Slavní o umění

 

Literatura je pravda o člověku pravdivější než pravda.

E. Hemingway

 

Zdá se, že dokonalosti není dosaženo tenkrát, když není co přidat, ale když není co ubrat.

Exupéry

 

Není pokroku, není „nahoru“ ani „dolů“; je jen nekonečně nová tvořivost. Toto je jediný příklad, který dávají dějiny, kultury, sbírky a poklady celého světa: tvořte jako diví, tvořte ustavičně; na tomto místě, v tomto okamžiku se má vytvořit vrchol a dokonalost lidského díla.

Karel Čapek

 

Učit se je moudré, tvořit je božské.

J.G.Saxe

 

Kdo dělá kumšt bez napětí, dělá jen odlitek podoby, která je mu známá.

Jiří Sovák

 

K lehkosti slova přistupuje tón, melodie. To spojení s melodií je velmi důležité, činí z lehkých slov cosi bytelnějšího. Teprve sepětí verše s abstrakcí tónu, který se opakuje, co svět světem stojí, vytváří neopakovatelný komunikační moment. Z tohoto hlediska je píseň snad neblíže Bohu.

Jarek Nohavica

 

Rozum je v činu, ale moudrost je v použití. Avšak moudří básníci a umělci dovedou i toto prožití vložit do svého díla; nepodávají svou moudrost ve skutcích, nýbrž přímo v prožití. To pak jest obzvláštní cena umění a nic se jí nevyrovná.

Karel Čapek

 

Tvoření se děje ustavičně skrze člověka. Ten ale netvoří, nýbrž odhaluje. Proto ti, kteří vyhledávají zákony přírody jako oporu pro své návrhy, spolupracují se Stvořitelem.

Gaudí

 

Zdá se, že dobrý spisovatel píše o sobě, ale nespouští oko z oné niti Vesmíru, která prochází jím i vším ostatním.

Emerson

 

Vnitřní zdroj tvořivosti a inspirace uvnitř každého z nás je vpravdě neomezený, dokážeme-li překročit vlastní představu o své konečnosti.

Sri Chinmoy

 

Co vůbec myslím tím, říkám-li: Velká kniha? Jistě ne počet stránek, rozměr a váhu svazku. Velkou se kniha stává svým stykem s lidmi, vlivem, který na ně má, a měrou vděčnosti, s jakou je jimi zas a znovu brána do rukou. Roste těmi jejich návraty, a roste jenom tehdy, je-li jim na dosah, chtějí-li ji na dosah mít, roste tou potřebou v ní hledat a jejich schopností v ní nalézat. Žádná z knih není dokončena posledním slovem toho, kdo ji psal. Je to vždy jen výzva k hovoru, jen dotaz, jen trochu úzkostlivé očekávání, co bude dál. Koncem knihy není poslední stránka, ale poslední čtenář. Nezájem je jméno její smrti.

Miroslav Horníček

 

Lidé jsou pozoruhodní! Říkají mi: „Namalovat jste tenhle popelník a tuhle mísu!“ ale co je mezi těmito dvěma věcmi? To je daleko důležitější.

G. Braque

 

Kdyby Tě snad některý měsíc příliš zatěžovalo posílat mi barvy, plátno atd., pak je neposílej, protože je lépe žít než bezduše malovat. Záleží především na tom, aby doma nebylo smutno ani mrtvo. Na tom záleží víc než na malířství.

z dopisu Vincenta van Gogha svému bratrovi 

 

Ve svém filmu ukazuje X věci bez vzájemného vztahu, tedy bez pout, a tedy mrtvé.

Robert Bresson 

 

Nežeň se za poezií. Prosákne sama ve spojeních.

Robert Bresson

 

Správně myslet znamená totéž, co tvořit.

Elbert Hubbard 

 

Naučte se být uvolnění, jakoby vyprázdnění, tak aby se nádoba duše a mysli mohla stále znovu plnit vnějšími podněty a vlivy. Chce to jen mír, klid, pohodu a nemyslet – jen cítit všemi smysly, myslí i srdcem.

Vojtěch Jasný

 

Skutečné „já“ je jako malé dítě, které nikdy nevyroste. Někdy se objevuje, když se dobře bavíme nebo si hrajeme, když malujeme nebo píšeme poezii, když hrajeme na piano… Toto jsou nejšťastnější okamžiky života – když se podstata objeví na povrchu, když se nestaráme o minulost a neděláme si starosti o budoucnost. Tehdy jsme jako děti.

Miguel Ruitz

 

Ale skutečnost, alespoň v umění, je vždy to, co se z ní udělá; každé umění řešilo ji po svém a bude ji stále řešit; její model není venku, v přírodě a ve věcech, nýbrž je jím člověk sám, tvor duchový a básnivý, který dává věcem míry a formy.

Karel Čapek

 

Každý, kdo chová umělecké ambice, musí odvrhnout všechny předsudky, které by omezovaly nejširší pochopení lidské povahy.

L. Olivier

 

Básník vždy žije v napětí mezi světem, jaký je a světem, jaký by mohl být. On sám je tím napětím.

Igov

 

Velké malířství je takové malířství, v němž jsou mezery nabity stejnou energií jako postavy.

André Masson

 

Leželi jsme, potmě, a já jsem pravil: „Máš takový způsob, že popisuješ situace a děj, žádné pocity a duševní stavy. Rýsuje se ti osobitý styl a metoda. Kdo ji nepozná nebo nepřijme, bude ti vytýkat povrchnost, lehkou čtivost, nedostatek psychologie a morálky. Ale i když ji tam nepíšeš, ty ji musíš mít. Děj a sled událostí musí ve čtenáři ty pocity, o nichž nemluvíš, vyvolat. Proto tvoje metoda musí být přesná, musíš na ní pracovat promyšleně jak na psychologii, aby účinek byl jistý. Když říkáš, že píšeš instinktivně a ve spontánním proudu, tak to je jenom polovička úkolu.  Když poznalas svou metodu, užívej její výhody promyšleně a kontrolovaně. Musí spojit vědomé a nevědomé. Musí mít strukturu, kompozici. Nadání dělat příběh musíš doplnit úsilím dát mu vyšší smysl bez prohlašování.“

Ludvík Vaculík – Jak se dělá chlapec

 

Vaše názory na literaturu jsou dost radikální. „Veškerá česká literatura je pro mne nesnesitelně levičácká, otlemeně poddanská.“ Opravdu tím máte na mysli i Čapka, Hrabala nebo Kunderu? Proč máte potřebu hodnotit literaturu v politických kategoriích?

Protože čeká literatura je politická. Vypovídá o lidech smýkaných okolnostmi, ničených politickými režimy, válkami horkými i studenými. V těch lepších dílech hledá okolnostmi smýkaný Čech to, oč by mohl opřít svou lidskou důstojnost. V těch slabších ty okolnosti jenom pojmenovává a glosuje. Odtud to věčné kibicování, ta skepse, a tedy to věčné poddanství. Ukažte mi v české literatuře typy, které tyto okolnosti hledí samy vytvářet! Ty, které stanovují velké cíle a usilovně je prosazují, šíří optimismus a víru. Takový literární typ by tu byl trochu k smíchu – vždyť nejen spisovatelé, ale i čtenáři pocházejí z myšlenkově poddanského prostředí. A to je vždy levicové. Levicová kultura celoživotních kibiců je mi odporná.

V tom s vámi nesouhlasím. Skutečná literatura zachycuje realitu. Obyčejný člověk na události ve střední Evropě opravdu neměl vliv.

Ani nemohl mít. Už proto, že si věčně říkal, jak strašně obyčejný je. Takže se nikdy nepokusil stát se neobyčejným. A česká literatura, až na malé výjimky, ho k tomu nijak neinspirovala.

Michal Horáček v rozhovoru s Bohuslavem Šnajderem

 

V konečném hodnocení uměleckého díla nerozhoduje technika či řemeslná dovednost, nýbrž osobnost umělce, vyjádření jeho jedinečného a individuálního cítění.

Většině vyzrálých umělců je známo, že rozsáhlé všeobecné znalosti jsou spíše na obtíž než usnadněním práce. V obrovském skladišti znalostí se přehrabují pouze řemeslní romanopisci. Vždyť právě to, co nám přirozené znalosti a představivost nemohou poskytnout, je v devíti případech z deseti stejně záhodné z díla vypustit. Zelený člověk v každém z nás si toho je dobře vědom.

Umění a příroda jsou pokrevní příbuzní, dvě větve jednoho stromu. Jejich těsná vazba se projevuje především v přetrvávající nevysvětlitelnosti postupů, především tvůrčích a potom těch, kterými působí na své obecenstvo.

John Fowles – Strom

 

Patřil zřejmě k těm umělcům, kteří považují umění za jakési sebevyjádření a sebeuplatnění, za prostředek, kterým neomezeně projevují své vlastní já. Nikdy jsem se nemohl smířit s tímto pojetím; nemohu se tajit, že všechno osobní mi připadá spíš jako znečištění uměleckého projevu. To, co je v tobě, tvé lidství, tvá osobitost, ty sám jsi jenom látka, a nikoliv tvar; jsi-li umělec, nejsi tu proto, abys rozmnožoval látku, nýbrž abys jí dával tvar a řád. Vždy se mi tají dech, čtu-li v Písmu: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla nesličná a pustá, a Duch Boží vznášel se nad vodami.“ Vznášel se v zoufalství, neboť byla tu jen látka bez tvaru, látka nesličná a pustá. „I řekl Bůh: Budiž světlo! I bylo světlo.“ Tomu jest rozumět jako prvnímu sebepoznání: látka si uvědomuje sebe samu a dívá se s úžasem na sebe v prvním úsvitu; toto pak je začátek všeho formování. „A viděl Bůh světlo, že je dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy.“ Řečeno jest: oddělil. To znamená, rozčlenil, omezil, očistil. „A oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. I nazval Bůh oblohu nebem. Řekl také Bůh: Shromážděte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché. A stalo se tak. I nazval Bůh místo suché zemí. A viděl Bůh, že to bylo dobré.“ Jelikož pak řečeno bylo, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, je tím i vysloveno, že nikoliv samo vznikání, nýbrž teprve toto oddělování a pořádání je tím pravým počátkem a tvůrčím dílem božím. Nejsem písmák, nýbrž jenom muzikant, i rozumím tomu takto:  Na počátku jsi ty sám, látka nesličná a pustá; ty sám, tvé já, tvůj život, tvé nadání, to vše je jenom látka: nikoliv tvoření, nýbrž pouhá stvořenost. A kdybys jakkoliv rozepnul své já a naplnil život, nejsi nic než látka pustá a chaotická, nad níž se Duch Boží vznáší v zoufalství, nemaje nač se snést. Musíš oddělit světlo od tmy, aby se látka stala tvarem; musíš oddělovat a omezovat, aby vznikly jasné obrysy a věci stály před tebou v plném světle, sličné jako v den svého stvoření. Tvoříš jen potud, pokud dáváš látce tvar; tvořit je rozčleňovat a pořád, pořád vytvářet konečné a pevné meze v látce, jež je nekonečná a pustá. Odděluj, odděluj! Jinak se tvůj svět rozvalí v beztvarou látku, na níž ještě nespočinula milost boží. Vždyť už dívaje se nebo nastavuje své ucho, vnímaje a poznávaje, odděluješ věci nebo zvuky od sebe; jak teprve čistě a zřejmě, jak přísně a slavně je musíš ohraničit, jsi-li umělcem, který se pokouší kráčet ve stopách božích! Odděluj, odděluj! I když tvé dílo je z tebe, musí se začínat a končit v sobě; jeho tvar musí být tak dokonale uzavřen, že už v něm není místa pro nic jiného, ani pro tebe ne; ani pro tvou osobitost, ani pro tvou ctižádost, pro nic z toho, v čem sebe samo nalézá a v čem si libuje tvoje já. Ne v tobě, ale v sobě musí mít stvořené dílo svou osu. Všechno špatné a nečisté umění pochází z toho, že v něm zůstalo něco osobního, co se nestalo tvarem a věcí oddělenou; není to ani místo suché, jež nazval Bůh zemí, ani shromáždění vod, jež nazval mořem, nýbrž bláto, látka nerozdělená a pustá. Většina umělců, stejně jako většina lidí, jenom donekonečna rozmnožují látku, místo aby jí dávali tvar; jedni ji chrlí jako pekelnou lávu a jiní ji naplavují jako slizké bahno na břehu vod; stále nově kypí a vrší se země nesličná a nevykoupená, čekající na strašnou, slavnou kázeň tvoření. Odděluj, odděluj!, nikdy nepřestane platit a děsit tento přísný zákon, zákon dne prvního.

Neboť ďábel se míchá a fušuje do umění; můžete to dobře poznat podle toho, že je od přírody ctižádostivý a ješitný. Honosí se látkou, originalitou a siláctvím; každá přemíra, každé bujení je rozkvašeno jeho zkaženým dechem; všechno velikášství a veškerá okázalost se nadýmá nečistotou a křečovitou pýchou; všechno, co je v umění laciné, lesklé a líbivé, jsou nakradené cetky jeho opičí chlubivosti; všechno, co je nehotové a nedotvořené, jsou chvatné stopy jeho horečné netrpělivosti a veškerého lajdáctví; veškerá falešná a honosná forma je vypůjčená maska, jíž marně zakrývá svou zoufalou pustotu. Všude, kde pracuje umělec, jako všude, kde jde o lidské vynikání, obchází duch zlý hledaje svou příležitost, aby se projevil, aby tě pokoušel nebo posedl. Protože sám nemůže tvořit, hledí se zmocnit tebe. Aby zkazil tvé dílo, kazí tebe a vyžírá tvé nitro samochválou a samolibostí. Aby tě oklamal, abys ho nepoznal v jeho pravé a beztvaré podobě, vydává se za tebe sama a bere na sebe tvé zájmy. „To jsem já,“ šeptá ti, „já, tvé daimonion; já jsem tvé geniální a ctižádostivé já. Pokud mne máš, jsi veliký a svrchovaný; budeš činit, co se tobě líbí; nebudeš sloužit nežli sám sobě.“ Neboť ďábel nikdy nežádá, aby se sloužilo jemu, nýbrž sobě samotnému; a on dobře ví, proč to dělá a čím si může osedlat lidské duše a činy. Jeho věčná bída, ale také jeho síla je v tom, že mu nic nepatří; svět je boží, a nečistý duch v něm nemá svého domu. Může jen porušovat, co není jeho; nikdy nevíš, neplete-li se ti do tvého díla; jen jedno nedovede: dělat práci čistou a dokonalou.

Díky bohu, konečně mohu mluvit jenom o umění; ale musel jsem mluvit o Bohu i ďáblu, neboť nevěř nikdo, že umění je mimo dobro a zlo. Naopak, v umění je místo pro vznešenější ctnost i ohavnější nízkost a neřest než nevím v kterém povolání lidském. Je čisté umění, které se pokouší o práci čistou a dokonalou; jest umění, ve kterém tvar věcí je oddělen a vykoupen, ba řekl bych, zbožněn; neboť na věcech může ležet něco jako zřetelná svatost nebo nejasná kletba. Záleží jen na tobě; čím víc miluješ věci, tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, abys ses jím projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama; netvoříš ze sebe, ale nad sebe; hrozně a trpělivě se domáháš lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání, než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba.

Karel Čapek – Život a dílo skladatele Foltýna

Michal Čagánek, michalcag@seznam.cz, tel: 775 642 390

Napište komentář