Zkušenost lidství

Nejsme lidské bytosti s duchovní zkušeností.

Jsme duchovní bytosti s lidskou zkušeností.

Moje lidská zkušenost se začala psát 15. srpna 1978, kdy jsem se narodil svým rodičům Jarmile a Josefu Čagánkovým. V den nanebevzetí Panny Marie jsem opustil lůno své matky a poprvé se nadechl pozemského vzduchu. Vyrůstal jsem na malé moravské vesnici na okraji Bílých Karpat, v Nezdenicích. Název této vesnice je zavádějící. Podle něj by zde nemělo být vůbec nic, já jsem zde našel vše potřebné. Milující rodiče i prarodiče, sourozence, kamarády, spoustu prostoru pro hraní. Rád jsem si hrál se sousedovými kluky, Martinem a Jarkem. Prozkoumávali jsme útroby opuštěného statku v naší ulici, šplhali po stromech, hráli si na kovboje a indiány, kopali do míče, tajně zkoušeli kouřit. Občas jsme se pohádali, občas jsme se porvali, i to patří k životu.

Nezdenice, celkový pohled

Miloval jsem poslouchat tátu, když hrál na kytaru. Obyčejné táborákové písničky zpívané tím nejprostším melodickým hlasem. Ocital jsem se pokaždé v úplně jiném světě. Byl bych ho vydržel poslouchat celé hodiny. Jako když se člověk ponoří pod hladinu vody. Vše ztratí obrysy, zároveň se projasní a zprůhlední. Čistá meditace. Do podobného stavu mě unášel hlas mojí babičky, když nám vyprávěla příběhy z časů svého dětství, které z velké části prožila za druhé světové války. Další posvátné chvíle pro mne představovalo společné večerní koupání s mojí maminkou. Důvěrný prostor naší malé koupelny, ticho, pološero, jemnost vzájemných doteků, to byl svět sám pro sebe. Miloval jsem kočkovat se s dědou, nechat se jeho drsným strništěm škrábat po své dětské tváři. Neopakovatelné chvíle jsem společně s ním zažil na našem poli a u vody na rybách. Jenom tak tiše sedět a dívat se na splávek, jediný malý bod v celém nekonečném prostoru, který se každým okamžikem může potopit a darovat ti rybu. Ten pocit si pamatuji dodnes. S rodiči jsme chodili do lesa na hřiby, ostružiny, petrklíče. Se sestrou, sestřenicí a bratránkem jsme si užili stanování na zahradě, poslouchání gramofonových desek, her na detektivy…

Do školy jsem moc rád nechodil. Učitelé byli přísní a dětské duši rozuměli pramálo. Učitel Jiříček se vyžíval v rozdávání poznámek, soudruh Koželuha nechodil pro ránu daleko. Vedle učitelského povolání zastával současně úřad předsedy obce. Nejednou se stalo, že vprostřed hodiny zazvonil telefon a my jsme se i na půl vyučování ocitli bez učitele. Učitelkou byla také moje babička. Velmi lpěla na tom, abych se dobře učil, přinejmenším tedy, abych ze školy nosil pěkné známky. To mi dost podstatným způsobem znepříjemnilo celou školní docházku. Tolik úzkosti a strachu snad již v životě nezažiju. Přitom jsem patřil mezi dobré žáky.

Velkých povzbuzením a motivací mi v období dospívání byly knihy Jaroslava Foglara a společné chvíle s přáteli ze skautského oddílu. Prožili jsme společně spostu krásných chvil v přírodě, na společných výpravách, letních táborech. Foglarovy knihy mě inspirovaly po všech stránkách. Začal jsem s každodenní rozcvičkou, otužováním, lovením bobříků… Plně jsem souzněl s ideály popisovanými v jeho knihách. Přečetl jsem je všechny. V deváté třídě jsme v hodině českého jazyka dostali za úkol napsat slohové cvičení na téma „Dopis významné osobnosti, které si vážím“. Táta mi poradil, abych napsal Foglarovi. Udělal jsem to. Dopis jsem mu skutečně poslat. Za několik týdnů přišla velmi odpověď. Kruh se uzavřel.

Po skončení povinné školní docházky jsem neměl ani tušení, co bych měl v životě dál dělat. Naši by mě rádi viděli na obchodní akademii. Nakonec jsem byl přijat na stavební průmyslovku do Zlína. Ve Zlíně jsem prožil 4 pěkné roky. Ne snad, že by mě učení tak naplňovalo. Většinou jsem neměl ani ponětí, k čemu by mi předávané vědomosti mohly být dobré. Hleděl jsem si rychle splnit své povinnosti a volný čas využít sám pro sebe. Mé dny beze zbytku naplnil sport a umění. U pana Roudného, blízkého přítele manželů Zátopkových, jsem trénoval běh. Těšilo mě hnát se s větrem o závod, posouvat hranice svých možností. Užíval jsem si pohyb, jeho volnost a energii. Současně jsem propadl psaní. Na svět se rodily první básně, písně a příběhy. Při běhání jsem si krásně pročistil hlavu, psalo mi to potom skoro samo.

Nemohl jsem se dočkat maturity. Konečně si sám vybrat, co budu dál dělat. Vybral jsem si studium českého jazyka a občanské výchovy na Pedagogické fakultě Masarikovy univerzity v Brně. Studium pro mě bylo rozčarováním. Od tvorby mě spíše odrazovalo. Po roce jsem ze školy odešel. Otevřely se přede mnou brány školy života. Nejprve to byla pětiměsíční vojenská služba a pak rovnou služba policejní. Líbilo se mi, že policisté pobírají plat už během ročního přípravného studia, také jsem se těšil na nové zážitky. Vyzkoušel jsem si práci pohraničního, pořádkového i dopravního policisty. Po třech letech jsem toho měl až nad hlavu, navíc mě stále silněji vábila Praha. Na počátku roku 2003 jsem konečně její volání vyslyšel.

Praha mi od počátku učarovala. Svojí škálou možností, širokým prostorem pro setkávání, učení se. Po několika krátkých brigádách jsem si našel práci v knihkupectví. A rovnou v tom největším, v samém divoce tepajícím srdci města, v Paláci NeoLUXOR na Václavském náměstí. Mezi knihami jsem zažíval blažené chvíle. Několik prvních měsíců bylo skutečně nádherných, pak se přeci jen dostavila určitá jednotvárnost a já zatoužil po změně. Po třech letech mezi knihami jsem zamířil mezi děti do mateřské školy. Děti mě vždy fascinovaly, jejich svět plný tvořivé imaginace, her a bezprostřednosti. Užil jsem si jí s nimi vrchovatě. Další pracovní zkušenost na mě čekala v prodejně biopotravin. O zdravou výživu jsem se začal zajímat už na střední škole v souvislosti s mým živým zájmem o sport. Chtěl jsem vědět víc, současně mě lákala možnost samostatně řídit malou prodejnu, převzít další díl zodpovědnosti za svůj vlastní život a ještě při tom být prospěšný druhým. Po několika měsících mě to vede opět dál a já se v létě 2009 ocitám před rozhodnutím se odevzdat především tvorbě. Na svět se hlásí román o nelehké cestě za poznáním mladé ženy Zastaveno, příběh o malém neobyčejném děvčátku z Prahy Malá, stejně jako nové básně, písně a příběhy, ve kterých sdílím svoje zkušenosti lidství…

Nemyslím si, že bych byl nějak výjimečný. Každý z nás v sobě nosí množství darů a já stále víc žasnu, jak je to na světě dokonale uspořádáno, vzájemně prostoupeno a provázáno na tisíc způsobů. Jak jedno podporuje druhé, jak i v těch zdánlivě nejobyčejnějších činnostech a věcech lze nalézt neobyčejnou krásu. A jakým nesmírným obohacením je každý člověk pro náš společný prostor, tím spíše, když si je vědom svého jedinečného daru, který do tohoto prostoru přináší.

Michal Čagánek,  email: michalcag@seznam.cz, tel:  775 642 390

7 komentářů ↓

  1. Ivi napsal:

    Moc pěkně sdílený příběh života :-)

  2. gabriela napsal:

    *:)

  3. Ilona napsal:

    Ahoj Michale,koupila jsem si v Hostětíně několik tvých knih a jsem z nich nadšená,je v nich krása a pravdivost.Těší mne, že jsem vás s Leničkou mohla poznat.Jste krásní lidé.Velmi mne inspirujete.Děkuji,že jste a že nám tu svítíte na cestu.Ať se ti daří:-)zdraví♥ Ilona♥

  4. Michal napsal:

    Milá paní Jančo, děkuji za Vaše upřímná slova. Nejspíš Vás zklamu, ale žádný recept na Vaši současnou situaci nemám. Uvědomujete si své slabé i silné stránky, to je dobře. Také víte, že je třeba posilovat sama sebe. Jiný zdroj skutečně není. Všechny odpovědi leží tam uvnitř, za změtí myšlenek a pocitů. Věřím, že se Vám brzy podaří přenést bohatství Vašeho vnitřního života také do vnějšího světa. S přáním všeho dobrého, srdečně
    Michal Ć.

  5. janča napsal:

    posilujme druhe,ale nezapomenme posilovat sebe.Kdyz to neudelame,kazdy se na nas vykasle..To je prevence toho,kde jsem ja.Janča

  6. janča napsal:

    umela jsem cesky,nemecky,slovensky,anglicky,francouzsky,bulharsky,japonsky.slovem i pismem uzivatelsky.sport,umeni,zdravi,vyziva,rady porady byly leta mym dennim chlebem.Ale nekde se to zadrhlo.Zapomnela jsem pri praci s lidma na technologie.Stacila mi pusa,mozecek,papir,tuzka,kniha,karta,kyvadlo.Zapomnela jsem i intuici.Vse se stalo tak pred10lety,kdy umrel tata.To mi nejak pomahalo,kryl mi zada,byl jedinym clovekem na svete.Ani muj partak mi tolik nedal.Prominte,libi se mi ty vase stranky.Jen jsem si vylila srdce,ale oci vyplakane mi nepomahaj a zivobyti nezaopatri..Co s tim?Janča

  7. honza v. napsal:

    juhůůů, krásný článek !!!

    nejradši bych dělal lidem i sobě radost rozličným společným ručním řemeslným vyráběním, ale současná praxe „workshopů“, kde se za neuvěřitelné peníze „účastníkovi kurzu“ předá několik kousků materiálu, aby je spojil buď jednou nebo druhou stranou k sobě, mě odpuzuje.. potom si lidé myslí, že ruční výroba je záležitost pro pomatence, kteří mají příliš peněz a chtějí se tvářit „ethno“ a duchovně .. jaká škoda.. vždyť je v tom tolik radosti pro každého člověka, když se něco podaří, ale také i když se to nepodaří :). bohužel od dob dělby práce si lidé myslí, že výsledným produktem musí být něco dokonalého, a pokud je to jenom trochu křivé, je třeba to vyhodit a příště zavolat odborníka.. :)) nerad dělám věci přesně :))

Napište komentář