Mince života

Život je mince o dvou stranách. Tu padne orel, tu zas panna. Základní nedorozumění spočívá v tom, že jednu stranu mince ztotožňujeme s dobrem a druhou se zlem a nevidíme, že vše je totéž, jedna jediná mince hozená do povětří.

My jsme rub i líc, my jsme samotná mince a jsme i to povětří. Všechno záleží jedině na nás, na našem vnímání.

Neexistuje žádná rada a pro toho, kdo skutečně upřímně hledá.

Všechny kroky jsou naše kroky a každé rozhodnutí je naším vlastním rozhodnutím. Ostatní nám mohou posloužit svým příkladem, určitým doporučením, veškeré odpovědi na své otázky však musíme nalézt jedině my sami.

Meditovat je dobré, nemeditovat je však ještě lepší – není třeba v tichu sedět a odříkávat mantry, meditace je stav, který se promítá do všeho. Vteřina přítomnosti naplňuje Vesmír a rozehrává božskou symfonii, ať v ruce držíme růženec, rýč nebo motorovou pilu.

Všechny starosti a pochyby mizí při styku s přítomností. Teď a Tady nejsou problémy. Ty jsme měli v minulosti, nebo se je chystáme mít – svými pochybami, svou nedůvěrou v sebe, v život. Kdo jsme, abychom mohli pochybovat? Jsme tím, kdo vyhodil minci, kdo jí otáčí a do jehož dlaně jednoho dne opět spadne. To mezitím, předtím i potom je Život.

Tvořím, tedy jsem

Nepovažuji se za odborníka na cokoliv. Práci, kterou dělám, nelze naučit. Jako všechny činnosti, které počítají s tvůrčím přístupem, je zahalena tajemstvím. Někdy jsem mu dál, jindy blíž. Nejblíže mu jsem ve chvílích, kdy zapomenu na sebe sama, nejdál, když se domnívám, že (někým) jsem…

Mysl se míchá do všeho a vytváří rozdíly. Umění je opět stírá. Když mluvím o umění, nemám na mysli umění, které je vymezeno zdmi knihoven či galerií, mluvím o umění, ze kterého je utkáno předivo Života samého. Tvůrčí přístup je stejně dobře možné využít při psaní básně jako při vytváření harmonického vztahu. Neexistují žádné hranice, jedině ty, které vytvoříme ve své mysli.

Když se ponořím do svého nitra, když se naladím na tep matky Země, když sebou nechám protékat proud života, v ty chvíle skutečně vím, že není nic nemožné.

Je nejvyšší čas stát se umělci svých vlastních životů, tvořit, sdílet a radovat se ve společném prostoru, který nám byl k tomu dán. Odhalit svůj jedinečný talent a s láskou a důvěrou ho vyjádřit do světa. Není co ztratit, není čeho se bát. Je to náš vlastní strach, co nás svazuje, naše vlastní neotevření se možnostem Existence, které jsou skutečně neomezené… Když dáme zelenou tomu nejlepšímu v nás, tak nás svět odmění tím nejlepším. Ne proto, že bychom o to usilovali, nepotřebujeme mít víc, ale proto, že je naším dokonalým zrcadlem, protože UŽ TÍM JSME… Řečeno slovy jedné z mých básní:

 Ty jsi to světlo, které hledáš

ty sám vysněná jsi planeta

jsi štěstí veškeré a láska

jsi anděl v těle člověka

Udělej, naučíš se potom

Existuje jedna kniha. Nikdy jsem ji nečetl. Dokonce ani netuším, kdo ji napsal. Přesto silně ovlivnila můj život.

Před lety mi v knihkupectví padl zrak na obálku knihy. Stálo na ní: Udělej, naučíš se potom. Ta myšlenka mě zasáhla. Udělej… Naučíš se…

Celou věčnost nám bylo ze všech stran vtloukáno do hlavy, že je tomu přesně naopak. Nejprve že je třeba se něčemu naučit, a teprve potom, že je možné to dělat. Dlouhá léta studia, usilovný trénink, drahé kurzy, školení, konzultace, porady, diplomy… Teprve potom je člověk připraven a může se do toho pustit. Pěkně zvolna, nejlépe po boku zkušeného odborníka.

Udělej, naučíš se potom. Tak je to správně. Kdybychom měli čekat, až budeme něco skutečně umět, tak neuděláme nikdy nic. Nikdo z nás by nechodil ani nemluvil. Nikdo by nepekl chléb ani nepsal básně. Nikdo by netančil, nezpíval, nestavěl domy. Vždyť by ani nikdo z nás neměl děti! Nebo jde dopředu naučit, jak být dobrým tátou nebo mámou?

Nikdy nic neumíme úplně dokonale, vždy zbývá prostor pro zdokonalování. To nám neubírá právo danou činnost vykonávat. I v případě, že jsme skuteční začátečníci, můžeme s klidem prohlásit: Ano, já TO dělám.

Nikdo asi napoprvé neprovede dvojitý bypass srdce nebo hned nesedne za kokpit velkého dopravního letounu, každý však může ošetřit zraněného přítele nebo se nechat zapsat do pilotního kurzu.

Zpíval a hrál jsem na kytaru v době, kdy moji produkci sotva kdo mohl nazvat zpěvem a hraním. O umění nemohlo být ani řeči. A přece jsem hrál a přece jsem zpíval. Moji rodiče a první posluchači si užili své. Moje první básně a příběhy neměly valnou úroveň, a přece jsem je musel napsat, abych mohl pokročit tam, kde jsem nyní.

A tak, máte-li touhu zpívat, zpívejte. Máte-li touhu psát, pište. Máte-li touhu otevřít svoji vlastní restauraci, tak to udělejte. I kdyby vás druzí sebevíc zrazovali od vašeho záměru, vy důvěřujte jedině svému nyní.

Nemusíme umět většinu z toho, co chceme dělat. Rozhodně to nemusíme umět dokonale. Ve skutečnosti by nám dokonalost byla spíše na obtíž.  Je lepší neumět než umět. Je lepší se vyvíjet, než ustrnout ve ztuhlé pozici takzvané dokonalosti. Otvírá to neomezený prostor pro růst, pro fantazii.

Nikdo nám nemůže zabránit v tom, abychom dělali to, co chceme dělat. Stačí se do toho pustit. Uvolnit mysl, otevřít srdce, s důvěrou se odevzdat plynutí Života. Vědění se dostaví samo. Stačí mu podat ruku. Tou rukou není nic jiného než konání.

O kosech z repráků a vše prostupujícím Tichu

Komu by nevadilo chrápání, ne naše vlastní, ale toho druhého, toho zlého, bezohledného, který chrápe v naší přítomnosti a ruší naše sny. V noci se má spát a ne chrápat. Hotovo. Tak uvažujeme, tak žijeme, takže nás většinou ani nenapadne, že je možné žít jinak. Žít v Tichu, které vše prostupuje a díky kterému jsou všechny zvuky možné. Zvuk zůstává, ale neruší, namísto toho zapadá do velkolepé božské symfonie. Symfonie Ticha.

Co je pro to třeba udělat? Vůbec nic, vše už tady je. Je tady Ticho, jsme tady my. Stačí to spojit dohromady. Vystoupit z hlavy, přestat se rozptylovat neustálým proudem myšlenek, stát se tichým nebo doslova Tichem. Nahlédnout pomíjivost slov, všeho zvuku, který povstává vždy jedině z onoho velkého nedílného Ticha, aby se do něj opět navrátil.

To potom spíš a něco tě vzbudí. Je to osamělý zpěv ptáka vyrážejícího vysoké tóny jakoby přímo v prázdném prostoru tvé mysli. Současně je slyšet spolubydlícího, jak ve spánku usilovně řeže dříví. A ty se s očima dokořán směješ do tmy, jak je to božsky propojené, vesmírně celistvé a krásné.

Je ráno, snídám, hraje klidná hudba, do ní dělníci sbíječkou vyhrávají refrén na betonovou krustu vozovky a já se usmívám. Po snídani jdu do města, plného zvuků, plného Ticha. Ve Františkánské zahradě se dorozumívají kosi, ti ještě před několika málo desítkami let nanejvýš plaší ptáci žijící daleko od lidských sídlišť v polích a lesích. Přes celou šíři zahrady letí jejich zpěv, až neuvěřitelně čistý a krásný tak blízko divoce tepajícího srdce hlavního města Prahy. Vedle všeho ruchu a shonu Václavského náměstí. Vedle dunících aut a klinkajících tramvají, rušných hovorů, křiku a brebentění. Vedle restaurací deroucích se na chodník, každý den zas o výhonek dál, o malý stolek, skládací židli. Vedle davů turistů všech národností. Dva turisté zbloudili z davu, vešli do zahrady a uslyšeli kosy. Hned mají vysvětlení pro ten nezvyklý zpět odkudsi z výšin.

„To je z repráků,“ jsou hned hotovi s odpovědí.

Repráky, to řekli přesně. V každém koutě naší mysli stojí jeden a vyřvává svou melodii. Z každého repráku jiný nápěv, jiné ale, jiné kdyby. Neustálý proud slov, nekonečný lomoz otupující smysly. Smysl pro krásu, smysl pro pravdu, smysl pro tiché odevzdání svobodnému prostoru duše. Jeho šíře je nekonečná, pojme vše. Mysl to neví, nervózně mlaská na spolubydlícího dopřávajícího si posilující spánek a z okna křičí na dělníky: „Buďte už sakra zticha!“

I kdyby stokrát ztichli, Ticho se nedostaví. Ticho není možné vykřičet, ticho je možné jediné – znovu je poznat. Prostě se rozpomenout, že tu je a vždy bude. V zahradě duše za cípy přidržují je kosi.

Krajina naplnění

Může to trvat dlouho a dopravní prostředek může být zvláštní a nečekaný, ale jestliže svůj sen chováš dost blízko srdce a uplatníš s fantazií to, co máš po ruce, není nic nemožné.

Robert Fulghum

Kdo z nás nikdy nebyl malý kluk nebo holka. Kdo z nás nesnil o tom, že vyroste a bude, no, velký. Velký sportovec nebo umělec, velká zpěvačka, herečka nebo malířka. Všechno by šlo hladce, kdyby to záleželo jenom na nás, na našem talentu a úsilí. Nesvítí však na semaforu života jenom zelené světlo. Jsou tady rodiče, jsou tady učitelé, je tady společnost, kteří v nás namísto nadějného umělce od dětství vidí advokáta nebo ředitele nadnárodní společnosti a všechny naše tvůrčí počiny devalvují komentáři, že na bohéma v rodině není nikdo zvědavý, uměním se beztak dnes člověk neuživí, nejdřív je třeba dělat něco pořádného a teprve potom, ve volném čase, zbude-li nějaký, si člověk může napsat nějakou tu básničku nebo namalovat obrázek.

Já říkám, že není nic kromě volného času, všechno je tady pro nás a čeká, jak s tím naložíme. Jestli budeme poslouchat hlasy takzvaných rádců nebo své vlastní srdce. Jestli budete žít sny druhých lidí nebo své vlastní sny. Jestli podlehneme pochybám, slabosti a únavě, nebo pochopíme, že jsme víc, než těkající myšlenky, zranitelné tělo a srdce plné úzkosti, odložíme všechno, co nás netěší, co nám ubírá sílu, inspiraci a naději a ozbrojeni vírou ve svůj sen a důvěrou v jeho uskutečnění se vydáme do neprobádaných koutů svojí duše. Krajiny, která se nám možná nyní jeví příliš abstraktní nebo vzdálená, která je přesto naším pravým a jediným domovem. Ta krajina se nazývá Naplnění.

Být TADY

Přítomný okamžik. Tady a teď. Prosté nyní. Slýcháváme to ze všech stran – v prožitku přítomnosti že leží klíč ke všem problémům světa, ke všem trápením a neduhům, které nás mohou potkat. Respektive klíč k jejich vyřešení, napravení a uzdravení. Kdo však má skutečně čas se zastavit? Naše sny a přání přece leží v zářné budoucnosti, je třeba je neprodleně dostihnout a naplnit, ihned nahradit novými sny a ty zase novými až do skonání světa, přinejmenším do prvního infarktu. Z krajiny minulosti se vynořují naše nevyřešené problémy a kopou nás do zadku: „Haló! Tady jsme! Nás si všímej! Jakápak proboha přítomnost!?“ Jak by se člověk mohl zastavit a jenom tak prostě a obyčejně být? Prostě nemožné…

Být tady a teď neznamená vtěsnat se do jednoho nepatrného okamžiku bytí, ani plynout životem volně unášen jeho vlnami. Být tady a teď znamená přijímat život ve všech jeho souvislostech, se všemi vztahy a vazbami, které se s námi pojí. Jsem-li například studentem vysoké školy a další den mě čeká zkouška, na kterou jsem se dosud neučil, mohu být jakkoliv přítomen, báječně si užít večer s přáteli, další den však stejně nebudu umět. Jsem-li matka malého dítěte, zahrnuje mé nyní i toto dítě. Žiji-li v rodině, širší komunitě či určité společnosti, mé nyní zahrnuje i tento prostor… Každý z nás žije na planetě Zemi a ve Vesmíru, vše co se zde nalézá, je naše přítomnost.

Nyní také není prosto minulosti a budoucnosti. Pravé nyní naopak v sobě zahrnuje veškerou minulost i budoucnost. Dokud však minulost či budoucnost obsahuje byť jen náznak provinění, obav či strachu, dotud přítomná chvíle není než hojivá náplast, za kterou naše zranění zůstávají i nadále přítomná.

Není větší svobody, než přijat plnou odpovědnost za svůj život a přijímat všechny lekce života jako výzvu k poznání sebe sama. Přítomnost není než uzlový bod našeho bytí, skutečná srdeční čakra existence. Cokoliv se nám v životě stalo, zná přítomný okamžik proměnit v lásku. Jakákoliv bolest či ublížení se rozplývá v pochopení toho, kdo je TADY. Plně přítomný ve své svobodě neznající hranic a současně v zodpovědnosti za tuto svobodu, která hranice nastavuje, stává se člověk skutečným tvůrcem svého života a celého Vesmíru.

Mít někoho rád

Není nad to, mít někoho rád. Mít svého miláčka, svou blízkou duši, se kterou je možné si povídat beze strachu z nepochopení. Kterou je možné obejmout nebo ji vzít za ruku, dát jí malý dárek, jenom tak si s ní vyjít na procházku nebo do kina.

Kolik takových lidí máme kolem sebe? Kolik lidí pojme naše srdce? Počítejte dobře: Několik členů rodiny, dva tři kolegové v práci, pár přátel. Ale co ostatní? Co ti všichni? Nekonečné zástupy krvelačných bližních tak či onak ustavičně usilujících o naše životy.

Pan herec, sir Laurence Olivier, vyslovil krásnou myšlenku: „Každý, kdo chová umělecké ambice, musí odvrhnout všechny předsudky, které by omezovaly nejširší pochopení lidské povahy.“

Neplatí to svým způsobem pro nás všechny? Není každý z nás umělec, který si vytváří svůj život? Svými myšlenkami, svými slovy, činy?

O mnoho století dříve byla stejná myšlenka vyjádřena jinými slovy. Nebyl to Ježíš, kdo řekl: „Milovat budeš druhé jako sebe sama?“

Dobře, dobře, tak snad ještě několik dalších lidí bychom mohli pozvat do svého srdce. Oblíbeného učitele, sousedy, kteří nám občas hlídají děti, některé z našich lásek, kamarády z dětství, kterým se už léta chystáme ozvat, ale nikdy se neozveme. Dobře. Ale co ostatní lidé? Co všichni ti protivové, které musíte každý den potkávat, den za dnem až do skonání věků? Všichni ti nabubřelí hezouni, pyšné paničky, vylízaní šéfové, zabednění úředníci, v nechutnostech se předhánějící politiky nepočítaje? Jak bychom je mohli mít rádi?

Docela snadno. Tak, že začneme mít rádi sami sebe. Kdo má rád sám sebe, si nenechá otrávit jedinou chvíli svého života, ať už by se o to pokoušel kdokoliv. Proč taky. V nejhorším případě si vždycky můžeš pomoct fíglem mojí babičky. Představ si daného protivu v trenýrkách. Ano, a nebo rovnou na záchodě při vykonávání velké potřeby. Výsledek je zaručen a jeho vážnost, přísnost, zkrátka vše, co ti na něm vadilo, je přesně tam, kde to patří. A ty se směješ, protože jsi prohlédl hru. Neboť život je hra a my jste její tvůrci. Tvůrci radosti, která nezná mezí, pokud je nezačneme pracně budovat.

Pozoruhodné náhody 

Stávají se v životě pozoruhodné náhody. Jedeš třeba ve vlaku a v kupé, hned vedle tebe, sedí dívka, krásná mladá žena, která se ti líbí, kterou bys však nikdy neměl odvahu oslovit. Dívka spí. Po očku si ji prohlížíš, sníš o tom, jaké by to bylo, kdyby jste tím vlakem cestovali spolu. Než to stačíš domyslet, dívka ti položí hlavu na rameno. Ani nedýcháš. Splašené srdce divoce bije v hrudi. Máš se odtáhnout? Jemně ji upozornit… Ne, ne, ne. Necháš to tak, vždyť se vlastně nic neděje, ba právě naopak, jsi rád, že se to stalo. Do tvého srdce se opět vrací klid a cesta se mění v cestu do sna.

Vtom sebou dívka trhne, něco se jí zdá. Zlý sen. Rozhodí ruce. Jedna tě zasáhne. Přímo do tváře. Au.

Dívka je vzhůru, nepřestává se omlouvat a utírat krev, která se  ti spustila z nosu.

Začnete si povídat. Za chvíli už se spolu smějete. Láska je tady.

Proto: Neboj se občas dostat ránu. Nikdy nevíš, co do tvého života přinese.

Peří nebo železo?

Jeden kamarád mi dal hádanku. Prý není těžká, jenom musím odpovědět rychle.

„Co je těžší, kilo peří nebo kilo železa?“

„Kilo železa,“ odpověděl jsem bez váhání.

Kamarád se začal smát.

„Nachytal se, nachytal! Kilo peří nebo kilo železa. To je přece stejné!“

Měl takovou radost, že mi přišlo zbytečné cokoliv mu vysvětlovat. Stejně bych mu nic nevysvětlil. Nešlo mu o skutečnost, ale o to někoho nachytat. Řeknu to, když dovolíte, vám.

Ano, z fyzikálního hlediska je to skutečně totéž, ale není to totéž, když vám spadne na palec u nohy řekněme jeden kilogram vážící polštář nebo kilové závaží. Zkuste to a uvidíte.

Na závěr otázka. Co je těžší, kilogram štěstí nebo gram bolesti? Prosím, odpovězte rychle.

Michal Čagánek, email: michalcag@seznam.cz, tel: 775 642 390

Líbí se Vám moje tvorba? Podělte se o dojmy ze čtení s dalšími čtenáři na portálu Databáze knih

nebo ji podpořte zasláním libovolné částky na účet 159235207 / 0300

Příspěvek využiji na tvoření dalších krásných knih.

1 komentářů ↓

  1. JohankaDl napsal:

    Jo docela pěkný :) Fejetony mám hodně ráda, pěkný jsou v týhle knížce – http://www.albatrosmedia.cz/radsi-nekoukat.html :)

Napište komentář