné místo pro odpočinek, plné výklenků pro stavbu hnízd, vždy s něčím dobrým k snědku, zevnitř však téměř dokonalá past, ze které není úniku. Čím urputněji se snažil najít cestu ven, tím tvrdšími údery byl srážen k zemi.  Ať se vydal kterýmkoliv směrem, vždy do bylo stejné. 

Vyděšenému ptáčkovi začaly docházet síly. Ještě naposledy se vzepjal, aby se pokusil nalézt cestu ze svého vězení. Rozepjal křídla, vyrazil vpřed a vzápětí se polomrtvý zřítil na podlahu sražený stínidlem lampy.

Jak tak ležel na podlaze a vzpamatovával se z tolika bolestných střetů, pomalu se rozhlédl po místnosti. Většinu věcí, které spatřil neznal a budily v něm strach. V rohu místnosti rozpoznal květiny, i když byly jiné, než jaké rostly v zahradě, přece to považoval za dobré znamení. Klouzal pohledem dál a najednou ve změti cizorodých předmětů spatřil povědomý obrázek. Koruny jabloní pohupované jarním vánkem, modré nebe a oblaka. Hned se mu vrátily všechny jeho síly. Rozepjal křídla a přímou cestou zamířil z místnosti do své zahrady.

Je možné, že okno ke splnění našich snů je vždy otevřené? Že ho prostě jenom nevidíme vysilováni neustálým poletováním sem a tam? Ať už chceš vyřešit otázku svého zaměstnání, svých vztahů nebo financí, ať chceš řešit cokoliv, ze všeho nejdřív se zastav. Právě teď. Na místě, na kterém se nyní nacházíš. Většina lidí je neustále v pohybu. Neustálá aktivita, neustálá činnost, neustálé myšlení. Jako by nic jiného neexistovalo, jako by každé zastavení představovalo nenahraditelnou ztrátu, nebezpečné prodlení na cestě k cíli. Jaký je to ale cíl? Kam směřujeme? Jak to můžeme vědět, když ani nevíme, kde se nacházíme právě teď?!

HLEDAČI POKLADŮ

Vzpomínková vyprávění z Moravského Slovácka mého dětství.
Knihu bych rád vydal na podzim 2020 u příležitosti 90. narozenin mého dědy, který je jednou z hlavních postav knihy i mého života. 


UKÁZKA: NEDĚLNÍ DOPOLEDNE

Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvony svolávající na mši právě dozvonily, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní, hned tu, hned tam, hned cink, hned bam…  Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá a voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete.
Možná se vám trochu nafouknou a zakulatí tváře, ale to se musí, když se člověk chce usmívat na svět a být šťastný. Mráčky na obloze jsou zrovna tak lehounké a zrovna tak se smějí a modré nebe je tak modré, že by nemuselo být nic jiného a ty bys byl nejšťastnější člověk na světě. Chce se ti do něj skočit, celý se v té modři vyválet, tak jako jsi to dělával, dokud jsi byl malý chlapec, kterým se nyní opět stáváš.

Děda nemohl ani dospat a, sotva se rozednilo, vydal se na mši svatou. Má za vesnicí svůj vlastní kostel s celým tuctem košatých věží. Dvojice chrámových lodí běžících od obzoru k obzoru je zastřešena jediným mozaikovým oknem vyskládaným z modravých střípků nebe a oblaků, teď spíše obláčků, bílých beránků božích a křídel andělů žehnajících nebeské modři v každém z nás. Vánek zlehounka dýchá do varhan a tisícihlasý chór ptáků a cvrčků a potůčků a vlnících se trav zpívá všem. Jako bájná loď s nákladem obilí bezpečně uloženým v lánu protkaném křížovou cestou vlčích máků vyplouvají ty tóny a jsou tak lehké, že mohou kráčet po hladině a ona se ani nepohne, a přitom, celá rozechvělá, předává jejich poselství všem vlnkám až po samotné dno bytí.

A kde je děda? Tam klečí v lavici mrkve nebo snad ředkviček a konečky prstů odpočítává svazečky trávy. Ani jednou nenahlédne do modlitební knížky, všechny modlitby i písně zná dávno nazpaměť. Nezabolí hřeby bodláků, když je vytrhává holou rukou, dávno svou zlobu vyštípaly kopřivy.

Tak, ještě motykou požehnat záhonům a dát jim napít vody svěcené potůčkem a je hotovo. Zbývá ještě chvíli postát, narovnat záda, v nábožném tichu přijmout hostii slunce a osvěžený se vrátit domů. A nebo, když se domů ještě nechce, k obědu daleko a člověk si touží podržet tu svátost klidu a míru, může otevřít postranní dvířka a dát se nahoru do lesů a nebo může sejít k řece. Tam i tam lze spatřit usmívající se tvář Boží, od srdce se usmát do toho štěstí a spolu s tím tichem zašeptat: „Amen.“

PŘÍBĚHY Z KRÁSNÉHO VESMÍRU

Krátké poučné příběhy inspirované moudrostí Zenu.

O ZLOBIVÉM TATÍNKOVI 

Kniha netradičních pohádek pro malé i velké čtenáře.

Pohádky jsem začal tvořil už jako kluk a pokračuji v tom také v dospělosti. Stále jasněji si uvědomuji, v jakém divuplném světě žijeme a že dveře do pohádky častokrát otvírají ty zdánlivě nejobyčejnější věci a činnosti.

O NEPOSEDNÉ LŽIČCE

Byla jednou jedna maminka a ta měla malou holčičku. Ta holčička taky něco měla, neposednou lžičku. Jedla polévku a ta lžička si pořád hrála. Hned se stavěla na špičku, aby spojovala mastná oka, hned si umínila na okraji talíře uspořádat výstavku těstovinových písmen. Aby ale podávala polévku holčičce do úst, to milou lžičku ani nenapadlo.

„I-VAN-KA,“ četla holčička, co lžička napsala. Stejně jako ona byla samý smích a čertovina a maminka řekla: „Proč hezky nejíš, Ivanko? Vždyť to budeš mít dočista studené.“

„Já za to nemůžu, maminko,“ řekla holčička a upřela na ni nevinný pohled. „To ta lžička. Ráda bych pěkně jedla, kdo ji ale má uhlídat?“

„Ale to je velká škoda,“ povzdychla si maminka, „chtěla jsem ji odpoledne vzít s sebou do města na procházku, ale bojím se, že bych si tam s takovou nezbednicí přivodila jedině ostudu.“

Lžička přestala tancovat po talíři.

„Ona už bude hodná!“ vyhrkla Ivanka a rychlými pohyby si podávala polévku do úst.

„Podívej, už se dočista uklidnila,“ mluvila s plnou pusou a polévka jí stékala po bradě.

„Ale no tak, ne tak rychle!“ smála se maminka, lžička si však nedala domluvit. Zastavila se teprve ve chvíli, když byl talíř prázdný.

BUDE ZASE BÍLÝ DEN 

Nemůže být nevěrný žádnému člověku, kdo je věrný sám sobě.

Tento Shakespearův citát je ústřední myšlenkou povídkového cyklu zaměřeného na partnerské vztahy. Vztahy ne vždy právě idylické, k vysněnému ideálu však neustále směřující. 

UKÁZKA Z POVÍDKY OSTROV: A proto také musíš milovat svůj ostrov, protože jedině takový ostrov dokážeme opustit, kterému jsme darovali celé své srdce. Jenom takový ostrov nám dovolí podtít strom, druhý a tolik dalších, aby daly dohromady vor dost pevný na tak namáhavou cestu, mnohem delší než jen za obzor.

Ano, stála jsem na voru, vratkém a nejistém, dokonale obklopena vodou, tou trojjedinou veličinou naplňující vše, nejvíce však sama sebe, stála jsem na voru, který jsem tam uvnitř pro sebe svázala a odplouvala na moře. Ještě pořád jsem věřila na lana, kterými jsme byli s ostrovem spoutáni, zároveň však jsem věřila na krajinu tam za obzorem, z které jsem přišla, která byla mým opravdovým domovem a jejíž lana mě přitahovala stále silněji.

Dost možná že mě táta zabije, až se dozví, co jsem udělala, nebo se mnou už nikdy nebude chtít mluvit a já mu to nebudu mít za zlé, vždyť jsem promarnila takovou šanci, jak se do konce svých dní mít jako v bavlnce, možná mě ale také poprvé v životě obejme kolem ramen.

„Víš, Hanko, on je Marek velice hodný kluk, a pracant, udržet celý ten palác v oslnivém lesku, každý den zastřihnout anglický trávník, vlastnoručně umýt a hned zase zběsilou jízdou zaneřádit auto, neopomíjet přitom své povinnosti v zaměstnání a péči o svou mladou snoubenku, plnit jí vše, co jí na očích vidí, je jistě výkon hodný uznání. Ale ty zrovna jsi ten typ člověka, který svá přání nosí tak hluboko uvnitř a tak zřídkakdy je vystavuje světu, tak málo dá na stébla trávy vyrovnaná v zákrytu a zběsilou jízdu čímkoliv nevnímá jinak než smrtelný strach, že nemůže být divu, když v srdci rodičově vybují starost, zda se jeho holčička vydala na správnou cestu a zda štěstí, které našla, je také oním štěstím, které tak usilovně hledala. Stál jsem za tebou, když ses rozhodla Marka si vzít, budu za tebou stát také tehdy, pokud se rozhodneš s ním rozejít.“

To řekne můj táta, pořád mě bude objímat a už nikdy nepustí.

… 

Líbí se Vám moje tvorba? 
Podělte se o své zážitky z četby na portálu Databáze knih  
nebo ji podpořte na účet 159235207 / 0300
Příspěvek využiji na tvoření dalších krásných knih.



Svoji tvorbu průběžně uveřejňuji také na mém FB. 
Michal Čagánek, email: michalcag@seznam.cz, tel: 775 642 390 
E-SHOP