…
Když jsem byl malý
všechno bylo snadné
Vlak prostě jel
světlo prostě svítilo
prostě jsem psal básně
Teď, když jsem větší
nevím ani tolik
kolik jsem věděl
když mi bylo pět
kdy jsem nevěděl nic
kdy všechno bylo samozřejmé
tak lehké, tak snadné
Narozdíl od dneška
kdy vše má tisíc důvodů
kdy vše má tisíc jmen
že se v tom kolikrát
promiňte
ani prase nevyzná
Ani prase ani člověk
kterých je v každém stádu
také nejméně tisíc
…
Pýcha
Je spousta pýchy na světě
a jedny housle
napříč rozladěné
dohasínající neděle je svátek
pořád
i po těch slovech
Na stole dohasíná večeře
kde ji máš, prý, tak kde ji máš!
Za chvíli už musíš přijít domů
Co jí mám říct
že není žádná chvíle nová
žádné příště na výběr, že není
žádné zítra mezi námi, ahoj
tak už jsem tady
že už nikdy nepřijdeš?
Snad jen na hrníček kávy
bez toho zvonění míchaný se zastavíš
bez toho cinkání, smíchu za slzami
Tak tady sedím
němý
konečně němý
a jediný čas je čekání
a jediná láska
vzpomínání
a jediná naděj
naděje
Věřila bys
chtěl jsem vzdát se básní
vrcholky nebe rozprodat
za jeden jediný talíř špinavý od čekání
ani ne hrnek kávy
Prosím tě, nedívej se na mě tak, vím
co si myslíš, je to tak
trpké ve tvých ústech
nesmět se něhy dotýkat
být krajně pohádkový rytíř
a nemít pro koně co žrát
všechny louky proměněny
ve věčné klopýtání básníků
Chtěl jsem se vzdát těch veršů
za otýpku sena
vyměnit je všechny
ať si jdou
Raději jen jednu báseň napsat
jediný strom v okolí zapálit tím bleskem
anebo nepsat vůbec
když nemáš to v sobě, když to
nebolí tam uvnitř, vidíš
už jsem zase v tom
Věřila bys
lásko moje
chtěl nechat jsem si na potom
něco tvých úst
i objímání
něco tvých rukou
na – po – tom !
Potom je nic
když teď si neubráníš
Odcházíš
tvá ústa v koruně se chvějí
jak papírový drak s nastokrát
polámaným ocasem
nejsem to já, kdo objímá tě
jiný zraňuje tě strom
A pak jsi pryč
a tak je to správné
umiňuji si
přesvědčuji se
ale tam uvnitř
tam uvnitř to vře
Ne!
Ne, není to správné
ne, není to dobré
snad pro zubaře dobrý
je bolavý zub, ale ne
pro mne, kdo zakusuje
Je spousta pýchy na světě
mé pýchy
mých rozladěných houslí
Tak pusto, pusto je po těle
když duše neodpouští
…
Krajina
Krajina se mění každým krokem
vždy
a také všude
Nechci citovat Hérodota, ale cenu
má jenom pořádný skok
spousta drobných věcí je ale
také poklad
Málokdo se sehne pro korunu ležící na zemi
a téměř nikdo se neskloní pro desetník
jako ten starý pán
sklonil se a pak se omlouval
i desetník jsou peníze a někdy
může chybět
Pořád se usmíval
tak nějak
provinile
Ale on měl pravdu
rychle se sklonit a udělat věc
je pravda
ne to věčné přehrávání zvonků
zvoní sice krásně ale co
je to krása?
Nevím
neumím odpovědět
krajina se mění každým krokem
…
Jediný strom v okolí
Někdy možná vedle tebe budu sedět zkroušený
a bude se ti zdát, že se na tebe zlobím
že mlčím, když ty si chceš povídat
Tak, když se to stane, tak se prosím
nezlob, není to tím, že přestal bych tě mít rád
Třeba mi v tu chvíli jenom nebude dobře
třeba mi bude smutno, ne z tebe
ale tak obyčejně, jako každému se někdy přihodí
obyčejný smutek
Třeba to přijde jako bolest zubu
nebo jako blesk z čistého nebe
a já budu jediný strom v okolí
tak se po mně sveze
Ne, že bych se bál
třeba jen nebudu připravený
Blesky jsou jinak hrozně fajn
dělají obrazce na obloze
díváme se na ně někdy spolu z okna místo televize
a hlavou nám proudí milion myšlenek
Právě jsem se dozvěděl, že muži myslí jen
na to jedno, není to pravda, ale hádat
se nebudu, myslím na milion věcí
a někdy také na to, ale to
rozhodně není všechno
Tohle všechno a ještě jiné věci
ti musím říct, až se znovu sejdeme
A o dírách v hrudi
a o chvílích zoufalství, kdy se ani lístek nepohne
o suchých deštích a přitom ještě včera
vypadalo to tak nadějně
A o rybičkách v akváriu
které jsou možná šťastné
které ale nakonec stejně pojdou na moře
Jenže tohle je přesně to
co ti nikdy neřeknu
ne, že bych nechtěl
třeba jen ještě nejsem připravený
…
Promiň
Promiň
já nic nechci
jen někde tam uvnitř
skříply dveře
Promiň
nechal jsem se dohonit
tou skulinou světla
a otevřel je
Promiň
řezalo to jako řasa pod víčkem
to pak snadno se pláče
a postrádá káva
třebas je ráno, chvíle
jak dělaná
pro ni
Ale co ty víš
Je ráno
a záda ti bičuje
déšť
Promiň
dnes prším
naposled
…
Angorák
Když horký letní vzduch nasákne deštěm
a tráva zvlhne, cáká
tu někdy zajdu na dvůr, kde děda postavil králíkárnu
z půlkulatiny a starých střešních tašek
půjčit si angoráka
Mazlím se s ním
Hladím ho po hebké srsti, škrábu za ušima
někdy mu do kožíšku zabořím nos
a s tváří na jeho teplém těle
přemáhám největší nápor smutku
většinou je to ale marné a já
se stejně rozpláču
Vím, že je to zbytečné a marné
žádná slza nezachytí padající hvězdu
jestřáb holoubka nedolétne
mazlím se a děda
angoráky nechová
Mazlím se
a je mi jedno krásné umírání srnců
mazlím se a jediné, co mě zajímá
jsou kapky potu na tvém čele
Ještě neusínej
ještě jedna sloka
Setřít ty kapky
domyslet lásku
je něco živého za dvířky králíkárny
a to
právě mě láká
Tak prosím
ještě neusni
…
Že ví
Přál bych si tě milovat
jako dítě
oběma rukama
a celým svým srdcem
vlhké rty otřít
až o tvou tvář
A přál bych si tě milovat
jako pes
jenž přede všemi políbí tě
zlíbá ti ruce, ústa, nos
jenž při setkání každém
do náruče ti padne
jak neviděl by tě celý věk
A přál bych si tě milovat
jako člověk
jako dospělý muž
jenž přes všechno se přenes
a přece zůstal
aby beze slov řekl
že ví
co je to láska
…
Petrklíč
Mezi námi odkvetl petrklíč
jedna sotva dospělá žena
utíkala s ním pryč
doslova jak smyslů zbavená
Viktorka od splavu
nebo jako ten nešťastník Viktor
kterého jeho milá nechala
pouhý týden před svatbou
viděl svatební šaty
to nosí smůlu
Mluvil jsem o smyslu
Jediný smysl jsem jí chyběl já a ona byla také pryč
jako krabice od margarínu, když dojde margarín
vyletěla pomyslným komínem, který mě ale
dál pálí v duši a probodává
skrz na skrz se vším
co mi bylo drahé
Jedna sotva narozená žena
jeden důkladně zakutálený míč
se kterým si nikdo nehraje
i když by mohl
jenom ho najít
anebo nebýt malý brouk
když už tak splav
alespoň splav
U sousedů hoří
…