Strom štěstí

Nastavil jsem dlaň a nic nečekal, jedině dlaň jsem vyrovnal s vodou, když mlčí, paže zůstala u těla. Jenom tak jsem nastavil dlaň, když jsem viděl padat ten lístek, ani jsem se nedíval, kam padá. Dopadl mi do dlaně a já jsem ho v ní sevřel. Byl to srdcový lístek lípy, narůžovělý, zvlněný a docela malý. Nesl jsem ho ulicí plnou listí, ten drobný lístek a možná nejmenší ze všech, co na tom záleží.

I ten nejmenší lístek má svůj strom, a i když právě nespadne někomu do dlaně, ale docela obyčejně na zem, je to pro něj velké štěstí – dotknout se země, kterou dosud znal pouze z vyprávění stromu.

Každý lístek, každý okamžik, sebevíc pokrčený a malý, má svůj strom štěstí. 

…

Zrození člověka

Je nádherné si uvědomit, že nám život nemůže nic vzít.

Rodíme se nazí a s pláčem. Žijeme povětšinou oblečení a za život nesčetněkrát vystřídáme pláč a smích, smích a pláč. Jen nahotu svou ztrácíme srdce a náš pláč nezní dost přesvědčivě častokrát. Ale to nevadí, vždyť jsme jenom lidé, a kdo jen trochu pláče a nepláče jen, má zítřek otevřený. 

…

Kára

Napadlo mě, že většina lidí nikdy nedojde štěstí, protože se nikdy nepřestane snažit postrkovat káru dospělosti naloženou vážností a jalovou učeností. Namísto toho, aby to všechno složili vedle cesty a sami usedli do vozíčku. A potom, tak jako to dělávali v čase dětství, se pustili z vršku. Jenom tak, pro čistou radost z jízdy. Křičíce, ne, aby se všichni otáčeli, ale pro samotnou radost. Proto, že jedou, že žijí a že to tak pěkně sviští. 

…

Malý a velký pravopis

Má smysl učit, respektive učit se pravopis? Má smysl to věčné trápení s měkkým a tvrdým „i“, trápení s velkými a malými písmeny, interpunkcí?

Vzdělání má hořké kořínky, ale sladké plody, praví se. Naučíme-li se vidět stromy od plodů, nepřipadne nám nikdy marné vysazovat nové sady a čekat na první úrodu skrytou za hodiny práce. Zahrada lidství je široká a pojme mnoho stromů.

Všichni známe Descartům výrok „Myslím, tedy jsem“, ale možná si už neuvědomujeme, že myšlenka je prvním hlasem slova a slovo je cesta z imaginárního světa myšlenek a fantazie do světa střídajících se ročních dob, ve kterém žijeme a který naplňujeme slovy, která mluvíme, která píšeme – píšeme perem, na stroji, počítači, píšeme správně, píšeme s hrubkami vynechaných interpunkčních znamének lásky a velkých písmen víry, ypsilon pravdy nadznamenáváme tečkou pochyb a es přátelství píšeme tak nedbale, téměř jako zet.

Jako je velká a malá násobilka, existuje také velký a malý pravopis. Pravopis života a pravopis slov. Naučme se psát slova. Náš svět je světem slov a psát lásku se zet je kruté. 

…

Co v Ráji nebude

Víra v Boha z tebe nečiní o nic lepšího člověka, než jsou druzí lidé.

Jako majitel pušky nemusí být ani lovcem ani vrahem, dokonce ani dobrým střelcem.

Jako vlastnit pušku, neopravňuje zabíjet.

Víra v Boha je moc, ale věřit v Boha namalovaného na zdi není o nic menší bláznovství než zabíjení.

Ježíš zemřel na kříži a v bolestech, ale Ježíš a kříž jsou dva různé domy, dům lásky a dům smrti, a bolest je svědectví nikoli o smrti, ale o lásce.

Kdybych nebyl básníkem, chtěl bych být knězem.

Nečetl bych z Bible ani Koránu, nečetl bych vůbec nic a vůbec nic bych nikomu nevyčítal. Ani tak ani tak.

Bůh není napravo ani nalevo, nemusíš nikam obracet hlavu, abys ho spatřil. Zůstaň stát, kde jsi. Nechci tě zdržovat na tvé cestě, ale tvá cesta nemá zítřek ani včerejšek a nikam tě nežene. Dokonce se můžeš zastavit a ona povede dál.

V ráji nebudou pušky ani kostely. 

…

Vánoce

V noci a přes zarosené sklo jedoucího vlaku vypadají vzdálené lampy pouličního osvětlení jako vánoční prskavky, poznamenal jsem si jednou. Myslel jsem si: To bylo by hezké, kdyby mi z toho vzešla povídka, kdyby z toho vzklíčil nějaký pěkný fejeton nebo esej. Kdyby tak znovu byly Vánoce před dvaceti lety. Bylo by mi pět, stál bych před vánočním stromkem, oči by mi zářily odrazem plamínků svíček a štěstím.

To už asi těžko zažiju, tu atmosféru neposedného očekávání, kdy je všechno možné, kdy se každou chvíli může zjevit Ježíšek a přinést ty nejfantastičtější dárky, jako je auto na dálkové ovládání nebo kopací míč.

A stejně si myslím, že to možné je. Když člověk trochu chce a jenom o něco málo víc se snaží, pak je každý sen již zčásti splněný. A co je splněné z části, může se splnit celé. 

… 

To se často nevidí

To se často nevidí. Malý chlapec se válí ve sněhu a maminka neběží a nezvedá ho za uši ze země: „Slyšíš, vstaň! Chceš být nemocný!“ Namísto toho si sama lehá do závěje a válí sudy. Jako by byla malá holčička a ne dospělá žena obdařená zvýšeným hlasem a trestajícími dlaněmi.

Jindy v knihkupectví jsem viděl: Muž napřáhl paži a nikoho neuhodil, namísto toho vzal kolem ramen svého syna a v chůzi ho přitiskl k sobě. Čekal jsem, že se chlapec vzbouří. Tohle se přece nedělá, rozhodně ne dospívajícímu klukovi, navíc před tolika lidmi. Zmýlil jsem se. Kluk nejenže paži nesetřásl, on dokonce tátovi položil přes záda svoji ruku.

Kráčel tou chodbou plnou zamyšlených lidí a ještě zadumanějších knih a vedle něho kráčel jeho táta. Nemusel se po něm ohlížet, aby cítil, že vedle něho kráčí. Tiskli se k sobě jako dvě rovnoběžky, které se proťaly v nekonečnu. Sotva dvě tři, nanejvýš pět vteřin mohlo to spojení trvat, přesto v něm bylo cítit celé rozpětí věčnosti. 

… 

Malý filozof

„Znáš nějakého filozofa?“

„Já nevím, co je to filozof.“

„Filozof…, filozof je člověk, který hodně přemýšlí.“

„Já přemýšlím,“ odpovědělo dítě a já jsem to slyšel z jeho úst.

„A co podle tebe filozofie, jako velice moc přemýšlení, znamená? Co si myslíš, že by filozofy mohlo zajímat, o čem přemýšlí?“

„Filozofie je přemýšlení o Pánubohu, o číslech, že je jich moc, a o lidech, proč se mračí.“

Proč se lidé mračí a více se neptají dětí?

Na otázky, jaký měla a má filozofie význam a smysl, odpověděl pětiletý Filípek, že to ještě neví, že to pro něho jsou moc těžké otázky. 

…

To znám

Ráno Filip objevil v záchodě krev. Nevěděl, co si o tom má myslel, a tak přišel za mnou: „Tati, v záchodě je krev.“ Já jsem věděl moc dobře, jenom jsem nevěděl, jak mu vysvětlit ty problémy, co mají všechny maminky. Tak jsem to nějak zamluvil. No, a pár dní na to sedíme u televize, díváme se na Komisaře Rexe nebo nějaký jiný jeho oblíbený seriál a najednou blik – reklama, mezi jinými tradičně také jedna na dámské vložky. Tu mě napadne, abych vyzkoušel synkovy znalosti: „Víš, co to je?“ Filip se na mě nevinně zaculí a úplně samozřejmě řekne: „To znám, to je pro holky.“

A pak, že se netočí. Že jsou děti hloupé a jedinou pravdu mají dospělí. Děti vůbec nejsou hloupé, hloupý je ten, kdo to o nich tvrdí. Dítě má pravdu jako každý jiný, jenže každý jiný není dítě, proto to často nechápe. A to je škoda. Je přece tak krásné být dítětem. 

…

Pejsek

Malé děti si rády hrají na pejsky. Běhají po bytě s polštářem v zubech, snaží se tě kousnout do nohy, s oblibou chroupají kosti… Jednoho dne v nich ale něco docvakne, nějak vytuší, že i jiní tvorové si chtějí hrát a skotačit a ne jenom nehybně spočívat na talíři, třebas tak chutně a voňavě. Na Filípka to přišlo brzy. Nebyly mu ještě ani tři roky a on seděl za stolem, hlavu hluboko skloněnou a z očí mu kanuly slzy. Někdy děti pláčí tak tiše, že to řeže až v nejzazších koutech duše. Tam, kde odkládáme raněné sny, doufajíce v zázrak, který obvykle nenastane, ledaže bychom vstali a udělali něco pro útěchu těch očí.

Můžeme třeba říct: „Tak budeš jíst nebo ne!“ a ještě víc je přesvědčit o jejich pláči.

Nebo se můžeme zmenšit na nejmenší ze slz a zašeptat: „Vždyť to nemusíš jíst…“

Anebo se můžeme rozplakat spolu s nimi, plakat a plakat dokud se těžké závěsy mraků nepromění v lehounké záclonky propichované sluncem, aby i ty se nakonec rozplynuly a zůstalo jenom slunce. Čisté a zářivé jako na počátku světa – právě nyní. 

…

Kořeny

Vždy jsem se tak nějak styděl za své fotografie v novinách, za články o mém psaní. Vždyť jsem přece zase tak moc neudělal, jenom jsem docela obyčejně psal, věrný svému srdci. Myslel jsem na tisíce věrných, o kterých nikdo nepíše, i když každý den pečou chléb, nebo staví domy. Myslel jsem na svého tátu, který celý život pracuje v továrně na soustruhu, sám strojově pracovitý, přesný. Myslel jsem na všechny věci, které udělal, v práci i doma, a nikdo o něm nikdy nenapsal ani řádku. Tak v mých soukromých novinách vyhrazenu má celou titulní stránku, spolu s mojí maminkou je tam na fotkách. Také babička s dědou, všichni lidé, kterých si vážím a kterým jinak nedokážu vyjádřit svou vděčnost, než že na papír to znamenám – aby kdokoliv ke květům voněl, cítil, že jediný nerozkvetl, nezměnil se v plod a ten neuzrál, bez kořenů hluboko v zemi skrytých.

…