Krajiny v nás – zamyšlení – PF 2013

28.Prosinec 2012 | Myšlenky |

Kdykoliv vidím život, jak za zběsilého máchání rukama pobíhá sem a tam, musím se usmát. Kam všechno to šílenství vede? Komu prospívá? Každé malé dítě přece ví, že kamkoliv se dá rychle doběhnout, dá se také docela pomaloučku dojít. Všechno má své místo i čas. K čemu se tedy hnát? Neprožívat své dny okamžik za okamžikem, nesmát se, neradovat?

Kdo má pocit, že je na světě k nežití, ať na chvíli vyjde do lesa nebo zahrady a rozhlédne se kolem sebe. Všechny stromy stojí na svých místech, bez úsilí modelují své kmeny, rozpínají větve, spřádají žilky listoví – dokud se nestanou zbytečnými a volným pádem neklesnou k zemi. Listy, větve, celé kmeny.

Kolik práce je třeba k tomu, aby se z jara zazelenala tráva? Kolik úsilí pro vzmach stromu? Žádná práce, žádné úsilí, jen mysl člověka nedokáže pochopit, že něco mohlo by se dít samo od sebe, v sobě, v souzvuku, celku jen zdánlivě rozděleném.

Komu se alespoň na chvíli podaří vymanit z konzumního mumraje a zastavit se sám v sobě, může společně s klasikem prohlížejícím si květ sedmikrásky vydechnout: „Kolik se toho děje…“

Nekonečná pestrost existence prostírá se našim smyslům. Jsou-li otevřené nejen ven ale také dovnitř, a je-li otevřena mysl a stejně tak srdce, pak je skutečně těžké, ba přímo nemožné toto bohatství nevnímat, necítit, neusmívat se vděčností za to všechno, co nikdy nedokážeme pojmout ani vyslovit, čím však současně nikdy nepřestaneme být – sami sebou v nekonečných proměnách Existence.

Michal Čagánek