Po cestách života

19.Říjen 2011 | Deník, Myšlenky, Próza |

Ráno jsem se probudil doma v Nezdenicích ve své posteli, večer budu usínat v „zapůjčené“ posteli v Praze. V Nezdenicích svítilo slunce a z větví jabloní zářily krvavě rudé plody. Dědovy spartany. Natrhal jsem jich tři koše a uložil do sklepa. V Praze bude svítit noční osvětlení. Když budu mít štěstí, zahlédnu mezi výškovými stavbami svítit měsíc. Pomalu ubývá k novému nádechu.

Moc dlouho jsem doma nepobyl. Jeden den. Stihl jsem obrat jablka, porýt kus zahrady, navštívit sestru v Nivnici. Malé neteřince Violce budou za měsíc tři roky. Třaskavá energie, vodopád slov, hluboký obdiv mamince. Všem maminkám.

Zítra mě čeká Terezín. Italská produkce si ho vybrala pro natáčení filmu Tajná olympiáda. Mě si vybrali díky mé sportovní minulosti. Dostal jsem menší roli norského zajatce – běžce na 1500 metrů. Druhá světová válka. Od rána do večera mezi zdmi josefské pevnosti. Pohnutá minulost, nehybný klid letitých kaštanů. Zajímavá zkušenost, inspirativní setkání, hodně volného času mezi klapkami.

Po kapsách vojenského kabátu nosím své pohádky, povídky, rukopis novely Malá. Malé děvčátko v necelých pěti letech zjistí, že umí číst a psát. Nejen to, ono začne psát knihu. Díky přátelství s majitelem obchodního domu kniha skutečně spatří světlo světa.

Skotský herec Gary Lewis se zajímá, co pořád píšu. Vznikne krásné přátelství, kterému nevadí propast let ani jazyková bariéra. Je cosi v člověku, co nemá věk a rozumí přímo. Slova nejsou nutná, daleko důležitější je být přítomen.

Minulý pátek jsem se zpřítomnil na Slovensko. V Thurzove dome v Banské Bystrici se konala vernisáž obrazů. Malovala je Lenka. Mé milé se splnil další z jejích snů. Další výstava zahajuje v pátek 28. 10. v prostorách Krajské knihovny v Žilině. Náš společný literárně hudební večer.

Příběhy a písně. Každý z nás je jich plný. Každý si nese svůj příběh, v každém z nás zní jeho vlastní melodie. Jsme utkáni ze slov a z hudby. A všechna slova a veškerá hudba je utkána z ticha. Hovořit tichem přímo k tichu druhého člověka je největší umění. Upokojit srdce, utišit mysl… Ne vždy se mi to daří. Někdy bych dal nevím co za nepatrný průzor klidu.

Je dobře, že existuje klid, jako je dobře, že existují emocionální bouře. Pláč je stejně cenný jako smích. Každý pocit, každá nálada v sobě nese dar. Každé pohnutí si nás přeje něčemu naučit. Jsem stejně tak zastáncem úsměvu jako slz. Bez deště není duhy. A hvězdy by nesvítily, kdyby nebyly obklopeny tmou.

Když budu mít štěstí zahlédnu dnes večer cestou z nádraží mezi výškovými budovami měsíc. Pomalu ubývá k dalšímu nádechu. Tak už to chodí.

 

2 komentářů ↓

  1. michal napsal:

    Děkuji za krásné sdílení, zní mi z duše.

  2. David napsal:

    Každý tvůrce začíná svou niternou práci kolem půlnoci. Pamatuji se dobře na mého kamaráda Zého z Bragy, že když jsem u něj byl na návštěvě, povídali jsme po večeři do půlnoci a já pak šel na kutě; on šel ale ještě vždy tvořit: je architektem a tenkrát, to bylo asi před dvanácti lety, se vždy uvelebil u modelů staveb, u kterých vydržel do dvou či tří hodin.
    Ani já nejsem výjimkou. Probírám se nyní z celodenní letargie, je lehce po půl dvanácté, neděle, a zítra se samozřejmě musí do práce. Najednou se cítím svěže, jako kdybych celý den prospal. Měl jsem pocit, že mám být v sobě, mlčky přejít vše, co se děje. Ale copak to jde s dvěma raubíři, kteří jsou chvilku jako pěna a chvilku jako lvi? To je pak síla.
    Nezlob se má lásko na mne, miluji Tě a Ty to víš. Vždycky Tě budu milovat. Jen někdy potřebuji být chvilku sám a třeba se strhnout akčňákem. Prožívám totiž příběhy v sobě. Uvědomuji si, jak se mohu ze všeho dostat ven. Jak to mohu posunout. A vybírám si i tuhle, pro tebe třeba neuvěřitelnou cestu. Místo abych se podvolil tvému léčení či výkladu, vybírám si film a pak toto sdílení, které mne pročišťuje.
    Ale není to útok proti Tobě ani proti sobě samému. Je to má vlastní terapie. Možná nepochopitelná pro Tebe, která zrovna záříš tu úžasnou andělskou energií a světlem.
    I když mám někdy pocit, jakoby nás Vesmír srovnával – víš, že se často stává, že je jeden hodně nahoře a druhý pak zákonitě dole, aby byla rovnováha? Zdůvodňuji si tu mou náladu takto. Vše má být v rovnováze. Ale to je třeba jen odpověď ega, ono nechce, aby zazněla jiná slova. Chce vždy vysvětlit ,že to je takhle nebo jinak..a klid. Copak mám furt hledat důvody?
    Pookřál jsem. Ne od zimy, ale od dnešních nižších vibrací. Již od rána mne držely hodně při zemi. Ano, byl jsem uzemněn, ale neznamená, že jsem měl křičet, hartusit, vyhrožovat, že když neudělají tohle pak nedostanou nebo nebude něco…to je přece už ta podmínečná láska, ten starý model, na který bychom měl zanevřít. Ach jo. Asi toho v sobě mám ještě hodně.
    Čistit. Čistit. Čistit se. Není pochyb, že to v posledních dnech chybělo.
    Dianka zavřela očka. Celý den dneska pilně pracovala. Přišla nadšená a já jí to přeji. Dívám se do tmy a představuji si, že je všude světlo. To světlo dopadá na Jaromírka, na Kristiána, na Dianku. Bílé, téměř něžně měsíční paprsky svlažují všechny mé tři milované bytosti. Představuji si, jak je světlo ochraňuje až do ranních hodin probuzení.
    Probíhají mne v hlavě obrazy, které těžko identifikuji. Letící desky, na kterých jsou bojovníci. Létající hořící prkna. Teď se objevily obrazy z filmu Lucie, postrach ulice. Mahulena Bočanová jako děcko. Už tam byla kočka. A už probleskují pracovní myšlenky a vzpomínky. Jen, co zkouším uklidnit mysl. Nechce a sází tam jedno.
    Jedoucí kočárek v chodbě. Mám ho zastavit? V něm Kristi v bílém kulíšku. A osobně ředitel. Obrazy se v mysli střídají a já je nechávám plynout. Trávník, ve prostředku košatý strom z kmeny vedoucími šikmo do nebe.
    Půlka limuzíny. Včera jsme krásnou zvětšenou viděli na Čechově mostě. Úžasný.
    A ty už vedle mne spíš. Míhají se mi obrazy a snad tě moje cvakání neruší. Kdyby ano, zatahej mne za lýtko.
    Už se mi zavírají oči. Jako v pátek. Seděl jsem a ve snaze napsat co nejvíce, jsem my p..
    Co dál? Už si nepamatuji slova ani obrazy…ale předevčírem jsem psal toto
    Upadám do spánku, obrazy řídnou a naposledy
    Klížejí se mi oči, jdu spinkat.
    A cože jsem to psal?
    Dál nemohu a hroužím se pod peřinu….

Napište komentář