Místa na mapě

 Znala jsem ďábla – miloval lež

znala jsem anděla – lhal též

znala jsem člověka – i ten lhal

A já?

Já nikdy nebyl ženou

a na muže si hrál

Místa na mapě, obálka

Třetí zleva

Ten třetí zleva to jsem já

a zprava nejsem víc

a zespodu a shora

a strach okenic

že okna vidět musí

a dýchat pokoje

sklem svým tak bosý

projít

a třeba sklonit hlavu

ve stoje

Hledání

Člověk mezi stíny hledá

cosi vymykající se tmě

v opojení medoviny života doufá

a když dojemně si stoupá na špičky

aby viděl dál a nebi byl blíž

v pýše svojí

tu jist si může být

i kdyby sochou byl

neustojí

Myslím, že tě miluju

Cítím jablko

jak voní

také švestku

tozdělenou na dvě

dotýkájící se půlky, pecka

je ještě teplá

Cítím že pláčeš

a i bez pomoci světla

vidím tvé slzy, celá ty

plachá a skromná…

A do toho ty vůně

Věčnost

Půl kapky deště

na řasách nedohledna

kůl

najatý, aby stál, a trocha tmy

ne moc

jen kolik se vejde mezi světla lamp

toulavé hodiny

vypráví tik tak

to jako

že až pominou, láska

ona dál

že bude věčná

Svoboda

 Lev hryže mříž

lvice olizuje kost

ona zemře sytá

on sice hladový, ale ten pocit, těch mříží mezi zuby!

ta možnost, byť nepatrná, že přeci

povolí, že musí povolit! že

povolí, pustí ho na svobodu a on

zase bude LVEM!

Pro ten pocit

stojí za to

zemřít

s prázdným žaludkem

Víra

Právě jsem zamkl

už žádné dveře ti nepomohou

a zhasl jsem

Už žádné světlo

Stíny věcí, těžítka prostá

bosá… Proč bosá?

Těžítka?

Kdo mi to vysvětlí

že je tma

a zamčeno

když přece každý ví, že

plamínek svíčky

že les celý

zemi někdy odmyká

Láska

Není mi líto darovaných chrámů

vždyť zbyly mi zvonky, můžu hrát

není mi líto srdcí z marcipánu snězených

vždyť jídlo pro okrasu je někde v dálce hlad

a srdce

byť červené

je jenom kusem těla

který shoří

vybledne a zbělá

Jen další

místo na mapě

 Západ slunce

 Dnes jsem se schválně zase jednou byl

podívat na západ slunce

postavil jsem se k oknu

a zadíval se na obzor

Ale slunce tam nebylo

jen ohnivá díra vypálená do mraků

(Kam vedla? Nevím) a kolem ní

tisíc modrých

bleděmodrých kamínků

Jako by někdo chtěl

vyskládat nebe

Ticho

Je ticho

mlčíme a zdi mluvit neumí

jen šeptat

je ticho

a tma

a dvojice klidných dechů

z dvojice úst

kterými ráno

probouzíme se navzájem

Déšť

Prší

lidé mají mokré tváře

stromy kůru

vysoko v mracích kvetou blesky

hřmí

a protože je noc

vše má magickou příchuť

Vločky

Sněhové vločky

zmýlené rozmarem přírody

(je dávno jaro a ony sněžit musí)

vrhají se

bezhlavě

do záře reflektoru

Asi si myslí, že jsou můry

asi

to tak

musí být

Přelud

A zase sníh

pomalu si to klesá k zemi

a každou zimu

pokaždé stejně bláhový

honí se za přeludem Země

která mu ať chce nebo nechce

dříve či později

vždy roztaje pod rukama

Ukázka ze sbírky básní Místa na mapě, kterou jsem publikoval v roce 2000.

Michal Čagánek, michalcag@seznam.cz, tel: 775 642 390

Napište komentář